Foto: Lenka Fojtíková

Psáno v roce 2017 pro Poutník svatoantonínský

Páter Šuránek jak jsem ho poznal
Od smrti ThDr. P. Antonína Šuránka, dlouholetého spirituála olomouckého semináře uplyne už 35 let.
Jak ten čas běží. Příští rok tomu bude 50 let, co jsem se poprvé setkal s tímto váženým a právem obdivovaným knězem.
 
Hořeli jsme zvědavostí před setkáním se svým spirituálem.
Živá legenda, Boží muž pevných zásad, no prostě svatý.

Psal se přelomový rok 1968. Všelidová touha po vybudování společnosti, která bude sociálně spravedlivá, a zároveň humanistická a demokratická, byla zadušena vojenskou invazí a okupací stalinistické velmoci. Pomalu, plíživě, ale jistě, začínala doba normalizace. Společnost byla frustrována a rezignovala. Ale našli se lidé, kteří se nevzdali a rozjeli se do protisměru. Ti rozhodli o mém budoucím životě i o životě církve.
Několik nadšených kněží se rozhodlo obnovit teologickou fakultu a seminář v Olomouci. I já jsem byl mezi přijatými uchazeči o studium bohosloví. Politického uvolnění v roce 1968 využilo mnoho těch, kterým nebylo studium umožněno po dobu perzekucí proti církvi. Přiznávám se, že jsem po 21. srpnu 1968 začal pochybovat o otevření teologické fakulty v Olomouci a nebyl jsem sám. Ale co se nestalo.
 
V polovině září jsem dostal dopis podepsaný rektorem ThDr. P. Leopoldem Dýmalem. Bylo to pozvání k nástupu do semináře, který fyzicky vlastně ještě neexistoval. Vezměte si sebou pracovní oděv, bylo v tom pozvání podtrženo. No a ten pracovní oděv jsem po dvou měsících sedral. Ty dva měsíce jsme všichni budoucí bohoslovci, staří s mladíčky, dřeli 12 hodin denně, abychom si připravili improvizované a přechodné bydlení se studijními prostory.
 
Jak jsme spatřili otce Šuránka, v tu ránu jsme pochopili, že s ním určitě nebudeme hrát fotbal ani kuličky, že s ním nepůjdeme na pivo ani na kafe.
Byl to Boží muž typu sv. Jana Křtitele.
 
Věřte, bylo to nejšťastnější období mého života. Prožívané úsilí, povzbuzované muži, kteří už byli penzisté a měli nárok na odpočinek – ThDr. P. Dýmal rektor semináře, Mgr. P. Olejník, ThDr. P. Vojtěch Kadlčík, ThDr. P. Bohumil Zlámal a ostatní.
V neposlední řadě ThDr. P. Antonín Šuránek v té době téměř už 70 letý muž. Předcházela ho ta nejlepší pověst vychovatele několika kněžských generací, vězněného a perzekuovaného za své postoje.
Hořeli jsme zvědavostí před setkáním se svým spirituálem. Živá legenda, Boží muž pevných zásad, no prostě svatý. Aby lidé viděli svaté, tlačili se kdysi ve frontách. A my měli mít svatého k dispozici, jako vychovatele a pastýře. To tedy byl nadstandard, luxus!
 
Jak si jen ty svaté představujeme?
Naše představa se někdy blíží spíše karikaturám svatosti. Jako by svatost patřila někde na piedestal a ne do života. Ve skutečnosti tomu tak naštěstí není. Ale platí co svatý - to originál. Bůh netvoří kýče, falsivikáty a napodobeniny.
Jsou svatí, se kterými se dá hrát fotbal, nebo na schovávanou. Takový Don Bosco, Filip Neri.
Nebo se s nimi dá jít na pivo a popovídat si o politice – třeba s takovým sv. Tomášem Morem, nebo jít na kafé a zafilozofovat si s Edit Stein – sv. Terezií Benediktou od Kříže.
 
Jak jsme spatřili otce Šuránka, v tu ránu jsme pochopili, že s ním určitě nebudeme hrát fotbal ani kuličky, že s ním nepůjdeme na pivo ani na kafe. Byl to Boží muž typu sv. Jana Křtitele.
Nechodil sice v rouchu velbloudím, ale jeho obnošené kabáty už by dnes oblekl jen bezdomovec. On také pořádný domov neměl. Bydlel v malé temné světničce, myl se studenou vodou a teplá mu tekla jednou za týden v městských lázních, ostatně tak jako nám všem.
Nejedl sice sušené kobylky, ale i když jste mu podali připálený pokrm, prohlásil vždy s patosem jemu vlastním cibus régius (královský pokrm).
 
