Slzy se mi derou mimoděk do očí, všude kam chodím, vyvstává přede mnou jeho zjev, oživují slova, která nám kdysi kladl na srdce. Hvězda zářící na ztemnělém nebi...
Neměl to v životě lehké a svou ryzí, přímou a do poslední nitky Bohu oddanou duši, která se neklaněla žádným pozemským modlám, stál jako neochvějný maják na skalnatém pobřeží hučícího a rozbouřeného moře.
Jeho zář se rozlévala do temných dálek jako strážná světla na úskalí…
Jeho odchovanci ho milovali a měli ho ve veliké úctě pro jeho hlubokou opravdovost, čestnost, statečnost, jeho vpravdě svatý život a nestrannou spravedlnost.
A přesto neušel osočování, snad právě pro svou nesmlouvavost a nesmírnou pokoru.
Byl posledním poustevníkem našich dob, posledním Machabejcem obětujícím sebe a celé své srdce boji za věc Boží.
Dělník pracující v lomech zkamenělých lidských srdcí – tichý a pokorný, skromný Chudáček Boží, bratr svatého Františka, hořící láskou a něžností, jeho chudobou a vroucností.
Nic nikomu nezáviděl, ani se nehněval na nikoho, kdo mu ublížil.
Modlil se za své protivníky, miloval je a proto jeho zlaté srdce září víc a víc než démanty rosy na blankytných pomněnkách.
Budeme mít aspoň o jednoho přímluvce více.
Dr. Josef Škrášek
Zdroj: Život a dílo P. Antonína Šuránka, Sborník přednášek, 1996
