V následujícím „kukátku“, vydaném roku 1939, nakoukl Antonín Šuránek o pár let zpět. Do doby svého studia na gymnáziu v Uherském Hradišti (1914-1922). Do školy nastoupil v počátku 1. světové války. Prožil zde vznik samostatného Československa, které přineslo mnoho změn nejen v politice, národě, ve školství, ale také na poli církevním.
Profesor náboženství, na něhož vzpomíná, byl Otokar Tauber (1872-1940), který byl v roce 1926 kazatelem na Šuránkově primiční mši svaté v rodné Ostrožské Lhotě.
Život není žert, má své tvrdé požadavky, obstojí v něm jen lidé pevní. A má-li člověk přispět svým životním dílem k rozkvětu jakéhokoliv povolání, musí své povolání milovat. Láska je citlivá, vidí, nalézá, zdokonaluje.
Lidé, kteří plní stavovské povinnosti se srdcem hořícím, jsou svému stavu ke cti a získávají mu nové dělníky.
Láska k povolání
Antonín Šuránek
Červen je měsíc studentů.
Jsou to jejich žně. Dokončují celoroční práci, a ti z poslední třídy skládají zkoušku dospělosti. Po ní má následovat rozhodný krok do života: volba povolání. Život není žert, má své tvrdé požadavky, obstojí v něm jen lidé pevní. A má-li člověk přispět svým životním dílem k rozkvětu jakéhokoliv povolání, musí své povolání milovat. Láska je citlivá, vidí, nalézá, zdokonaluje. Lidé, kteří plní stavovské povinnosti se srdcem hořícím, jsou svému stavu ke cti a získávají mu nové dělníky.
Ukáži vám, milí čtenáři, obrázek kněze, který bral své povolání celým srdcem a který se zapsal jako vychovatel hluboko do srdcí svých žáků.
❖
Seděl jsem jako dvanáctiletý v lavici hradišťského gymnasia, vedle mne chlapec ve slováckém kroji.
Bylo nás přes šedesát u přijímací zkoušky. Z počtů a z češtiny jsme měli všichni písemnou zkoušku, slabší pak i ústní.
Diktát zazníval zvolna, slovo za slovem: Když bilo šest hodin, bylo všecko bílo…
Šedivý profesor chodil mezi lavicemi, jako by napadal na jednu nohu. Krok za krokem. Slovo za slovem.
Byl jsem hotov a pomyslel na tatínka, který čekal před budovou, jak to dopadne. Byl původně proti mým studiím, rozhodl se v poslední hodinu. Začínala válka, špatné vyhlídky.
Vyjdu před gymnasium, vidím otce rozmlouvat se šedivým, usměvavým knězem s brýlemi na očích. Byl to profesor náboženství dr. T. Měl studenty ze srdce rád a věděl, co znamená pro ně ve městě dobrý byt; chodíval tedy k přijímacím zkouškám, navazoval hovory s rodiči, radil. Tak poradil i tatínkovi byt, kde svědomitá domácí dbá na pořádek, rozumí studentům, vychovává je už léta. Mnozí z nich mají pěkné povolání, několik je kněží. Políbil jsem panu profesorovi ruku a vzpomněl vděčně na svého katechetu z měšťankv, kterou jsem opouštěl.
Přijal zprávu, že půjdu na gymnasium, s přísným obličejem, ne proto, že by studiím nepřál, ale proto, že jsem mu o tom neřekl dříve; byl by mne připravil, abych nastoupil hned do druhé třídy. Tito dva kněží a u nás doma farář svátého života mně zářili jako trojhvězdí na začátku studií. Děkuji za to Bohu z plna srdce.
❖
Přednášky profesora náboženství nás uchvacovaly. Hořel při nich zápalem. Stál vždy na stupni, pevný ve vyjadřování, nesmlouvavý, někdy ostrý. Každý však cítil jeho opravdovost, jeho otcovské srdce.
Pozorovali jsme někdy, poslední hodiny, jak je unavený. Nebylo divu. Přednášel v osmi třídách, v každé jinou látku, všude zpaměti.
A nebylo tehdy sladko působit! na střední škole. Zlému duchu záleželo na tom, aby na venkovská gymnasia přicházelo hodně profesorů nábožensky vlažných a jinověrců, popř. lidí bez víry. Bylo to „katolické“ Rakousko, a vychovatelé naši byli, liberálové, bez vlastní viny asi už tak vychovaní. Kněz měl velmi těžké postavení, hlavně ve vyšších třídách. Věděli jsme to dobře, ale právě proto jsme si tak práce svého katechety vážili,
❖
Vždyť pečoval o studenty nejen ve škole, chodíval občas i do bytu, promluvil, zeptal se na zdraví, chování apod. V neděli bývaly povinné studentské bohoslužby ve farním kostele. Sešli jsme se ve dvou odděleních v gymnasiu, kde byla exhorta. Býval jí přítomen i jeden ze světských profesorů. Měl „dozor”. Při promluvách našeho katechety nebylo však ani třeba dozoru; pozornost byla napjatá.
