Foto pixabay
Pomník v dlažbě před Národním muzeem v Praze
Pouze ryzí láska musí zapálit srdce, aby se člověk obětoval.
A oběť z ryzí lásky přinesená je schopná zapalovat druhé srdce.
Homilie P. Antonína Šuránka - 25. 1. 1969.
Rekviem za Jana Palacha v olomoucké katedrále.
Bratři a sestry!
Bratr, jehož památka nás tady shromáždila, byl ještě před několika dny širší veřejnosti neznám.
A najedenkráte zazářil jako slunce na obloze, které k sobě obrací zraky i srdce, protože svítí i hřeje.
Čím se to stalo?
Tím, že se obětoval pro velikou myšlenku.
Sebeobětí se stává člověk velikým - mravně velikým.
Duší oběti je láska - ryzí, čistá, nezištná.
Apoštol Pavel, jehož obrácení si dnes připomínáme, tato pochodeň Boží píše ve velepísni lásky: „ I kdybych vydal své tělo k spálení, ale neměl lásku, nic mi neprospěje“ a také druhému by to nic nepomohlo.
Pouze ryzí láska musí zapálit srdce člověkovo, aby se člověk obětoval.
A oběť z ryzí lásky přinesená je schopná zapalovat druhá srdce.
Kdo nehoří – nezapálí.
Kdo hoří – zapálí.
Za několik okamžiků budeme účastni ústřední oběti dějin, budeme stát na Kalvárii pod křížem Kristovým.
On zpřítomní svou krvavou oběť mezi námi způsobem nekrvavým a bude se obětovat tajemně znovu pod oddělenými způsobami chleba a vína za nás, za celý náš národ, všecky národy světa, celý svět a vesmír,
aby Otci vzdal chválu, aby mu poděkoval za všechna dobrodiní,
aby ho usmiřoval za naše hříchy a omyly rozumu a srdce,
aby vyprošoval od něho všecky potřebné milosti a síly, které potřebujeme, abychom mohli věrně plnit všechny své životní úkoly.
Obětuje se z lásky k nám, za druhé.
Uslyšíme jeho slova pronesená jazykem knězovým:
Vezměte a jezte, toto je mé tělo, které se za vás vydává, z lásky k nám se obětuje.
Vezměte a pijte, toto je má krev, která se vylévá za vás a za mnohé na odpuštění hříchů – za vás, z lásky k vám.
A když uvidíme pozvednutou svatou Hostii a kalich s nejsvětější Krví, tehdy si připomeneme slova Kristova:
Až budu povýšen od země, až budu obětován, potáhnu všechno k sobě.
Oběť – sebeoběť přitahuje.
A my se také dáme přitáhnout.
Zavoláme v touze, abychom také uměli to veliké umění zapomnět na sebe a obětovat se pro druhé.
Zavoláme:
Pane Ježíši, s Tebou zvedám své tělo na kříž se všemi jeho silami a schopnostmi, aby se obětovalo za druhé.
Mou duší s jejími silami a schopnostmi, aby se obětovalo za druhé.
Mou duši s jejími mohutnostmi, rozumem, vůlí a city zasvěcuji Tobě a v Tobě svým bratřím a sestrám, svému národu – druhým.
Nauč nás zapomínat na sebe, na naše úzké zájmy a obětovat se pro veliké Tvé zájmy v našem národě.
Bratři a sestry,
my všichni jsme povoláni k mravní velikosti, k tomu, abychom se obětovali za druhé.
Celý svět se zadíval na našeho bratra, když se obětoval.
S úžasem zavolal celý svět v rozechvění a se slzami v očích prosí,
aby se taková sebeoběť v této podobě už neopakovala.
Národ potřebuje živých, zdravých myslitelů, lékařů těl i duší, vychovatelů, národohospodáře, techniky, aby se postavili do jeho služeb.
Bratři a sestry,
my všichni jsme povoláni k mravní velikosti, k tomu, abychom se obětovali za druhé.
Celý svět se zadíval na našeho bratra, když se obětoval.
S úžasem zavolal celý svět v rozechvění a se slzami v očích prosí,
aby se taková sebeoběť v této podobě už neopakovala.
Národ potřebuje živých, zdravých myslitelů, lékařů těl i duší, vychovatelů, národohospodáře, techniky, aby se postavili do jeho služeb.
Jde tedy o to, abychom se přece obětovali, ale obětovali tak, aby národ neutrpěl ztráty na životech.
Aby každý den bylo naše srdce ochotnější se obětovat pro druhé,
naše ruce aby se ztužovaly k modlitbě a k práci a náš jazyk,
aby se posvěcoval a zasvěcoval jedině pravdě a lásce.
Abychom každý na svém pracovišti byli celí, spravedliví, nesmlouvaví, nebojácní dělníci Ducha svatého.
Cesty k naší sebeoběti mohou být rozličné, jenom vůli mějme všichni rovnou!
Každý podle svého přesvědčení, ale každý opravdově a poctivě.
Jsme v chrámě svatého Václava. Ten byl zrazen svým okolím, byl zabit vlastním bratrem.
Jsme ochotní následovat Václava, plnit věrně své povinnosti, kdyby nás to život stálo, ale Boleslavy nikdy nebudeme.
Cesty k naší sebeoběti mohou být rozličné, jenom vůli mějme všichni rovnou!
Za tři týdny vzpomeneme vděčně tisící a stého výročí úmrtí svého apoštola filozofa Cyrila. Umíral v Římě, ale srdcem dlel na Moravě.
