Článek P. Šuránka v Dobrém pastýři - 5. ledna 1947


Časopis Dobrý pastýř byl týdeník vydávaný pro potřebu kněží po 2. světové válce.
Po pár letech byl stejně jako jiná periodika s duchovní tématikou zakázán.

 

Sudety, pohraniční oblasti dnešní České republiky, ve kterých do roku 1945 převažovalo německé obyvatelstvo. Lidé německé národnosti byli vyhnáni, včetně kněží.  Do vysídlených oblastní přicházeli nový usedlíci. Farnosti zůstaly bez kněží - Pastýřů.

P. Šuránek do těchto farností jezdil sloužit mše svaté a vysluhovat svátosti. Dobře věděl, co se časem stane se stádem bez Pastýře.
Není jiného jména pod nebem

Dnes vám posílám, milovaní bratři, pozdrav z farní kanceláře v pohraničí, kde čekám, abych mohl novousedlíkům sloužit „půlnoční". Vysoko v horách, kde je mnoho kamení, takže působí asi i na lidská srdce.

 

Kéž Bůh, který hodnotil „dobrou vůli" pastýřů betlémských,
požehná i obyvatelům těchto končin, až se shromáždí v „kostelním Betlémě".

V kostele byla naposled mše svatá v říjnu.
Odsunutý farář v domění, že bude zase ihned administrována, nechal ve svatostánku monstranci a zpola naplněné ciborium.
Klíče od kostela byly u komisaře, kostel zamčený, novousedlíci volali až do dneška o kněze. Aspoň o vánocích, aby měli služby Boží.

Předseda poslal na nádraží pro kněze kočár.
Starý Němec, který dostal státní občanství, upravil s dvěma chlapci jakžtakž kostel, očistil oltáře, připevnil k nim malé smrčky, nachystal ornát a odešel k večeři. Chlapce jsem vzal do fary a marně je učil základy ministrování.
Kostelníka není, varhaníka není, nebylo možno svolat lidi ještě večer, aby se mohl vyzkoušet zpěv.
Čekám zde sám a sám. Kamna hučí, ale marně se snaží rozehřát vlhkou místnost. Sedím v zimníku, nohy ledové, opakuji si kázání — a posílám pozdrav svým bratřím tam „dole'".

Bohoslovci mají po martyrologiu a nešporách štědrovečerní večeři; zpívají, hrají, chystají se také na půlnoční. Jaký to bude rozdíl: zde a tam.

 

Kéž Bůh, který hodnotil „dobrou vůli" pastýřů betlémských, požehná i obyvatelům těchto končin, až se shromáždí v „kostelním Betlémě".

Rozhlížím se po kanceláři, ještě před čtvrt rokem obydlené.

Kde je dnes zdejší duchovní správce?

Jaké on má vánoce?

Kde jsou dnes jeho bývalí farníci?

Jak dnes vzpomínají?

 

Zde ten obraz Dobrého Pastýře je tak výmluvný. Tiskne nalezenou ovci pevně na svou tvář. Ovce se cítí v bezpečí. Trní kol kolem ukazuje, odkud byla vysvobozena. V pozadí skály, příkrá úbočí. Stačil jediný chybný krok. Kolik dobroty je ve tváři Pastýřově, dobroty ustarané, ale i radostné: „Nalezl jsem ovci, která se byla ztratila."

 

Zde naproti jiný obraz: Tonoucí Petr s očima plnýma hrůzy zvedá ruce ke Kristu, k naději jediné: „Pane, zachovej mne, hynu!" V pozadí je loď, z níž vystoupil Petr s odvážnou prosbou: „Jsi-li to ty, Pane, řekni..." A Pán opět s ustaranou, vážnou, ale i radost zvěstující tváří, podává Petrovi záchrannou pravici: „Malověrný, proč jsi pochyboval?" Vlny se zmítají kolem, temno je nad krajinou.

 

Vedle jsou krásné hodiny, které tvrdošíjně ukazují za pět minut dvanáct. Nikdo jich nenatáhl. Stojí. Čas ovšem nestojí a od té doby, co se zastavily, se stalo už mnoho věcí a mnoho lidí odešlo na věčnost. Možná, že i někteří z těch, kteří do této fary cho­dívali...

