Foto: Člověk a Víra, František Ingr
Pod názvem Neboj se vrátit domů vyšel v roce 2019 knižní rozhovor Aleše Pelána s Marií Svatošovou.
Pozornému čtenáři určitě neunikla zmínka o P. Šuránkovi a na str. xy je dokonce i fotografie ze Svatého Antonínku. Protože nás skutečnost více zajímala, položily jsme Marii Svatošové pár otázek, které pro občasník Poutník svatoantonínský, ráda zodpověděla.
Ve vaší knize Neboj se vrátit domů je fotka P. A. Šuránka na Sv. Antonínku s koněm. Kdy jste se sem na Blatnickou horu dostala? Co bylo důvodem setkání s P. A. Šuránkem?
Bylo to v létě roku 1971. Řekla bych, že to byla náhoda, jenže já na náhody nevěřím. Takže nebyla. Naplánovali jsme si „dovolenou v sedle“ na vypůjčených jezdeckých koních v Kunovicích. Manžel tenhle sport miloval a mě do něj zasvěcoval. První den jsem měla ošklivý pád a další jsem nechtěla riskovat, tak jsme se dohodli na kompromisu. Obden pěší výlety ve dvou, obden já pěšky a manžel koňmo. V ten památný den jsme si dali sraz na „tamtom“ kopečku, aniž jsme tušili, že je to Blatnická hora.
Manžel koně přivázal ke stromu, tomu se to však nelíbilo a uzdu přetrhl. Vtom z kostela vyšel P. Šuránek. Hned napsal psaníčko pro sedláře ve vsi, manžela poslal za ním a mě pozval do sakristie, v níž tehdy poustevničil s nějakým bohoslovcem. Z malé ledničky vyndal kousek předního hovězího – nejspíš z nějakého starého vola – a mne, než se manžel vrátí, pověřil přípravou oběda. Mladá a nezkušená jsem to upravila jako minutku. Nemohlo to dopadnout jinak, než že z toho byla tvrdá podešev a dodnes nechápu, že si ji P. Šuránek mohl pochvalovat. Při loučení sáhl do knihovny a věnoval mi knihu kardinála Suenense Žít křesťansky. Je v ní jeho vlastnoruční podpis. I když přečtené knížky často rozdávám, aby mě nevytlačovaly z bytu, tuhle opatruji jako oko v hlavě.
Aby pro mne byl kněz věrohodný, nemusí být nadprůměrně vzdělaný, nemusí být ani vynikajícím kazatelem, ale musí být pokorný. Tahle ctnost byla na P. Šuránkovi na první pohled viditelná a nezpochybnitelná.
Jak na Vás zapůsobila jeho osobnost? Mělo setkání s ním vliv na vaši víru?
Aby pro mne byl kněz věrohodný, nemusí být nadprůměrně vzdělaný, nemusí být ani vynikajícím kazatelem, ale musí být pokorný. Tahle ctnost byla na P. Šuránkovi na první pohled viditelná a nezpochybnitelná. Tím si mě získal a nedalo se na něj zapomenout. Občas jsme si napsali a vzájemně jsme se jeden za druhého modlili.
Napsal mi: „Teprve po létech pochopíte líc té mince, jejíž rub teď tak bolavě vnímáte.“
Dnes už to chápu a dávám mu za pravdu.
Setkala jste se s P. A. Šuránkem vícekrát, dopisovali jste si? Po smrti vaší sestry jste se na něj obrátila o pomoc.
Ano. P. Ladislava Kubíčka mi Pán do cesty poslal až rok po sestřině smrti. Pateru Šuránkovi jsem poslala její parte a spolu s ním takový ten typický zoufalý dopis plný otázek: „Proč? Proč naše Jana?“ S jeho odpovědí jsem běhala po kuchyni jako tygr v kleci a kdyby ji nenapsal on, rozsápala bych ten dopis na kusy. Nerozuměla jsem tomu, ale věděla jsem, že on by se k frázi nikdy nesnížil.
Napsal mi: „Teprve po létech pochopíte líc té mince, jejíž rub teď tak bolavě vnímáte.“ Dnes už to chápu a dávám mu za pravdu. Jeho slova byla vskutku prorocká. Ale k takovému poznání se člověk musí probolet, musí k němu postupně dozrát. Není to hned.
Později, při jedné návštěvě P. Šuránka – myslím, že to bylo v Ludgeřovicích – jsem se mu zmínila o P. Ladislavovi, on sklopil oči a s velkou úctou řekl: „Ovšem, to je světec!“
Když jsem pak P. Ladislavovi vyřizovala jeho pozdrav, sklopil oči on a s velkou úctou řekl: „Ovšem, to je světec!“
Těším se na oba.
