Hruška

V následujícím „kukátku“ vzpomíná Antonín Šuránek na svého otce Martina Šuránka ∗1865 †1940.

Hruška
Antonín Šuránek

Naši tatíček byli tvrdý, jako z toho lhotského kamene: Vždyť se naší vesnici neříká nadarmo „Kamenná Lhota“.

Málo chleba, hodně kamení.
Samá skála! Všecko je tam jaksi tvrdé! I to ovoce!
Stačí jít kousek přes kopec sv. Antonína a už je to jinačí!
Jaké tam rostou hrozny! Marhule, broskve, jablka, hrušky!
Všecko sváteční! Jemné, chutné, sladké, měkké!

U nás i ty hrušky jsou dřevnaté, skutečně jako by i kousky, hrudky kamení byly v nich.
Říká se „medule“ , měly by být jako med a nejsou!
A jablka. Jedno vedle druhého „roják“ , „kožůšek“ , „valinka“ , „vinař“ - všecko je to jaksi drsné, příliš nešlechtěné, venkovské, lhotské.
A podle toho i naše srdce! Také je v nich cosi kamenného.
Ale i kámen má svou cenu! I ta naše slovácká srdce!

Tak rád bych byl někdy tatíčkovi ukázal, že jich mám rád, velice rád.
Ale mohl jsem?
Jazyk nebyl schopen vyslovit měkčí slovo. Byl bych se zadrhl. Jaksi jsem se hanbil.
A řekli mně někdy tatíček něco podobného? Nikdy.

Přiznám se, bylo mně líto, když jsem viděl vzájemné pozornosti mezi městskými rodiči a dětmi.
Vždyť každý mladý člověk potřebuje lásky, jako stromek potřebuje vláhy, má-li růst.

Vždyť každý mladý člověk potřebuje lásky,
jako stromek potřebuje vláhy, má-li růst.

Chápal jsem ovšem, jako student, že láska se nemusí projevit slovy nebo něžnostmi.
Že se ukazuje činy, oběťmi, ano oběťmi!

I v té lhotské lásce je cosi tvrdého!
Tatíček chodívali za mou do Hradišťa a někdy každou středu, někdy za čtrnáct dní.
A vždycky uzel na zádech: chléb, sýr, ovoce - čeho bylo třeba, abych měl večeře, když jsem byl na bytě jenom na „poloviční stravu“.

Napsal jsem „chodili“.
Hodinu to máme na vlak do Nové Vsi a oni šli někdy pěšky — tři hodiny — až do Hradišťa, aby ušetřili, když peněz bylo málo a na prvního musely být peníze za byt odpočítané!
Kolik to bylo uzlů! Kolik pecnů chleba!
Kolik jablek a hrušek a lhotských trnek!
To byla láska! Všecko to tatíček nosil s myšlenkou na mne!

Myšlenka na Boha je modlitba,
myšlenka na člověka, pro něhož pracujeme a trpíme je láska.

Myšlenka na Boha je modlitba, myšlenka na člověka, pro něhož pracujeme a trpíme je láska.
Chtěl jsem se později odvděčit. Peněz jsem tatíčkovi nedával. Věděl jsem, že na ně nečekají.
Řekli mně kdysi, když šlo o volbu povolání: „Budeš-li knězem, bohatým být nemosíš, enom abys Bohu slúžil.“

A když jsem jim i peníze dával, říkali: „Nech si enom pro sebe! Já nepotřebuju. Na tabák mám. To mně stačí.“

Jednou však přece udělali výjimku, peníze vzali. „Dneska si vezmu; šak to není pro mňa. V Malej Blatnici (Blatničce) stavijú kostel. Slúbil sem, že jim také naň něco donesu. Tož půjdu v neděli do Blatničky a dám to Kubicovi... “ 

Jak tedy udělat radost?
Přišla příležitost. Tatíček měli šedesát roků. Napsal jsem oslavnou báseň, dal ji zarámovat - vzal si dovolenou od správy semináře a zavezl jsem dárek osobně tatíčkovi.
A zas to bylo všecko takové lhotské.
Nedovedl jsem ústy nic povědět a tatíček také byli jaksi překvapený, v rozpacích...

