Ve svých vzpomínkách Dějiny mého povolání Antonín Šuránek nezapomněl ani na svůj špatný čin „jehož důsledky budou dalekosáhlé, celoživotní.“


Také píše: „Bylo mě tehdy něco před 9 let. Byl jsem poznamenaný jako zloděj a propadl jsem se sám do sebe. Na oči mně padl jako stín. Všechno se mně jevilo méně jasné, bez radosti. Byl jsem přesvědčen, že každý čte na mém čele to strašné slovo: Zloděj!“

 

Život se neskládá jen ze světla, je plný stínů a má-li se ukázat nekonečná velebnost řízení Božího v osudech člověkových, je nutno ukázat i ty stíny, aby byl život celý – jak vyrostl ze svých kořenů.

 

Této kapitole bych se velmi rád vyhnul, ale byl bych mravním zbabělcem, kdybych od ní utíkal.
Měl jsem se raději vyhnout tomu, co mně činí tuto zmínku tak nemilou, těžkou.
Život se neskládá jen ze světla, je plný stínů a má-li se ukázat nekonečná velebnost řízení Božího v osudech člověkových,
je nutno ukázat i ty stíny, aby byl život celý – jak vyrostl ze svých kořenů.
A tak ukáži, s pomocí Boží, celou tu pravdu a jsem jist, že vynikne její krása.
Pravda má právo na to, aby byla řečena, a je v ní vždycky moře světla.
Nuže ve jménu Páně!

Oba starší bratři Francek a Josef byli ministranty a to bylo ctí pro rodinu.
Starší zaučoval mladšího. Pokud chodili do školy, chodili do sakristie, ministrovali.
Když jsem přišel do věku, kdy chlapci začínají ministrovat,
naučili mě bratři latinské ministranci i potřebným úkolům, abych mohl k oltáři.
Vidím, jak praví maměnce: „Dajte Tonkovi lepší kabát. Půjdeme do kostela. Bude zkúška nových ministrantů.“
Šel jsem, zkouška dopadla dobře, začal jsem ministrovat.
Rodiče to jistě velmi těšilo a bratři dbali toho, abych jim „nedělal hanbu“ a sobě také.

Žel, po delší době poctivé služby oltáři jsem se dostal na scestí.
V sakristii se povalovaly peníze, drobné, krejcary a ty mě lákaly.

Žel, po delší době poctivé služby oltáři jsem se dostal na scestí.
V sakristii se povalovaly peníze, drobné, krejcary a ty mě lákaly.
Psával jsem, jako jiní, občas „otčenášky“, za ty dávali věřící nějaký peníz
a já jsem někdy ten peníz vsunul do kapsy, místo abych jej přiřadil k ostatním.

Vůbec jsem si nebyl vědom, že bych dělal něco zlého a přece se jistě nějak svědomí projevovalo,
protože jsem ty peníze neukládal doma, nýbrž nedaleko kostela u studny pod kameny.
Věděl jsem tedy, že nejednám dobře, ježto jsem se skrýval.
A co mě nejvíce naplňuje hanbou, že jsem těch peněz neužíval k dobrému!

Kdybych si koupil něco do školy, knížku, sešit!
Nekupoval jsem mlsy, ale dal jsem se zlákat uzeninami a občasnými zabíjačkovými výrobky,
vystavovanými v obchodě u Žádníků, nedaleko našeho.
A to jsem ovšem rozdával i kamarádům, kteří netušili, z jakého zdroje čerpám peníze na útratu.
Mezi ty kamarády počítám hlavně dva: souseda o rok staršího Františka Matuštíka (nazývaného „Franťák“)
a spolužáka stejně starého Francka Vaňka, který byl po nějakém úraze chromý.
Stařenka Franťákova, sousedka, nám občas věci k jídlu z kupovaného uvařila, připravila
a s Franckem Vaňkem jsme chodívali za hřbitov, vylezli na strom, posadili se, vykládali si a pojídali.

Nevím, myslel-li jsem někdy na možné důsledky, že se přece na můj přečin přijde. A přišlo se.
Kostelníky byli tehdy vážení občané, starší Tomáš Lopata a mladší, ale přísný Cyril Malůš, „zvoňár“.
Ti asi zpozorovali, nebo byli upozorněni, že dávám někdy peníze za „otčenášky“ do kapsy, stopovali mě a přistihli při činu.
Když jsem poznal, že je zle, vyběhl jsem ze sakristie k místu, kam jsem peníze schovával, kostelník však běžel za mnou a viděl,
jak odkrývám kámen – přišel a našel naskládané peníze a odnášel je do sakristie.

