P. Kotek v Ostrožské Lhotě na vzpomínkové bohoslužbě k výročí úmrtí P. Šuránka.
Foto: Lenka Fojtíková
Začátkem března uplyne 10 let od úmrtí P. Aloise Kotka (1927 - 2013).
Pro řadu lidí neznámý kněz. Smuteční parte bylo sestaveno podle jeho přání, které uvedl v poslední vůli.
První třetinu parte nezvykle zdobí podobizna a několik myšlenek P. Antonína Šuránka.
Dál můžeme číst slova: „Oznamujeme, že v úterý 19. 3. 2013 zemřel v Kroměříži připravovatel spisů P. Šuránka do tisku,…“
následují data ze života, informace o pohřbu a fotografie P. Kotka.
Těch „spisů“, za kterými stojí, byly vydány více jak čtyři desítky.
Díky včasné a houževnaté práci mohl zakrátko po pádu totality, už v roce 1990, vyjít první titul „Z celého srdce“.
Bez nadsázky se dá říci, že po roku 1982 nejspíš věnoval veškerý svůj volný čas a energii sběru
a přípravě materiálů týkajících se P. Šuránka.
Ve sborníku přednášek ze sympozia „Život a dílo ThDr. Šuránka“ z roku 1996
na samotné začátky vzpomíná P. Kotek takto: „Bylo potřeba sebrat materiál k eventuální beatifikaci, dokud svědci žijí.
Jakožto osobě podřízené mi bylo Dr. Dýmalem naznačeno, abych požádal pana biskupa Vranu o dovolení k této činnosti.
Vybízel k ní i Dr. Ryška, Dr. Tkadlčík a historik Dr. Zlámal, který povzbuzoval k vypracování hodnověrného životopisu P. Šuránka.
Životopis jsem nikomu nesliboval. Rozeslal jsem žádosti o napsání vzpomínek na všechny strany. V žádosti na apoštolskou administrativu bylo nebezpečné uvést jména žádajících. Někdo to však podepsat musel. Podepsal jsem to tedy sám. Na přiloženém lístku (mimo žádost) jsem poznamenal, že s tím souhlasí významné osoby diecéze.“
Jednalo se o odvážný krok. Veškerá činnost církve byla pod kontrolou a drobnohledem totalitního režimu. Vždyť o samotném úmrtí P. Šuránka nesměla v tisku vyjít žádná zpráva a mnozí se o pohřbu dozvěděli až s několikadenním zpožděním.
Prvotní postoj ke sbírání materiálů byl negativní. Později ho biskup Vrana povolil s tím, že P. Kotek může pracovat „pouze soukromě a z vlastní píle“.
Nesmělo se tedy veřejně žádat o spolupráci další kněze a věřící skrze oběžník Acta Curiae, který by se kněžím dostal snadno do rukou.
„Když chyběla výzva v Acta Curiae, jak se dostat k adresátům?“ vzpomíná Kotek ve svém příspěvku na sympoziu.
„Byly k dispozici diecézní katalog i adresy sestřiček a pošta P. Šuránka (dopisy a pohlednice). Byl vytvořen adresář (13 stránek)
a mohly se rozeslat dotazy. Některé dopisy byly vráceny s poznámkou ‚adresát zemřel‘“.
Touto důslednou a mravenčí prací se podařilo oslovit o sepsání vzpomínek řadu Šuránkových současníků
a přepsat velkou část jeho písemné pozůstalosti.
Přestože v množství titulů vydaných v souvislosti s P. Šuránkem figuruje Alois Kotek a řadu z nich vydal vlastním nákladem,
nebyl na tuto práci sám. Počet pomocníků by dnes šel vyčíslit jen těžce.
Byli mezi nimi laici z různých koutů diecéze, ale třeba i řeholníci. Řadili se mezi ně i někteří členové Matice svatoantonínské.
Že šlo o náročnou práci, a to i vzhledem k tomu, že nebylo tolik komunikačních prostředků
(počítač, internet, kopírky, mobil) jako dnes, dosvědčují slova pronesena P. Kotem na již zmiňovaném symposiu v roce 1996: „Mnohem náročnější bylo přepisovat punkta a promluvy P. Šuránka. Jsou málo čitelné, zvláště ty, které jsou psány tužkou.
Po vyluštění textu první osobou se pokoušela nevyluštěné texty dešifrovat druhá a případně třetí osoba, než bylo možno věc přepsat načisto. Zde vzdávám velké díky těm obětavým spolupracovníkům, kteří připravili do tisku přes 100 spisů (některé nejsou rozluštěny).“
Pamětníků na P. Šuránka logicky ubývá. Pokud by se Alois Kotek a jeho pomocníci před lety nepustili do práce,
tak je pro dnešní generaci P. Antonín Šuránek neznámou osobností.
A nebylo by o čem psát na tomto webu.
Být knězem toužil už od dětství, ale jeho cesta k vysněnému cíli nebyla snadná.
Studium na gymnáziu v Kroměříži mu zkomplikoval nástup protektorátu.
Přešel na obchodní školu v Přerově, kde se naučil psát všemi deseti na psacím stroji, což později hojně využil.
Poté pracoval na statku a byl nasazen na zákopové práce.
Po ukončení 2. světové války mohl dokončit středoškolská studia a v roce 1947 nastoupil do Olomouce na bohosloví.
Nedlouho po nástupu KSČ k moci byl kněžský seminář zrušen a Alois Kotek musel ukončit studium
a krátce pracoval ve zbrojovce na Vsetíně.
V letech 1951–1956 byl vězněn za „náboženskou činnost“.
Následujících 12 let pracoval Technoplastu v Chropyni, kde byl stále pro své smýšlení perzekvován.
Jako kněz působil krátce ve Valašském Meziříčí, Malenovicích, Vřesině a Jevíčku.
Byl sledován a přemlouván ke spolupráci s StB. Od roku 1973 do roku 1981 byl duchovním správcem v Pivíně.
Po odchodu z Pivína byl až do posledních dnů svého života duchovním správcem ve Vrchoslavicích a Pavlovicích.
Zemřel 19. 3. 2013 a pohřben je v rodném Kojetíně.
