Rukopis Antonína Šuránka

 

V internačním táboře v Želivu byl P. Šuránek v letech 1951-1955. Více ZDE

V jeho písemné pozůstalosti se nám dochovala řada básní a rozjímání z té doby. Jsou hluboké. Na jednu stranu plné bolesti a smutku, ale doslova přetkají vírou a nadějí, že Bůh je s ním.  

Básně psal Antonín už co by mladý student, ale pak na čas přestal a psal je jen občas.


V zápiscích z Želivu můžeme na několika místech najít i poznámky, kde vysvětluje, co ho po letech ke psaní veršů přivedlo:

 

"První verše jsem začal po letech psát v Želivě. První patřili (asi v září 1951) Panně Marii Provodovské.
Poněvadž jsme žili ve stále nejistotě (4 odděleni) při jakémsi nebezpečí jsem básničku zničil.

Veršování na nápěv: Ty petřínské stráně, dosti dlouhé a obsažné,
jsem také zničil a už si nevzpomínám, leč na toto:

Ty želivské věže smutně k nebi hledí,
u klášterní brány přísný četník sedí.
Na klášterním dvoře udupaná tráva,
co je po četníku, který nenadává.
Pod zelenou palmou (tj. v zahradě kam bylo vidět) rudá hvězda září,
z květů, které chtěly kvésti na oltáři.
Vy Želivské zvony, znějte v šíř i dáli,
a věznění kněží pějí Bohu chvály.
Znějte nad Čechami, zvučte nad Mravou:
Želiv není hrobem, je nám ctí a slávou!

Není v nich umění,
ale moji přátele v nich pocítí tep mého srdce.

29. 11. odešla větší část kněží do Hájku u Prahy. S nimi i 2 naši: Alois a Karel. Úžasné ticho zvládlo všude. Tehdy jsem opět sáhl k peru. 5. 12. jsem napsal opět píseň o Panně Marii Provodovské.
 
 
Svěřuji tyto své písně ochraně Matky Boží. Není v nich umění, ale moji přátele v nich pocítí tep mého srdce.
Prosím, p. censora, aby jich nevyhazoval, a kdybych řízením Božím zemřel, aby tento sešit (i s ostatními) byl odevzdán mému bratrovi Josefu Šuránkovi, Kroměříž, Sladovny 8 a tím i mým synovcům P. Antonínovi Dominikovi, P. Stanislavovi Šuránkovi, Josefu Dvorokovi a ostatním drahým přátelům, s nimiž jsem byl vždy věrně spojen. 18. 8. 1954
 
Pán Bůh žehnej všem, kdo budou v mých sešitech listovat!
 
Některé verše jsou ještě rozptýleny v sešitech mých rozjímání. Ty už nestačím vyhledat.
Až, dá-li Bůh, později, jde jen o myšlenkový svět želivský! Psal jsem rychle a z útržků papíru, proto bude v textu hodně nahodilých chyb. Nestačil jsem už pročíst podruhé, abych mohl odeslat.
Pán Bůh žehnej všem, kdo budou v mých sešitech listovat!
 
Vrátím-li se, opravím,
ne-li, vycítí moji přátelé aspoň, čím jsem se v duchu zabýval v tomto domě.
 
Píši narychlo. Nevím, co bude dál. Proto ani nečtu podruhé, nechávám vše i s chybami.
Opisuji ze starých papírků (dopisových obálek) verše, leckde nečitelné (oči se mně zhoršili), proto budou leckde velké nedostatky. Vrátím-li se, opravím, ne-li, vycítí moji přátelé aspoň, čím jsem se v duchu zabýval v tomto domě. 23. 8. 1954"

 
Dokument o internačním táboru v Želivu