Foto pixabay
Pomník v dlažbě před Národním muzeem v Praze

Pouze ryzí láska musí zapálit srdce, aby se člověk obětoval.
A oběť z ryzí lásky přinesená je schopná zapalovat druhé srdce.

Homilie P. Antonína Šuránka - 25. 1. 1969.
Rekviem za Jana Palacha v olomoucké katedrále.

Bratři a sestry!

Bratr, jehož památka nás tady shromáždila, byl ještě před několika dny širší veřejnosti neznám.
A najedenkráte zazářil jako slunce na obloze, které k sobě obrací zraky i srdce, protože svítí i hřeje.
Čím se to stalo?
Tím, že se obětoval pro velikou myšlenku.

Sebeobětí se stává člověk velikým - mravně velikým.
Duší oběti je láska - ryzí, čistá, nezištná.
Apoštol Pavel, jehož obrácení si dnes připomínáme, tato pochodeň Boží píše ve velepísni lásky: „ I kdybych vydal své tělo k spálení, ale neměl lásku, nic mi neprospěje“ a také druhému by to nic nepomohlo.

Pouze ryzí láska musí zapálit srdce člověkovo, aby se člověk obětoval.
A oběť z ryzí lásky přinesená je schopná zapalovat druhá srdce.
Kdo nehoří – n
ezapálí.
Kdo hoří – zapálí.

Za několik okamžiků budeme účastni ústřední oběti dějin, budeme stát na Kalvárii pod křížem Kristovým.
On zpřítomní svou krvavou oběť mezi námi způsobem nekrvavým a bude se obětovat tajemně znovu pod oddělenými způsobami chleba a vína za nás, za celý náš národ, všecky národy světa, celý svět a vesmír,
aby Otci vzdal chválu, aby mu poděkoval za všechna dobrodiní,
aby ho usmiřoval za naše hříchy a omyly rozumu a srdce,
aby vyprošoval od něho všecky potřebné milosti a síly, které potřebujeme, abychom mohli věrně plnit všechny své životní úkoly.
Obětuje se z lásky k nám, za druhé.

Uslyšíme jeho slova pronesená jazykem knězovým:
Vezměte a jezte, toto je mé tělo, které se za vás vydává, z lásky k nám se obětuje.
Vezměte a pijte, toto je má krev, která se vylévá za vás a za mnohé na odpuštění hříchů
– za vás, z lásky k vám.

A když uvidíme pozvednutou svatou Hostii a kalich s nejsvětější Krví, tehdy si připomeneme slova Kristova:
Až budu povýšen od země, až budu obětován, potáhnu všechno k sobě.

Oběť – sebeoběť přitahuje.
A my se také dáme přitáhnout.
Zavoláme v touze, abychom také uměli to veliké umění zapomnět na sebe a obětovat se pro druhé.
Zavoláme:
Pane Ježíši, s Tebou zvedám své tělo na kříž se všemi jeho silami a schopnostmi, aby se obětovalo za druhé.
Mou duší s jejími silami a schopnostmi, aby se obětovalo za druhé.
Mou duši s jejími mohutnostmi, rozumem, vůlí a city zasvěcuji Tobě a v Tobě svým bratřím a sestrám, svému národu – druhým.
Nauč nás zapomínat na sebe, na naše úzké zájmy a obětovat se pro veliké Tvé zájmy v našem národě.

Bratři a sestry,
my všichni jsme povoláni k mravní velikosti, k tomu, abychom se obětovali za druhé.
Celý svět se zadíval na našeho bratra, když se obětoval.
S úžasem zavolal celý svět v rozechvění a se slzami v očích prosí,
aby se taková sebeoběť v této podobě už neopakovala.
Národ potřebuje živých, zdravých myslitelů, lékařů těl i duší, vychovatelů, národohospodáře, techniky, aby se postavili do jeho služeb.

