Matka Anna vedla děti k modlitbě

V knize Dějiny mého povolání vzpomíná v jejím samém úvodu na maminku Annu (1869- 1913).
Nabízíme několik střípků vzpomínek na matku, která ho formovala a vedla k Bohu.

Fotografií v mém dětství nebylo, a poněvadž mně matka poměrně brzo zemřela, neznám už její tělesné podoby. Důležitější je duchovní vzezření člověkovo.
Několik rysů podoby matčiny zazáří ze vzpomínek nejstarší sestry Kateřiny. Rodičům jsme říkali „vy“.  

Sestra píše:
Co si první pamatuji o maměnce, je, jak nás vedli k modlitbě.
Modlívali jsme se společně. Když mohli, jít maměnky do kostela,
to byla jejich útěcha a pomoc. Nás dětí bylo šest.
První Marie umřela ještě malá; bylo jí deset let. Pak byla Kateřina a chlapci František, Josef, Antonín a Martin.

• • •

Maměnka nás děti brávali s sebou do pole.
V jedné ruce nesli kolébadla a motyku, menší dítě nesli na zádech a my starší jsme šli při nich.
Co zažili někdy, než nás tak přinesli na pole. A potom měli kopat!
Ani se nezdvíhali, aby si odpočinuli, jenom aby toho dopoledne hodně ukopali. A odpoledne znova! Přitom byli vždy veselá a vždy si zpívali.
Kolikrát si večer – po poklidě - sedli, vzali staré pěsničky a zpívali.
My děti jsme poslouchaly. Když jsme lehly ke spánku, říkali: „Budeme se modlit litanie k Panně Marii nebo ke sv. Antonínku."
Už je uměli zpaměti. Při těch litaniích jsme pak usínali.

• • •

V roce 1908 se stavěl u nás nový kostel za důstojného pana Antonína Mana.
Maměnka vyšívali oltářní plachtu (antipendium) křížky; oni uměli vyšívat, nit po niti čítávali.
Měli tolik domácí práce. A po vaření a poklidu si sedli k šití a vyšívali, dokud viděli. Když byl kostel vystavěn, vstoupili maměnka do Třetího řádu sv. Františka.
Večer se pak modlívali i zpívali „Hodinky.“

• • •

Tatíček rádi chodívali na besedu. Maměnka bývali s námi doma. Žili pro nás.
A byl to těžký život. Děti malé, peněz nebylo.
Aby nám koupili nějaké ty šaty, kolikrát vzali 10 kg ječmene nebo vajíčka a máslo a šli hodinu pěšky, aby nám mohli koupit, čeho bylo třeba.

• • •

U nás za dědinou je socha Panny Marie bez poskvrny počaté.
Dali ji postavit stařečkovci, tatíčkovi rodiče.
Tam – pod stromy – se lidé scházeli v nedělní odpoledne a zpívali mariánské písně a modlili se růženec. Maminka předřikovali. My jsme bývali při nich.

• • •

Maměnka velice uctívali Pannu Marii.
Vodívali nás k soše Panny Marie na Smíchovské a tam se s námi modlívali.
Na každý mariánský svátek pletli věnce k ozdobě té sochy. Do sepjatých rukou Panny Marie dávali muškát.
Bylo divné, že halouzka z květináče zůstávala dlouho živá, i když už mrzlo, že vyháněla nové halouzky a květy.

• • •

Dcera Kateřina Dominiková (1892-1988) u hrobu své matky.
Je zde pohřben její otec Martin (1865-1940), bratr František (1894-1948), bratr Josef (1896-1975)
a naposled byla do hrobu r. 1988 pohřbena i Kateřina.