Chalúpka, výměnek, byla malá, ale útulná.
Jedno okno hledělo na ulici, bylo jím vidět až na kostelní hodiny.
V koutě byl starý stůl, nad ním starý obraz, malovaný blatnickým „pantátů maléřem“ — vyobrazení všech vzývání Matky Boží v litanii loretánské.
Pak kříž a diplom členství v „Dědictví sv. Jana Nepomuckého“ pro vydávání dobrých českých knih.
Na druhé straně kachlová kamna, za nimi pec a pod ní lůžko.
Strop byl dřevěný, trámový. A jeden trám tvořil lištu, rošt, kam si tatíček dávali knihy.
Písmo svaté, kalendáře a nedočtené noviny. A ještě něco.

Na podzim, když obrali hrušku za chalůpků, která patřila k výměnku, byl plný rošt hrušek, které tak dozrávaly.
Když byly také tak lhotsky tvrdé. Měkly a žloutly pomalu.
A tatíček dávali na ně dobrý pozor, aby se nekazily.
Dle potřeby horší odstraňovali, vzali pro sebe, bylo-li nebezpečí hniloby a tak přebírali hrušky, aby ty nejkrásnější udrželi až do Vánoc, do Nového roku.

Ty schovávali pro nás, kteří jsme byli „ve světě“ , až přijedeme na skok domů o svátcích rodinné lásky.
A to byly pro mě vždycky chvíle mocného vnitřního rozvlnění, když jsem přišel do chalůpky a tatíček po radostném: „Vítaj, Tonku“ , sahali na rošt, aby vybrali hrušku, kterou pro mne schovávali.
„To je tvoja. Z téj hrušky za chalůpku. Bylo ich tento rok hodně. Ešče máme aj pro Josefa, až dojde…„

Komu by toto nehnalo slzy do očí? Jaká toto je láska!
Kdykoli tatíček ty hrušky za roštem očima pohladili, vždy myslili na nás „ve světě“. Vždycky se jim srdce zahřálo! Kolikrát denně to bylo!
Až se nás dočkali. Až nám mohli dát, co nám měsíce schovávali!
S jakou úctou jsem bral do rukou tento prostý výraz lásky!

Hruška! Lhotská hruška! Nešlechtěná!
Prostá jako to všecko kolem!

A přece v ní bylo vázáno tolik slunečního tepla, tolik vláhy, tolik pozdravů té černé, tvrdé lhotské půdy!
Vyrostla u mého rodného domu, tolikrát pozdravovaná ještě v listí a v květu - očima tatíčkovýma!
Tolikrát zmítaná větrem, tolikrát ohrožená. Červi se do ní nedostali. Vytrvala! Udržela se!
Venku už dávno padal sníh, mateřský strom byl plný ledového jíní a ona - hruška - dozrávala, žloutla do zlatova v chalůpce za roštem, zahřívaná zrovna tak měkkým teplem kachlových kamen jako srdce mého tatíčka.

A nyní ji mám v ruce.
Měl bych si ji schovat! Ale tatíčkovi nutno udělat radost a užít té hrušky v jejich přítomnosti.
A konečně — není to úkol toho ovoce?
Kdybych hrušku dále schovával, přece by kdysi utrpěla, začala by se kazit, ztratila by chuť - minula by se svým posláním...

Kdo by dovedl vypsat krásu těch okamžiků!
To, co prochvívalo srdcem tatíčkovým, třeba tím lhotským, dobrým - i to, co jsem cítil já.
A tatíček se pomalu rozvykládali o svých drobných starostech — i radostech.
Kolik stromků jim někdo vyťal na „Novinách“ v lesíku u sv. Antonínka. „Proč to ti ludé dělajú?“

Tatíček měli rádi své stromky, které buď jejich tatíček, nebo oni sami už vysadili!
A vždycky o vánocích je srdce bolívalo!
Druzí s těmi stromky necítili! Vyťali, uřezali, aby měli „vánoční stromek“.
Toho tatíček nechápali.
Vždyť i u nás byl každoročně „stromek“ , ale to nebyl vlastní smrček, to byly jen uřezané nadbytečné větve smrků, které se postavily do kouta, svázaly spolu motouzem, aby udržely trochu toho cukroví a hlavně sušeného ovoce, které nám stromek zdobívalo.