Bratři a sestry,
my všichni jsme povoláni k mravní velikosti, k tomu, abychom se obětovali za druhé.
Celý svět se zadíval na našeho bratra, když se obětoval.
S úžasem zavolal celý svět v rozechvění a se slzami v očích prosí,
aby se taková sebeoběť v této podobě už neopakovala.
Národ potřebuje živých, zdravých myslitelů, lékařů těl i duší, vychovatelů, národohospodáře, techniky, aby se postavili do jeho služeb.

Jde tedy o to, abychom se přece obětovali, ale obětovali tak, aby národ neutrpěl ztráty na životech.
Aby každý den bylo naše srdce ochotnější se obětovat pro druhé,
naše ruce aby se ztužovaly k modlitbě a k práci a náš jazyk,
aby se posvěcoval a zasvěcoval jedině pravdě a lásce.

Abychom každý na svém pracovišti byli celí, spravedliví, nesmlouvaví, nebojácní dělníci Ducha svatého.


Cesty k naší sebeoběti mohou být rozličné, jenom vůli mějme všichni rovnou!
Každý podle svého přesvědčení, ale každý opravdově a poctivě.
Jsme v chrámě svatého Václava. Ten byl zrazen svým okolím, byl zabit vlastním bratrem.
Jsme ochotní následovat Václava, plnit věrně své povinnosti, kdyby nás to život stálo, ale Boleslavy nikdy nebudeme.

Cesty k naší sebeoběti mohou být rozličné, jenom vůli mějme všichni rovnou!
Za tři týdny vzpomeneme vděčně tisící a stého výročí úmrtí svého apoštola filozofa Cyrila. Umíral v Římě, ale srdcem dlel na Moravě.
Jeho bratr Metoděj toužil spatřit svou matku, svou otčinu, ale Cyril ho vybízí k sebeoběti:
Bratře, neopouštěj drahé Moravany, vrať se zpátky, orej a doorej naši        společnou brázdu.
A Metoděj jde jako planoucí pochodeň a obětuje se v modlitbách, pracích, v žalářích.

Cesty naší sebeoběti mohou být rozličné – jenom vůli mějme všichni rovnou!
Jsme v chrámě biskupském.
Zde po staletí se světí kněží – tisíce živých obětí leželo před tímto oltářem – mladých mužů, kteří se zasvěcovali kněžství, aby mohli působit svým rodným, často pohrdaným lidem, aby z toho lidu vyvodili inteligenci, aby pomohli chudým chlapcům ke studiu, aby tak vyrostla páteř národa – vzdělanci.
To byla sebeoběť.

A co jsou konečně ty slavné promoce na našich univerzitách?
To je také zasvěcení mladých mužů a žen k sebeoběti pro veliké zájmy národa.
Z lidu vyšli, pro lid mají pracovat a když je třeba, trpět a umírat.
Mají si být vědomi své zodpovědnosti za další vývoj a osudy svého národa.

Ten národ se nyní mohl se nyní mohl podívat, jaké má studenstvo a co v něm má, jaký poklad v něm má.
Může se radovat z toho, že jeho mládež je schopna se obětovat.

Nemluvíme o rakvi, nemluvíme o soustrasti, nemluvíme o černých praporech.
Mluvíme o hořícím srdci, o lásce, o veliké vděčnosti, která nás zavazuje, abychom následovali ducha této sebeoběti - ovšem tak, abychom nezraňovali národ novými ztrátami na životech.


Nemluvíme o rakvi, nemluvíme o soustrasti, nemluvíme o černých praporech.
Mluvíme o hořícím srdci, o lásce, o veliké vděčnosti, která nás zavazuje, abychom následovali ducha této sebeoběti - ovšem tak, abychom nezraňovali národ novými ztrátami na životech.


Jde o to, aby naše akademická mládež chodívala častěji na Kalvárii,
aby čerpala z probodeného srdce Ježíšova tu odvahu obětovat se za druhé, nenáročně, nezištně, bez oslav, někdy bez vědomí veřejnosti.
Aby přijímala Tělo Kristovo živé, aby On mohl působit v nitrech a dával tam své smýšlení, svého ducha, svou sílu,
aby nebylo strachu před pronásledováním, aby nebylo sklonů ke zradě, aby tam byla odvaha vydat svědectví pravdě - padni komu padni!