 

V koutě visí dřevěný kříž. Kristus s rukama úžasně rozepjatýma: „Pojďte ke mně všichni." A u kříže na skobě zavěšena sklenička. V ní dosud trochu zežloutlé vody. A z té vody se dosud udržují při svěžesti snítky vřesu a několik zelených lístků, visících rozjímavě dolů k probodeným nohám Ukřižovaného.

Před křížem klekátko. Na něm trnová koruna a knížka: Exercicie sv. Ignáce, I. díl. Úvod do duchovních cvičení.

Kamna se odmlčela, je tajuplné ticho.

Co se děje v domcích, rozházených kolem silnice?

Jak slaví ti lidé Štědrý večer?

Proč bych zde měl být tak osamělý?

 

Půjdu, chudý mezi chudé, opuštěný mezi opuštěné. A přece ne chudí!
Jak to řekl Petr, jdoucí s Janem do chrámu člověkovi nemocnému?
„Zlata a stříbra nemám; ale co mám, to dávám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!"

Půjdu, chudý mezi chudé, opuštěný mezi opuštěné.

A přece ne chudí! Jak to řekl Petr, jdoucí s Janem do chrámu člověkovi nemocnému? „Zlata a stříbra nemám; ale co mám, to dávám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!"

Což je to Jméno méně mocné?

A jsou ti lidé, k nimž půjdu, méně nemocní?

A nechce Pán skrze nás procházeti zástupy, konaje dobro?

Není jiného jména pod nebem, v němž bychom mohli vykonati více dobra!

 

I svět má svá jména, která uctívá.

Jako kaplan jsem musil odvolávat před dětmi, že jsem se nemínil dotknout našeho pana presidenta T. G. M., když jsem řekl, že kněžská důstojnost převyšuje i důstojnost vladařů.

A pak se chvěly celé národy před jinými jmény.

 

Nejsvětější jméno Ježíš září už 20 století jako slunce.
A naše slunce vyhasne a tisíce jiných sluncí vyhasnou,
ale jas toho Jména nikdy nevybledne, jeho sláva bude zaznívati po věky věků.

Ta prázdná fara, ta odsunutá farnost je toho dokladem. V tom jménu se konalo tolik zla. Už o něm píšeme v čase minulém. Kolik se ještě „vynoří" velikých jmen, která zase zapadnou jako meteory.
Před časem se objevil na kostele sv. Mořice v Olomouci veliký nápis, který musili strážnici rozpačitě přikrývat, aby ho lidé nečetli, než bude smazán. Zněl: „Hitlere, Hitlere, národ německý tě prokleje."

Kdosi uvrhl vážné podezření na bohoslovce. Gestapo se hned o ně zajímalo, nejsou-li původci toho nápisu. Jaké to bylo tehdy jméno! Kolik lidí bylo zastřeleno proto, že se dotkli tohoto jména.

Dnes? Patrno, že v něm nebylo spásy ani pro jeden národ.

 

Nejsvětější jméno Ježíš září už 20 století jako slunce. A naše slunce vyhasne a tisíce jiných sluncí vyhasnou, ale jas toho Jména nikdy nevybledne, jeho sláva bude zaznívati po věky věků.
Kéž se poučí už národové z osudných omylů jiných národů, že „není jiného jména pod nebem, daného lidem, v němž bychom měli býti spasení."

 

Vykročme, bratři, do nového roku v tomto jménu,
jako vykročil slabý David na obra Goliáše: In nomine Domini!
Zápasů bude mnoho a bude třeba bojovat vítězně. Není jiného jména.

Ať usedne ochrnuté lidstvo u brány chrámové, ať pohlédne s důvěrou na „Petra" — římského papeže a pocítí sílu tohoto jména.
To platí o celém lidstvu, to platí o každém národě, to platí o každém z nás.

Vykročme, bratři, do nového roku v tomto jménu, jako vykročil slabý David na obra Goliáše: In nomine Domini!


Zápasů bude mnoho a bude třeba bojovat vítězně. Není jiného jména.

 

Dobrý pastýř - 5. ledna 1947