Píseň kněžských let
Antonín Šuránek
(veršované přání novoknězi)
Není velký ten, kdo slavně začíná,
plamen často slábne, cestou zhasíná.
Komu s léty vzrůstá svaté nadšení,
kdo svá předsevzetí v činy promění,
kdo šel s Kristem věrně pouští života,
v kom nezkysla v ocet Boží dobrota;
kdo se neobracel, s pluhem kráčel dál,
kdo se s tělem, ďáblem čestně rval
i když síly slábnou – hlava šedivá
mysl, pohled, slovo pravda pravdivá -
pole rozoraná, řádně osetá,
všude klas a plod a růže rozvitá -
tam sluší vzdát díky Boží milosti,
že pomohla k divům lidské slabosti.
Není velký ten, kdo začíná,
plamen často slábne, cestou zhasíná.
Přeletěly bouře, vichry sténaly,
věkovité stromy rázem padaly,
lilie se chvěly, prachem pokryté,
lány Boží křížem krážem rozryté.
Kolik sluhů Božích kleslo v rmut a kal!
Nad kolika Ježíš hořce zaplakal!
Tam prodával Jidáš, tam zas Petr spal …
Z pohromy se satan hlasem hromů smál.
Blesky odhalily lidské slabiny
ozářily však i Boží hlubiny.
Není velký ten, kdo začíná,
plamen často slábne, cestou zhasíná.
Bylo třeba Janů, blízkých Marií,
aby obhájili kněžskou lilii.
Bylo třeba objat potupení kříž,
s ním a na něm zvedat stádo Boží výš,
zjevit nezkalené kněžství Kristovo,
dát mu v mladých duších rozkvést nanovo:
předat svaté kněžství bez poskvrny dál,
předat čistým srdcím kněžský ideál.
Zde sluší vzdát díky lidské slabosti,
že se dala sílit Boží milostí.
Není velký ten, kdo slavně začíná,
plamen často slábne, cestou zhasíná.
Zdroj: Z celého srdce, k tisku připravil Alois Kotek (str. 78)