Je třeba častěji chodit na Kalvárii a nadýchat se ovzduší kalvárského.
Je to ovzduší obětavé lásky i k nepřátelům, lásky odpouštějící, úcty k matce, která stojí pod křížem a ke každé ženě, která je její sestrou. Vzpomeneme při tom na matku našeho zesnulého bratra a vyprošujme jí sílu, aby stála pevně pod svým životním křížem u vědomí, že její syn se neobětoval nadarmo.
Abychom užili slov básníka:
„Echo se zpozdí možná, ozvěna nespěchá
víra veliká, zbožná, nebude bez echa.“

Jsme ve chrámě, kde konával posvátné obřady velký sluha Boží Antonín Cyril Stojan.
Člověk udřený ve službách lidu, otec akademické mládeže, který také v Olomouci měl svou kolej, kolej Stojanovu.
A on říkával mladým lidem: „Neoddělujte se od starších. Máme veliké úkoly, na které nestačíme sami, ani mladí, ani staří; musíme je svorně zdolávat. Mladí dají nadšení, staří dají zkušenosti a dobré dílo se podaří.“

Prosím vás tedy, akademická mládeži, abyste přijali tento vzkaz svého velikého přítele.
Zůstaňte svorni se svými učiteli a vychovateli! Mají v srdci tutéž lásku k vlasti a národu jako vy, ale mají mnoho životních zkušeností. Važte si jejich rad!

A nyní s úctou a vděčností vám připomínáme vaše vlastní slova, která jste si dali ve svém oběžníku: (…) Každý ať se zamyslí sám nad sebou a pokorně zvažuje, jestli udělal dosud skutečně všecko, co udělat mohl, jestli postupoval tak jak chtěl aby druzí postupovali v souladu se svým svědomím.
- Tato úvaha může být požehnaným začátkem nové sebeoběti.

Ukončíme slovy posvátné bohoslužby:
Věříme, že Ježíš zemřel i vstal z mrtvých a řekl: „Já jsem vzkříšení a život.“
Věříme, že Bůh vzkřísí k životu a přivede s Ježíšem i ty, kteří už zesnuli. Ve věčné paměti bude spravedlivý.
Přinášíme Ti, Pane, obětní dary a modlitby chvály.
Přijmi je za tu duši, na níž vzpomínáme.
Dej, aby přešla ze smrti do života, který jsi kdysi zaslíbil Abrahámovi a jeho potomstvu.“

Až uslyšíte zpívat tato slova, dobře si všimněte jásavé naděje, která je do nich vložena a vsajte do sebe tuto naději v život.

– Věčné světlo ať mu svítí u Tvých svatých na věky, vždyť Ty jsi dobrotivý.
Kéž jeho duše je touto obětí očištěna, hříchů zbavena, aby tak dosáhla odpuštění a věčného odpočinutí, pro Krista, našeho Pána.

Amen.

 

Pane, buď milostiv duši zemřelého studenta Jana Palacha a užij při souzení jeho činu svého nesmírného milosrdenství.
Shlédni na studenty, kteří obětovali své nadějné životy za svobodu, právo a spravedlnost.
Buď, Bože, Ty sám věčnou odměnou těchto bratří a sester.

Dej, ať pochopíme, že všechno, co je na zemi trvalé, opravdu veliké a slávy hodné, vyrostlo z velkého utrpení a životních obětí i z pohledu na poslední věci člověka.
Uděl nám všem, kteří přijímáme zodpovědně poslání v životě našeho národa, ducha statečnosti a lásky k pravdě.

Dej nám milost, ať konečně uznáme, že největší nebezpečí pro naši společnost a budoucnost našeho národa jsou naše špatné činy.

Dej, ať v těchto vážných dnech nepřeslechneme Tvé evangelium, které je poselstvím pravdy a víry, lásky a naděje – poselstvím pravé svobody a radosti.

Zdroj: Vzpomínky na P. Šuránka 2