Zůstal jsem – odvažuji se srovnávat, pokud jde o vinu, nikoli pokud o mravní velikost – asi jako Petr,
když procitl a rozpomenul se a plakal hořce.
Hřích je skutečně jako zajetí rozumu člověkova a zotročování jeho vůle;
člověk jedná jako ve snu (ovšem vlastní vinou), až dojde k strašnému, ale osvobozujícímu procitnutí.

Když si na to vzpomenu, cítím v duši stále hlubokou ozvěnu toho prvního otřesu!
A nyní – otřes druhý – jehož důsledky budou dalekosáhlé, celoživotní.

Už jednou jsem zažil otřes ve spojení s ministrováním.
Kdysi jsem po mši sv. šel zhasínat svíčky a odnést prázdné konvičky do sakristie, popřípadě na faru.
Konvičky byly na židli u zdi, nějak jsem neopatrně zavadil o židli, jedna konvička se zakymácela,
spadla a rozbila se o tuhou polokamennou dlažbu. Mně se v hlavě zatemnilo, srdce rozbušilo. Byl jsem bezradný.
Kéž by se byl našel člověk, který by mne potěšil a povzbudil.
Ale naopak.
Kostelník se rozčílil a největší křik spustila farská hospodyně Lojska.
„Taková škoda! Taková škoda! Aspoň kdyby to šlo dostat koupit.“
Byl jsem úplně zničen.
Táhl jsem se pomalu domů, jako bych měl nohy z olova.
Jak to doma řeknu? A co kdybych to doma ani neříkal?
Vypůjčím si peníze, aby se mohla konvička koupit.
Sám bych ji koupil. Ale kde? Jak?
A šel jsem k tetičce Vaněčkové, abych si vypůjčil, kolik třeba na konvičku.
Myslel jsem, že to bude velmi mnoho peněz.
Tetička mně věc asi rozmluvili a ovšem oznámili ji mým rodičům, aby se postarali o náhradu škody.
Jak se věc urovnala, nevím.
Tolik vím, že jsem nikdy v životě nepocítil tolik vnitřní bolesti, tolik ponížení, hanby a bezradnosti jako tehdy.
Když si na to vzpomenu, cítím v duši stále hlubokou ozvěnu toho prvního otřesu!
A nyní – otřes druhý – jehož důsledky budou dalekosáhlé, celoživotní.

Tenkráte však byla má bolest jaksi tupá.
Stál jsem dlouho na místě činu. Pak, ani nevím jak, jsem se ocitl v sakristii, kde p. farář Man, jistě bolestně dotčený, se na mne smutně podíval.
A pak řekl před oběma kostelníky: „Když se o té věci nikdo nedoví, zůstane Tonek ministrantem. Doví-li se, pak by ovšem ministrovat nemohl.“
To byl soud nade mnou.
Jak by se o věci lidé nedověděli? Na takové vesnici.

Kdybych uslyšel slova: „Chybils, chlapče! Chybit je lidské. Napravíš svou chybu? Budeš poctivým chlapcem? Poctivým ministrantem?“

Jistě by bylo pro mne nevýslovně radostné, kdyby p. farář řekl:
Kostelníci, nemluvte o té věci s nikým. A ty, Tonku, pojď do fary, pohovořme si o tom, co se stalo!
Jak rád bych všechno o sobě pověděl, jak rád bych si byl uložil sebevětší trest, kdyby mně bylo odpuštěno…
Kdybych uslyšel slova: „Chybils, chlapče! Chybit je lidské. Napravíš svou chybu? Budeš poctivým chlapcem? Poctivým ministrantem?“

Když se doma o věci dověděli, ozval se maměnčin pláč.
Já jsem stál jako tupý, každý ten zvuk se mně zařezával do duše.
Pak se maměnka dali uchvátit bolestným hněvem a udeřili mě.
Padl jsem na zem. „Takovou hanbu mně uděláš!“
Věděl jsem, že si zasloužím, abych byl i kopán, aby se po mně šlapalo.
Má bolest byla bezmezná. Jako když se řeka vyvalí z břehů.
Byl bych rád, kdybych umřel…
Kdyby to všechno byl jen strašný, strašný sen!
Žel, byla to skutečnost!