Kazatel mluvil jasně, občas s prudkým nadšením. Jednou se tak rozhorlil, že jsme viděli, jak se „dozírající” profesor chvěl. Po ex-hortě jsme šli průvodem do kostela. Katecheta s cylindrem na hlavě v čele; při slavnostních příležitostech účastnili se bohoslužeb všichni profesoři s ředitelem ústavu v úředních, jakoby důstojnických uniformách s chocholy na kloboucích. Bývala nás dlouhá řada. Budila vždy pozornost obecenstva. V kostele hrával na varhany náš dobrý třídní profesor, zpívali jsme mešní písně. Ten z nás, který seděl v první lavici, nosíval otevřený kancionál „Chvalte Hospodina” p. řediteli; sedával v čestné lavici u oltáře a zpíval s námi.
Bylo to krásné, ale přece mělo toto zřízení mnoho stínů. Vím, jak se jednou náš profesor náboženství zarmoutil, když před exhortou zjišťoval přítomnost studentů. Namátkou vyvolával některá jména a vždy se ozvalo: Zde.
Zvedne hlavu, hledá jmenovaného a nevidí ho. Kdosi ze spolužáků zvolal „zde“ za nepřítomného. Tehdy zavřel katecheta notes s bolestným výrazem ve tváři.
A v kostele? Seděl jsem jednou vedle profesora, jehož jsem měl velice rád, a viděl jsem, jak při mši sv. se zabývá jinými věcmi, listuje v jízdním řádě apod. Církev touží pouze po svobodě. Nepotřebuje „dozoru“, ani policistů. Kde má svobodu, tam ukazuje krásné ovoce svého učení a života podle něho. Měli jsme příležitost to poznat po převratu v roce 1918.
❖
Tehdy se nám ukázal žalostný stav nábožensko-mravní v našem okolí v pravém světle. Naši vychovatelé — jak si tím uškodili — přestali hned! chodit do kostela. Omlouvali se stářím, revmatem atd.
I dobrý profesor-varhaník ochabl, náboženství bylo z vyšších tříd odstraněno, povinná účast na bohoslužbách odvolána. Srdce profesora náboženství bylo tehdy bezohledně zraňováno, velice zraňováno. Studenti, bez zlého úmyslu, vidouce, že jsou mravně podporováni, začali odpadat od Církve, v nejvyšší třídě potupili dokonce i kříž. Do nepovinného náboženství se z vyšších tříd přihlásil právě jen nejnutnější počet — 20 žáků. A ani ti nevytrvali. Bylo třeba přesunout činnost na jiné pole, mimo školu, do Sociálního studentského sdružení. Náš profesor náboženství byl dán na nucenou dovolenou. Věděli jsme to. Potkávali jsme ho občas na městě, pospíchal, jako obyčejně, chvatným krokem.
❖
Ve vyšším gymnasiu se náš katecheta někdy zmínil o volbě povolání. „Jste už v páté třídě, matura se přiblíží. Zamýšlejte se, co si vyvolíte jako životní stav. Kněžství Ježíše Krista je nesmírně krásné, i když je těžké. Já sám, kdyby mně někdo nabízel korunu císařskou, vždycky bych raději sáhl po kněžství.“
Tato slova mně připomněl po letech jeden ze spolužáků, notář.
„Potkal jsem onehdy našeho bývalého katechetu,“ pravil. „Nezměnil se. Jasný, klidný obličej. Byl bych ho rád zastavil. Chybovali jsme. Já sám jsem odpadl. Staří nás naváděli. Už jsem se vrátil do Církve zpět. Vzpomínám na profesora náboženství s velkou úctou. Imponovalo mně jeho vědění, přesnost ve vyjadřování a hlavně jeho nadšení pro kněžství. Ten člověk žil pro své povolání. A já jsem později v životě poznal, co to je milovat důsledně své povolání. To, co říkal o císařské koruně, kterou by odmítl, aby mohl být knězem, to nebyla fráze! Kdykoli ho potkám, pozdravím ho s opravdovou úctou a vděčností!“
❖
Když jsme oslavovali padesátiny našeho gymnasia, pozvali bývalí žáci také svého profesora náboženství mezi sebe. Udělali mu, jak vím, velikou radost. A omlouvali se mnozí. Když jsme se rozjížděli, pravil jeden z mladších kolegů, advokát: „Myslil jsem, že bude mít mši náš bývalý katecheta. Už jsem viděl mnoho kněží u oltáře, ale žádného tak zbožně celebrovat, jak to dělával profesor náboženství.“
Velmi vděčni jsme mu byli, že už v páté třídě, kde se probírala apologetika, nás vybízel k přednáškám. Já sám jsem se tehdy neodvážil, ale vím, jak dobře to působilo, když spolužáci zpracovali některé menší téma a přednášeli je ze stupně; profesor náboženství sedával při tom v zadní lavici, hlavu sklopenou, podepřenou levicí. Pák pochválil, povzbudil k samostatné práci.
