V knize Dějiny mého povolání 1 vzpomína Antonín Šuránek také na dobu Vánoc ve svém děství.

"Když jsem začal chápat, vnímal jsem velmi pozorně zprávy o narození Ježíška.
Cítil jsem s ním, jak ležel v plenkách v betlémském chlévě.
Zvlášť hluboce, nesmazatelně na mne zapůsobila legenda, kterou jsem slýchával při té příležitosti, vyprávějící o betlémském kováři. Je to legenda veršovaná, jejíž části mně z paměti vypadly. Možná, že jsem jich nikdy neuměl, jen celkový dojem byl úžasně mocný.
„Když Panna Maria v Betlémě chodila, nadarmo u lidí o nocleh prosila. Přišla ona k jednomu kováři.“

Prosila o přístřeší, ale kovář ji odmítá. Ne nějak hrubě, ale strašně tklivě. Nemůže dát nocleh, ježto musí celou noc pracovat.
Má kovat tři hřeby, jimiž má být přibit na kříž Kristus Pán. Maria raněna tou odpovědí odchází za městečko, kde v chlévě porodila Božího Syna. A jak se betlémské děti dověděly o nemluvňátku ve stáji, odvažují se přiblížit, nahlédnout otvorem do jeskyně. Tak přišlo i kovářovo děvče.

Matka Boží je zve: „Pokolébej ty mně moje nemluvňátko.“
Dítě se omlouvá, nemůže kolébat, má zakrnělé ruce, je mrzáček. „Když nemám ručičky.“
Maria jej pozývá, pojď, dotkni se jesliček! Dítě tak učiní a pojednou cítí, že má zdravé ruce. Běží domů, radostně se ukazuje otci. Ten se ptá v úžasu: Kdo to udělal? A dovídá se hroznou věc. Byla to „Panenka Maria, co u nás včera noclehu hledala.“

A nyní je vrcholení, které se mě zarylo obsahem do paměti tak, že mně dosud září jasně a stále jasněji: „Kdybych já byl věděl, že to je Maria!“ Byl bych jí dal nocleh, upravil lože co nejlépe! „Sám bych si byl lehl hlavou na kamení, nohama do trní.“

Dát lidem vždy to lepší, ježto v nich chodí dům od domu sama Matka Boží,
jako chodila kdysi Betlémem.

Ta slova: „Kdybych já byl věděl…“ mne jaksi vždycky vedla, abych věděl, že každá chudá žena, potřebující pomoci, hledající přístřeší – je Maria! Je sestra Panny Marie! A že co učiním té chudé ženě, činím Matce Boží!
A vedla k tomu, abych – přemýšleje předem tu velikou skutečnost – každému byl ochoten vždy dát své lože a sám lehnout hlavou na kamení, nohama do trní!
Dát lidem vždy to lepší, ježto v nich chodí dům od domu sama Matka Boží, jako chodila kdysi Betlémem. „Druhým růže, sobě trní, hloží.“

Třeba jde o legendární vyprávění, jde o vyprávění úžasné skutečnosti. Jasně ji odhalil Syn Boží: „Co jste učinili jednomu z nejmenších mých bratří, mně jste učinili!“ Lze tedy uvažovat: „Co jste učinili jedné z mých sester – mně jste učinili,“ jako by mluvila Panna Maria! To je úžasná skutečnost: Za každým mužem se tají Syn Boží a Syn Mariin – za každou ženou Maria Panna – Matka.

To poznání, které se zablesklo v dětství, se rozjasňovalo víc a víc. A také přineslo závěry, své ovoce. Bohu díky!  

Myslím, ba vím, že Vánoce mně dávaly nejvíce – v dětství – že mně otevíraly daleké výhledy na lásku Boží k nám i na potřebu té lásky vděčně Bohu a sloužící lidem, bratřím toho dítěte v jeslích a sestrám Panny Marie.
Když jsme později ve škole – četl v čítárně tu legendu o betlémském kováři, nitro se mi vždy rozvlnilo. „Kdybych já byl věděl, že je to Maria!“ Cítil jsem, že je třeba to stále vědět!"

 

Zdroj: Dějiny mého povolání 1, Antonín Šuránek, do tisku připravil Alois Kotek, 1997

Legenda se dochovala v několika verzích, které se liší podle daného regionu.
Slova písně, které si v jeho rodné farnosti Ostrožské Lhotě, donedávna zpívaly místní ženy, nejvíce odpovídá následující text.