• • •

Když já jsem už dorůstala a měměnka viděli, že jsou sama se zdravím už u konce, už nemohli tolik pracovat, pravili:
„Víš co, už by ses mohla aj provdat. Pojď, půjdeme k Panně Marii Sedmibolestné k Boží muce, k té Lopatové mlatevni.“
Tam se se mnou pomodlili k Panně Marii za ochranu a pomoc Boží a svatou trpělivost.
A kolikrát mně říkali (spolu i ostatním): „Modlete se vždycky po svatém Pozdvihování Otče náš, aby vám Pán Bůh dal, čeho potřebujete! Tobě aby dal hodného a věrného manžela. To je krok rozhodný!“
Byla-li někde nějaká náboženská slavnost a měly se k ní plést věnce, nebo dělat růže, bývalo to vždy u nás.
Maměnka to všechno rádi dělali a při tom si radostně zpívali mariánské písně. Např. „Často si vzpomenu na Tě Maria, co jsi na tom světě vystát musela pro svého Syna, by naše vina jeho svatou krví smazána byla.
Rádi chodívali na pouť na Sv. Hostýn. Naposledy tam byli o slavnosti korunovace Panny Marie v roce 1912. To už nemohli do kopce.
Šel za nimi jakýsi pán a pravil. „Tato žena je už sedřená. Ledva jde. Už nemůže. Je to chudera.“

Sama byli v modlitbě vytrvalá. Bolívalo jich kolikrát koleno. Nikdy si pod kolena nic nedávali, až kolikráte zůstala krev na zemi.
Říkali: „Ale nech to tělo trpí!“ Tak byli trpělivá.

• • •

Do kostela jsme chodívali každý den. Chlapci (František, Josef, Antonín) byli ministranty.
Maměnka říkávali: „Jenom choďte do kostela! Pán Bůh vám bude žehnat a práce ještě uděláte do večera, že toho budete mít dost!"
Nejednou říkali: „Marnost je vám časně ráno vstávati! Vstávejte, až si odpočinete, vy, kdož požíváte chleba pracovně dobytého.“ (Slova z žalmu 126, z mariánských Hodinek.)
Nebo když  měli nějaký kříž, nějaké trápení: „Nad přílišnými starostmi se netrap, nemuč a ostatně všechno Pánu bohu poruč. Pán Bůh ví, co činí, vždyť jak by se nestaral o člověka, svého miláčka?“ (Z Hodinek o Božské Prozřetelnosti.)
Sama byli v modlitbě vytrvalá. Bolívalo jich kolikrát koleno. Nikdy si pod kolena nic nedávali, až kolikráte zůstala krev na zemi.
Říkali: „Ale nech to tělo trpí!“ Tak byli trpělivá.

• • •

Když jsme vyrůstali a šli jsme večer někam, třeba k muzice (to zřídka kdy), vždy nám říkávali: „Do 10 hodin. A spát!“
Když k nám začali chodit chlapci, říkali jim maměnka: „Chlapci, nic vám nedám, abyste se snad netáhli jenom za těmi mlsy, jak to obyčejně bývá. Děvče od chlapce si nemá nic brát a opačně chlapce od děvčete; potom není jeden druhému nic povinen.“
A také říkali: „Kdyby se mně měl některý oženit nebo dcera vdát na bohatství, ale za spáchaný hřích, rači nech si vezme chudobnou nebo chudobného!“
Nás, děti, vždycky napomínali. Říkali nám, abychom se báli hříchu, hlavně nečistoty. „Jak su já ráda, ani nevíte, když kněz káže na kazatelně o tom hříchu, jak su já ráda, že jsem se toho hříchu nikdy nedopustila.“
Modlili se za nás, velice se modlili, abychom se jim nezkazili a aby byli aspoň poněkud zdravá, než trochu dorosteme.

• • •

Maměnka chodívali oblečená prostě, ale čistě.
Nevyhledávali žádných besed. Kamarádili jenom s osobami chudobnými.
Rádi chodívali na shromáždění Třetího řádu sv. Františka.
Když museli někdy jít na svatbu, brávali se sebou písničky a zpívali svaté písně svatební. Např.: „Ej, víno, víno, nikdys tak dobré nebylo, jako v Káni galilejské, na světě nebeské.“

Když my jsme měli někdy v domě nějakou hostinu, vždycky z ní nosívali nemocným. Všechny podělili.
Byli-li u nás např. křtiny a maměnka šli pak s dítětem na úvod, bývala v neděli nato domácí hostina, při níž nikdy nechyběl velebný pán. Vždy byl u nás v době rád přijat. To těšilo maměnku aj tatíčka.
Nemocné maměnka rádi navštěvovali a potěšili každého, kdo toho potřeboval.

Zdroj: Dějiny mého povolání 1, Antonín Šuránek, k tisku připravil Alois Kotek