Jeho bratr Metoděj toužil spatřit svou matku, svou otčinu, ale Cyril ho vybízí k sebeoběti:
Bratře, neopouštěj drahé Moravany, vrať se zpátky, orej a doorej naši společnou brázdu.
A Metoděj jde jako planoucí pochodeň a obětuje se v modlitbách, pracích, v žalářích.
Cesty naší sebeoběti mohou být rozličné – jenom vůli mějme všichni rovnou!
Jsme v chrámě biskupském.
Zde po staletí se světí kněží – tisíce živých obětí leželo před tímto oltářem – mladých mužů, kteří se zasvěcovali kněžství, aby mohli působit svým rodným, často pohrdaným lidem, aby z toho lidu vyvodili inteligenci, aby pomohli chudým chlapcům ke studiu, aby tak vyrostla páteř národa – vzdělanci.
To byla sebeoběť.
A co jsou konečně ty slavné promoce na našich univerzitách?
To je také zasvěcení mladých mužů a žen k sebeoběti pro veliké zájmy národa.
Z lidu vyšli, pro lid mají pracovat a když je třeba, trpět a umírat.
Mají si být vědomi své zodpovědnosti za další vývoj a osudy svého národa.
Ten národ se nyní mohl se nyní mohl podívat, jaké má studenstvo a co v něm má, jaký poklad v něm má.
Může se radovat z toho, že jeho mládež je schopna se obětovat.
Nemluvíme o rakvi, nemluvíme o soustrasti, nemluvíme o černých praporech.
Mluvíme o hořícím srdci, o lásce, o veliké vděčnosti, která nás zavazuje, abychom následovali ducha této sebeoběti - ovšem tak, abychom nezraňovali národ novými ztrátami na životech.
Nemluvíme o rakvi, nemluvíme o soustrasti, nemluvíme o černých praporech.
Mluvíme o hořícím srdci, o lásce, o veliké vděčnosti, která nás zavazuje, abychom následovali ducha této sebeoběti - ovšem tak, abychom nezraňovali národ novými ztrátami na životech.
Jde o to, aby naše akademická mládež chodívala častěji na Kalvárii,
aby čerpala z probodeného srdce Ježíšova tu odvahu obětovat se za druhé, nenáročně, nezištně, bez oslav, někdy bez vědomí veřejnosti.
Aby přijímala Tělo Kristovo živé, aby On mohl působit v nitrech a dával tam své smýšlení, svého ducha, svou sílu,
aby nebylo strachu před pronásledováním, aby nebylo sklonů ke zradě, aby tam byla odvaha vydat svědectví pravdě - padni komu padni!
Je třeba častěji chodit na Kalvárii a nadýchat se ovzduší kalvárského.
Je to ovzduší obětavé lásky i k nepřátelům, lásky odpouštějící, úcty k matce, která stojí pod křížem a ke každé ženě, která je její sestrou. Vzpomeneme při tom na matku našeho zesnulého bratra a vyprošujme jí sílu, aby stála pevně pod svým životním křížem u vědomí, že její syn se neobětoval nadarmo.
Abychom užili slov básníka:
„Echo se zpozdí možná, ozvěna nespěchá
– víra veliká, zbožná, nebude bez echa.“
Jsme ve chrámě, kde konával posvátné obřady velký sluha Boží Antonín Cyril Stojan.
Člověk udřený ve službách lidu, otec akademické mládeže, který také v Olomouci měl svou kolej, kolej Stojanovu.
A on říkával mladým lidem: „Neoddělujte se od starších. Máme veliké úkoly, na které nestačíme sami, ani mladí, ani staří; musíme je svorně zdolávat. Mladí dají nadšení, staří dají zkušenosti a dobré dílo se podaří.“
Prosím vás tedy, akademická mládeži, abyste přijali tento vzkaz svého velikého přítele.
Zůstaňte svorni se svými učiteli a vychovateli! Mají v srdci tutéž lásku k vlasti a národu jako vy, ale mají mnoho životních zkušeností. Važte si jejich rad!
A nyní s úctou a vděčností vám připomínáme vaše vlastní slova, která jste si dali ve svém oběžníku: (…) Každý ať se zamyslí sám nad sebou a pokorně zvažuje, jestli udělal dosud skutečně všecko, co udělat mohl, jestli postupoval tak jak chtěl aby druzí postupovali v souladu se svým svědomím.
- Tato úvaha může být požehnaným začátkem nové sebeoběti.
Ukončíme slovy posvátné bohoslužby:
Věříme, že Ježíš zemřel i vstal z mrtvých a řekl: „Já jsem vzkříšení a život.“
Věříme, že Bůh vzkřísí k životu a přivede s Ježíšem i ty, kteří už zesnuli. Ve věčné paměti bude spravedlivý.
Přinášíme Ti, Pane, obětní dary a modlitby chvály.
Přijmi je za tu duši, na níž vzpomínáme.
Dej, aby přešla ze smrti do života, který jsi kdysi zaslíbil Abrahámovi a jeho potomstvu.“
Až uslyšíte zpívat tato slova, dobře si všimněte jásavé naděje, která je do nich vložena a vsajte do sebe tuto naději v život.
– Věčné světlo ať mu svítí u Tvých svatých na věky, vždyť Ty jsi dobrotivý.
Kéž jeho duše je touto obětí očištěna, hříchů zbavena, aby tak dosáhla odpuštění a věčného odpočinutí, pro Krista, našeho Pána.
Amen.
Shlédni na studenty, kteří obětovali své nadějné životy za svobodu, právo a spravedlnost.
Buď, Bože, Ty sám věčnou odměnou těchto bratří a sester.
Zdroj: Vzpomínky na P. Šuránka 2