Ilustrační foto
Smutno bez Utěšitele
Jedeme na lesní brigádu – 70 bohoslovců olomouckého semináře se dvěma kněžími.
Vjíždíme autobusem do jedné z vesnic. Jdeme ke kostelu. Je úplně prázdný. Holé, mlčky sténající zdivo. Místo, kde doposud býval hlavní oltář, je žalostně prázdné. Odnášíme jeden z železných křížů ze zpustošeného hřbitova kolem kostela a stavíme jej tam, kde kdysi bydlel Pán Ježíš, pastýř, Živitel a Utěšitel.
Obstavíme ten kříž kamením. Když před něj večer postavíme svíčku, vrhne kříž stín na stěnu, kde býval dříve oltářní obraz. Veliký temný kříž.
A my stojíme přede dveřmi bývalého domu Božího a modlíme se a zpíváme a z kostela nám odpovídá dutá, ale živá ozvěna. „Boha my chceme, Maria, Máti, vroucí-li můžeš oslyšet hlas?“
Tklivě zaznívá náš poslední pozdrav zemřelým: „Odpočiňte v pokoji.“
Kněz stále buduje.
Jediné, co ničí, je hřích, nepřítel lidstva.
Denně ráno rychle nastrojíme oltář, sloužíme mši svatou, zpíváme, přijímáme Tělo Páně, zapějeme „Velebí má duše Hospodina“ a spěcháme do lesů, abychom budovali.
Je to krásná práce. Náš životní úkol je právě budovatelský. Kněz stále buduje. Jediné, co ničí, je hřích, nepřítel lidstva.
Kopeme důlky, sázíme stromky, smrčky, olše a buky, zpíváme si, žertujeme a slunce se na nás usmívá, až se nám tváře opalují. V poledne zazpíváme pozdrav nebeské Matce: „Raduj se, nebes Královno.“
Občas zaslechneme ze vzdálené osady tlumený hlas zvonu.
Večer se opět shromáždíme v oprýskaném chrámě. Pozorujeme, že denně přibývá návštěvníků naší večerní pobožnosti. V opuštěných domech přebývá několik bulharských pravoslavných rodin, které se těší na domov. „Doma je doma.“
V hostinci bydlí dělnice ze Slovenska a někde jinde slovenští chlapci, které vídáme s krumpáčem v ruce. Místo hlasu zvonů slyšíme hrnčení traktorů. Večer k desáté hodině je vidět šoféry, jak na kolenou ohledávají své stroje, aby je připravili na zítřek. I to je jakási „večerní modlitba“.
A jak chodíme krajem s modlitbou na rtech, myslíme,
že by těm lidem zde oči jinak zářily, že by ti lidé radostněji pracovali,
kdyby mezi ně přišel aspoň jednou týdně „Utěšitel“ pod způsobami chleba a vína,
kdyby někdo zvedal jejich mysl vzhůru…
A jak chodíme krajem s modlitbou na rtech, myslíme, že by těm lidem zde oči jinak zářily, že by ti lidé radostněji pracovali, kdyby mezi ně přišel aspoň jednou týdně „Utěšitel“ pod způsobami chleba a vína, kdyby někdo zvedal jejich mysl vzhůru…
Ten skřivan, který nám zpívá vznášeje se do výšin, ten dosvědčuje, že máme pravdu.
V tom kraji se rozkládají nejen ty opuštěné domy, sesouvají se také rozteskněné duše.
Nemají „Utěšitele“!
Žijeme tu jako pohané. Svátek - nesvátek, jako ta zvěř.
Jak by se zvýšila výkonnost těchto lidí, kdyby mezi ně „přišel Utěšitel“, který by zvedal jejich mysl „k nebi“!