Tatíček našli ještě jeden způsob, jak mně vrýt bolestný pád do paměti, jistě s úmyslem nejlepším.
Vzali školní čítanku a vepsali svým těžkým, nerovným písmem na její první stránku:
„Dne 11. července r. 1911 přestal být ministrantem.“

Tatíček trpěli jako muž. Němě.
„Nebij ho,“ pravili maměnce.
A pak jednali jako vychovatel dobře. Nebili mě, nevyčítali.
Myslím – a Bůh jim to odplať! – že se mnou nějak i cítili.
Hledali způsob vyřešení bolestného případu a našli tento: Šli se mnou na faru, abych velebného pána odprosil.
„Klekni a odpros!“ Rád jsem to udělal.
Pan farář mě zvedl ze země a dal najevo tolik vnitřní účasti tatíčkovi, aby jeho ránu ulehčil.
Mlčky jsme šli s tatíčkem na faru, mlčky domů. Byl jsem malý, ale chápal jsem, jaká je to pro rodiče i pro sourozence hanba.
Tatíček našli ještě jeden způsob, jak mně vrýt bolestný pád do paměti, jistě s úmyslem nejlepším.
Vzali školní čítanku a vepsali svým těžkým, nerovným písmem na její první stránku:
„Dne 11. července r. 1911 přestal být ministrantem.“

Bylo mě tehdy něco před 9 let.
Byl jsem poznamenaný jako zloděj a propadl jsem se sám do sebe.
Na oči mně padl jako stín. Všechno se mně jevilo méně jasné, bez radosti.
Byl jsem přesvědčen, že každý čte na mém čele to strašné slovo: Zloděj!

Rána ve mně stále krvácela. A nikdo mě nepotěšil.
Nenašel se jediný člověk, který by byl řekl: Chybils. Jsme lidé slabí, ale můžeme stát silnými. Hlavu vzhůru!
Proto ještě nemusíš být špatným člověkem!
Všechno můžeš napravit! Kdo zakopne, spadne, ale nezůstane ležet, vstane – běží dál!

I domácí život byl jako potemnělý. Cosi se z domu vytratilo.
Co prožívali sourozenci, nevím.
Zvolna jsem se odcizoval. I domu i vesnici. Vyhýbal jsem se chlapcům.
Život se stal pro mne hořkým.
I když zpráva o mém přečinu přeletěla vesnicí jako vlna po hladině řeky – vyvstala a zašla – i když snad lidé zapomínali a zapomněli, já jsem nezapomínal.
Rána ve mně stále krvácela. A nikdo mě nepotěšil.
Nenašel se jediný člověk, který by byl řekl: Chybils. Jsme lidé slabí, ale můžeme stát silnými. Hlavu vzhůru!
Proto ještě nemusíš být špatným člověkem!
Všechno můžeš napravit! Kdo zakopne, spadne, ale nezůstane ležet, vstane – běží dál!

Ulehčilo se mně po svátostném rozhřešení, ale i první sv. přijímání bylo pod stálým stínem, bez hlubší radosti, v stálém vědomi, že do řady těch krásně oblečených spolužáků a spolužaček nepatřím. Že jsem zlodějem.

Přišla doba prvního svaté zpovědi.
Je u nás zvykem, že ten, kdo jde ke zpovědi poprvé, odprosí doma rodiče.
Bál jsem se toho kroku.
Věděl jsem, jak velice se opět rozvlní v nitrech rodičů to, co se snad zvolna zklidňovalo.
Vyznal jsem se ve zpovědnici pokorně, že jsem ukradl v kostele 31 K, tak byl ten ztracený obnos vypočítán.
Ulehčilo se mně po svátostném rozhřešení, ale i první sv. přijímání bylo pod stálým stínem, bez hlubší radosti, v stálém vědomi, že do řady těch krásně oblečených spolužáků a spolužaček nepatřím. Že jsem zlodějem."

 

Zdroj: Dějiny mého povolání 1, Antonín Šuránek, k tisku připravil Alois Kotek