❖
I když let přibývalo, rozuměl náš katecheta mladým srdcím dokonale. Zřídil jsem si sdružení, pěvecký kroužek, poprosili ho, aby nám pomáhal jako dobrý zpěvák. Zpíval velmi ochotně se studenty, účastnil se akademií a nabízel pomoc v každém ohledu. Jeho knihovna byla vždy pro nás otevřena, do naší knihovny ve Sdružení daroval řadu knih, a šel ve své obětavosti tak daleko, že nabídl i svůj vzácný klavír, aby se mohli na něm studenti cvičit. Dnes teprve dovedu pochopit, jaká to byla oběť při jeho nervech, sedět ve vedlejším pokoji, pracovat a poslouchat začátečníka, jak přebírá tón za tónem.
❖
Kázat o prvotinách svým žákům, to byla pro našeho katechetu úloha z nejradostnějších. Tu ukazoval celou svou lásku ke kněžství k Velehradu, z něhož vyšlo světlo, k sv. Cyrilu a Metoději.
Srostl s posvátným Velehradem a srdcem svým mu patří i nyní, na zaslouženém odpočinku. Ale jeho srdce je stále svěží, ponořené do milované vychovatelské práce.
❖
Modlitba starého, dobrého otce rozechvívá zvolna srdce dětí, rozptýlených v dáli, i synů marnotratných. Mojžíšovy ruce se nezvedaly nadarmo. Tak ani ruce našich dobrých vychovatelů.
I kdybychom my zapomínali, oni nezapomínají, a třeba jsou — podle lidského řádu — na odpočinku, u Boha jsou stále v činnosti, neboť kněz, jak onehdy poznamenal někdo ve vlaku, „nemá nikdy dosloužíno“, je knězem na věky!
Vidím v duchu pana profesora, jak klečí ve svém pokoji, hlavu ponořenou do dlaní a vzpomíná i v modlitbě na své žáky. Jejich počet jde snad do tisíců. Jeho otcovské srdce, i když nemůže mít na zřeteli každého jednotlivce, uzavírá všechny v opravdové lásce.
Který vychovatel se dožil plné vděčnosti? A který na ni čeká, když dobře ví, jak život letí a jak mládí pro naléhavost dní nemá kdy, aby vzpomínalo? Ale myšlenka, pevná, soustředěná, má velikou sílu. Je jako srdce zvonu, které může rozezvučet nitro. Modlitba starého, dobrého otce rozechvívá zvolna srdce dětí, rozptýlených v dáli, I synů marnotratných. Mojžíšovy ruce se nezvedaly nadarmo. Tak ani ruce našich dobrých vychovatelů.
I kdybychom my zapomínali, oni nezapomínají, a třeba jsou — podle lidského řádu — na odpočinku, u Boha jsou stále v činnosti, neboť kněz, jak onehdy poznamenal někdo ve vlaku, „nemá nikdy dosloužíno“, je knězem na věky!
❖
Před několika dny jsem zahlédl slzu v oku jednoho profesora náboženství.
Pravil: „Byl jsem na prvotinách svých žáků už několikrát. Kazatel děkoval s kazatelny všem, kdož novoknězi pomáhali
k oltáři, ale profesora náboženství na gymnasiu nevzpomněl. A nejsme my první, kteří obyčejně zasíváme símě povolání? Potěšilo by to, vzpružilo by to, kdyby člověk viděl, že jeho práce nebyla úplně nadarmo...“
Pravdu měl ten ustaraný pan profesor. Blíží se kněžské prvotiny. Novokněží budou vděčně vzpomínat svých dobrodinců. Po Bohu a svých rodičích, ať vzpomenou i svých učitelů, středoškolských vychovatelů a zvláště profesorů náboženství. Mnoho dobrého vykonali a snad i mnoho* vytrpěli z nich ti, kteří byli na svém místě, milovali své povolání; ani v nejtěžších dobách nezůstala jejich práce bez ohlasu, zapálili — sami hoříce — oheň v srdcích svých žáků.
❖
Pomáhejte, milí čtenáři, v měsíci Božského Srdce Páně svými modlitbami, aby na středních školách byli všude profesoři náboženství, kteří žijí cele pro své kněžství, a aby svým příkladem i slovem budili kněžská povolání v dobrých, nezkažených srdcích studentských!
Buďte zdrávi!