Jednou větou, otec Šuránek byl asketa a hlavně prorok.
Prorok v plném významu toho slova. Pravdu Boží zjevoval, kázal a žil.
Ale podobně jako u Jana Křtitele pod asketickým zjevem bilo citlivé a milující srdce. Neokoralo, jak se to mnohým rádoby asketům stává.
 
Udivovalo mne a inspirovalo, jak tento starý muž přijímal reformu II. Vatikánského koncilu.
Miloval církev, která je „semper reformanda“ (stále se obnovující).
 
Udivovalo mne a inspirovalo, jak tento starý muž přijímal reformu II. Vatikánského koncilu. Miloval církev, která je „semper reformanda“ (stále se obnovující).
V seminární kapli jsme postavili obětní stůl, jeden z prvních v diecézi. Otec Šuránek se k němu postavil tváří k nám, jako by ani nesloužil celá desetiletí zády k lidu. Odložil staré barokní ornáty – „basičky“, jak jsme jim přezdívali a přijal ty s novým střihem. Odložil tridentský misál s nádhernými ilustracemi, zlatou obřízkou a krásnou vazbou.
Celebroval s čerstvě cyklostylem natištěných stránek, které nebyly ještě ani pořádně svázány.
Tedy prorok s životní zkušeností, ale reformátor se schopností přijmout nové a podnětné, vycházející z Ducha svatého, za jehož brigádníka se vždy považoval. „Jsem brigádník Ducha svatého“ – tak se představoval.
 
Hodně ho charakterizují dvě momentky, zpočátku seminárního života.
Když začal akademický rok, oznámil nám otec rektor po večerní modlitbě v kapli: „Od zítřka muži bratři bude platit seminární řád, který vám nyní přečtu.“ Jak četl, ztuhl nám úsměv na rtech a nastalo ticho. V tom povstal jeden starší bratr, mladší by nenašli odvahu a vyslovil to, co jsme cítili všichni.
„Otče rektore, z toho řádu se už mnohé přežilo. Dovolte nám ho připomínkovat a navrhnout nové znění.“ Otec Dýmal byl v šoku. Na tuto situaci nebyl připravený. To nečekal.
V tom se vzadu ozval jasný hlas. Hlas otce Šuránka. Povstal a se zvednutým prstem téměř slavnostně prohlásil: „Ať si vytvoří řád nový, ale ať podle něho žijí!“ 
Rektor jen sklonil hlavu a řekl: „ Bude tomu tak, jak navrhuje otec spirituál.“
 
Sotva jsme zavedli nový upravený seminární řád, oblažil nás otec rektor novou zvěstí: „Muži bratři, dnes večer vám přečtu jména ročníkových prefektů. Oni budou mou pravou rukou, mými pomocníky.“
A co se nestalo. Ten starší bratr, náš mluvčí vystoupil s námitkou: „Otče rektore, když naše společnost musela rezignovat na dialog a demokracii, nerezignujme na ni my. Dovolte nám zvolit si demokraticky samosprávu semináře.“
Znovu šokovaný otec Dýmal se nezmohl na slovo, zrudnul a těžce dýchal.
A tu se zezadu ozvalo osvobozující slovo: „Ať si prefekty sami zvolí a ať s nimi a s vámi rádi spolupracují na společném díle.“ Na pátera Šuránka se znovu dalo.
 
Náš milý talentovaný spolužák Jožka Hrdlička měl básnické střevo – což mu dodnes zůstalo. Vytvářel mimo jiné vtipné kuplety na mikulášské večírky.
Jeden z nich zněl takto:
Znám já jeden seminář, ten seminář má vlastní tvář.
   Ref. Tak to má být a tak to chcem.
Pan Sysel a pan Nedoma, cítí se tam jako doma.
   Ref. Tak to má být a tak to chcem.
Není tam žádná závora, vítězí jenom důvěra.
   Ref. Tak to má být a tak to chcem.
Rektor je jak vlastní táta, spirituál duše zlatá.
   Ref. Tak to má být a tak to chcem.
A teď si představ každý z vás, že bychom měli seminář.
   Ref. Tak to má být a tak to chcem.
Kde bychom se třásli strachy, před zákazy a paragrafy.
 
ref. ??? pískot přítomných.
 
Po tomto pískotu jsem čekal nějakou umravňující reakci přítomných představených.
Namísto toho povstal páter Šuránek a freneticky tleskal. Ani si v té chvíli neuvědomil, že vlastně tleská sám sobě. Protože kardinální zásluhu na tom, že jsme měli tak krásný seminář, měl spirituál, vychovatel generací moravských kněží, prorok naší doby, který uměl mluvit, ale ještě více naslouchat – ThDr. P. Antonín Šuránek.
 
A tak povstaňme a zatleskejme jemu.
Pozvedněme jeho památku na svícen, ať svítí všem v domě.
JE TOHO HODEN!
 
P. Pavel Uhřík, OFMcap.