A přece i tady se dožijeme čehosi velikého!
Jednoho dne přijdu s myšlenkou vystavět klášter na „Novinách“ , ježto obec Blatnice odepřela odprodat potřebný pozemek.
Bál jsem se, jak ta myšlenka na tatíčka zapůsobí!
To bude nutno řadu stromků vykácet...
Ale tatíček dobře uměli rozlišovat!
„To je pro Pána Boha! Dyby celý lesík padl! To je pro Pána Boha!“ a oči se jim radostně rozzáří...

Tvrdý život měli naši tatíček.
Brzo ovdověli — a i když se po druhé museli oženit - jejich život byl v celku hořký.
A konečně i druhá žena brzo umřela.

A já jsem poznal, že mám srdce tatíčkovo!
Také to lhotské, nevypěstěné, jaksi neohrabané a přece milující.
Oni na mne myslívali, když pro mne schovávali hrušky...
A já jsem na ně myslíval - podivná věc - zvlášť silně, kdykoli (bylo to ne často) jsem se dostal ke stolu s lepšími jídly.
Při občasných hostinách, kterých jsem se musil účastnit, mně bývalo úzko a téměř každé sousto mně rostlo v ústech...
Myslil jsem: „Co mají tatíček k obědu?“ „Co mají tatíček k večeři?“
A viděl jsem je v duchu s plechovým hrnkem mléka, do něhož si nadrobili našeho černého lhotského chleba a zvedali zvolna lžičku za lžičkou...
Jak by mně mohly chutnat vybrané lahůdky městských lidí?
Kdybych jim mohl poslat ten kousek masa s chutnou rýží! To jablko!
Ach, to je jiné jako to naše lhotské kamenné!
Nebo dokonce pomeranč!

Přiznám se, že to ovoce mně bylo nejmilejší a právě proto jsem se ho zřekl.
Co nemohou mít naši tatíček, proč bych měl mít já?
Oni sedí nad talířkem vařených usušených trnek!
A voda z těch švestek, sušených hrušek a křížalek, to je jejich „víno“.
Jak bych já mohl sahat po drahých nápojích?

Byl jsem už od studentských let abstinentem a to mně v takových úvahách posilovalo. Vůbec jsem rád utíkal před dobře připravenými jídly, ježto se mně zdálo, že jsem se „pro ně nenarodil“.

Já, poslední chlapec z poslední vesnice na Moravském Slovácku, z Kamenné Lhoty! Když nám maměnka v roce 1913 umřeli, bylo mně jedenáct let.
A když i stařenka za světové války umřeli, pokoušel jsem se doma vařit.
Jaká to byla jídla!
S knihou jsem stál u „randlíku“ před ohništěm...

Co jsem navařil, to se jedlo.Taková jídla byla „naše“ jídla...
Když jsem později, jako kněz, dostal ze seminární kuchyně něco „na cestu“ domů, schoval jsem to vždycky tatíčkovi, aby měli „něco lepšího“.
A také jiné věci jsem pro ně nechával.
Dostal jsem k svátku od obuvníka pana Romančíka pěkné papuče.
Řekl jsem si: „Ty by se hodily pro tatíčka.“ Stejně pěkné ponožky, „pančochy“ , aby jim nebylo zima...

Po letech jsme už byli ve světě tři.
Přibyl ještě sestřin chlapec Antonín, který studoval v Hlučíně a po maturitě vstoupil do olomouckého semináře.
Z jeho dopisu zazáří jasněji podoba tatíčkova, který byl pro Antonína Dominika „stařečkem“.

“To byl tedy ten třetí „ve světě“.

I pro něho tedy schovávali tatíček hrušky.
Ale jako ty hrušky za roštem dozrávaly, tak dozrávali i naši tatíček...
Naposledy nás potěšili hruškami v zimě 1939.
Byly to smutné, přesmutné Vánoce.
V březnu jsme byli zabráni Hitlerem, 17. listopadu byly zavřeny univerzity; také olomoucká bohoslovecká fakulta.
Seminář prohlédnut tajnou policií, bohoslovci - mezi nimi i synovec Antonín Dominik - už v posledním ročníku před kněžským svěcením - rozehnáni.

Tatíček už postonávali. Vidím, jak sedí u kamen, a přece je jim pořád v zádech zima.
Slyším, jak praví: „Tonku, čas už dochází...“
Mysleli na smrt a hlas se jim zadrhl...
Pak ještě byli na Velehradě, kde byl synovec svěcen na podjáhna.
Rádi by se byli dočkali jeho první mše svaté. Ale už se nedočkali.
26. dubna 1940 nám umřeli.

Když jsem se dověděl, že se jim přitížilo, přijel jsem domů a zavezl je do Hradišťa do nemocnice...
Měli stále žízeň, dávali si nosit vodu od sv. Antonínka...
Nic nejedli, jen pili...
Radil jsem jim jíst.
Ale tělo volalo po vodě, jak mně pak bylo řečeno v nemocnici — šlo o ledvinovou chorobu...
Z nemocnice přivezli tatíčka bez pomoci...

Přišel do Olomouce telegram. „Otec zemřel.“
Zavolal jsem jáhna Antonína Dominika a ohlašuji mu se slzami v očích. „Stařeček umřeli.“ Byl to bolestný pohřeb. A přece slavný.
Slavný hlavně proto, že byl v době velikonoční, kdy se zpívalo vítězné Aleluja!
Zašel jsem k Antonínku, do tatíčkova „lesíka“ na „Novinách“ , uřízl několik větviček z jednotlivých, tatíčkem kdysi zasazených stromků — a donesl jsem kytičku domů, abych ji vložil do nohou toho, který tolikrát chodíval k sv. Antonínku a který s takovou radostí souhlasil, aby na místě „lesíka“ byl vybudován klášter...

U nás nemluvilo se o lásce, mluvilo se láskou!

A když jsem se zadíval do klidné tatíčkovy tváře, když jsem hleděl na jejich ruce růžencem sepjaté - chápal jsem stále jasněji, co je to láska.
I ta lhotská, tvrdá, šuránkovská, naše!
Ty vrásky na čele - vydávaly svědectví tolika starostem z lásky k dětem a vnukům.
Ty ruce udřené mluvily také svou řečí...
A nejen ruce udřené, od práce jako kamení ztuhlé, ale i ruce sepjaté...
Ruce, které z lásky k nám pracovaly a se modlily...
U nás nemluvilo se o lásce, mluvilo se láskou!

U rakve jsme stáli čtyři, kteří jsme se zasvětili nebo zasvěcovali myšlence svátého kněžství.
Byl to můj bratranec Josef Bachan, farář v Boršicích u Hluku, tatíčkův synovec, syn jeho zemřelé sestry.
Byl jsem to já, byl to vnuk tatíčkův jáhen Antonín Dominik a dosavadní student, druhý vnuk tatíčkův, chlapec mého bratra Františka Stanislav...
To bylo vroucí tatíčkovo přání: vychovat kněze!
A hle, nemají jen jednoho!
Sestra Kateřina to připomněla — k patnáctému výročí tatíčkovy smrti: ,,Máme všeci své chyby... Ale tatíček chodili rádi do kostela - a chtěli mět kněza - „Aj, kdyby mě to celý majetek stálo - „říkávali... a majú třech.“

Hruška! Hruška pro nás! Co měli, to dali! A srdcem dali! Tak nás měli rádi!
Hrušku nám! A Bohu?
Také to nejdražší, co měli, co svědomitě pěstili a před hnilobou uchovávali: Děti!
Chtěli mět kněze...
„Aj dyby mně to celý majetek stálo!“
To jsou velká slova, vyjadřující velkou lásku!
„Budeš-li knězem, bohatým být nemosíš, enom abys Bohu slúžil.“

Ať ukončí tento pohled synovec:

„Dnes zase žijeme život my...
Kdyby oni vstali!
Dívají se z břehů věčnosti a svolávají na své děti a vnuky požehnání...
Však toho víc třeba, než jen vzpomínek...
A přece! I ty vzpomínky jsou důležité!
Teď, kdy oni z vůle Boží vědí i o našich myšlenkách, to povzbudí k lepšímu, kdykoliv oživíme své vzpomínky na ty, kteří jsou už na věčnosti... a zavazuje nás k snaze po lepším vždy a všude!“