Svatý Antonín prosí

Foto Vojta Pospíšil

Duchovní péče a snaha o posvěcení poutního místa Svatý Antonínek, v jehož těsné blízkostí prožil Antonín Šuránek své dětství, se datuje k prvnímu zářijovému pátku roku 1939. V ten den přednesl svou vizi tehdejšímu blatnickému faráři.
Aby se mohlo poutní místo rozvíjet, bylo potřeba budovat. Duchovně a hmotně.
Především na hmotnou část bylo potřeba zajistit nemalý finanční obnos.
Už v závěru roku 1939 vyšlo v prosincovém čísle Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje Šuránkovo „kukátko“ o plánech na Svatém Antonínku a prosil čtenáře o podporu.

Následující text vyšel v prosinci 1939 v časopise Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje.

Svatý Antonín prosí
Antonín Šuránek

(Kukátko.)

Nezáleží na tom, má-li kdo plné ruce peněz, nýbrž na tom, má-li srdce plné pochopení.
Kde je láska, tam se najdou peníze, kde není lásky, tam i miliony jsou mrtvým kapitálem.

Vždycky jsem se domníval, že lidé jsou na Štědrý den nejvíce štědří, tehdy že jsou nejschopnější chápat bolesti chudých, naléhavé potřeby jedinců, rodin, obcí i celku.
Nezáleží na tom, má-li kdo plné ruce peněz, nýbrž na tom, má-li srdce plné pochopení.
Kde je láska, tam se najdou peníze, kde není lásky, tam i miliony jsou mrtvým kapitálem.

Na Štědrý den, kdy si připomínáme obětavou lásku Boží, bychom měli uvažovat o tom, co velikého by bylo třeba vykonat,
co významného podepřít srdcem a sepjatýma rukama, neboť sepjaté ruce jsou ve skutečnosti ruce rozdávající.

Na Štědrý den, kdy si připomínáme obětavou lásku Boží, bychom měli uvažovat o tom, co velikého by bylo třeba vykonat,
co významného podepřít srdcem a sepjatýma rukama, neboť sepjaté ruce jsou ve skutečnosti ruce rozdávající.

„Na Štědrý den jsou lidé nejvíce štědří,“ myslil jsem a proto jsem poslechl jako student výzvy třídního oběžníku před jedněmi Vánocemi, aby „žáci podle možnosti vykonali ve svých rodných obcích a v okolí sbírku na Masarykovu ligu proti tuberkulóze a tak pomáhali svým nemocným kolegům“.

Přihlásil jsem se u pana ředitele s prosbou, abych mohl zároveň vybírat na chudé katolické studenty.
Dostal jsem povolení pro své rodiště a pro obec Blatnici pod Sv. Antonínkem.
Vydal jsem se tedy na Štědrý den zrána, v mlze na kopec ke Sv. Antonínku.
Bývá s něho rozhled daleko široko do Slováckého kraje.
Tehdy však byl zamlklý, ponořený v mlhu.

Poprosil jsem sv. Antonína, aby obměkčoval srdce dárců; běží vlastně o jeho „chléb“ chudým a nemocným.
Spěchal jsem s kopečka do Blatnice, abych byl ještě na mši sv., opatřil si potřebná povolení obecního a farního úřadu a dal se s chutí do práce.
Obec se nezdá být velká na pohled, je však velká, má-li se jí projiti od domu k domu.

Žebrání na dobré účely mně nikdy nečinilo obtíží.
Je to cosi královského, velmi čestného.

Žebrání na dobré účely mně nikdy nečinilo obtíží. Je to cosi královského, velmi čestného.
Umínil jsem si, že budu co nejtaktnější, nikoho nebudu přemlouvat a každému — ať dá, ať nedá — řeknu z plna srdce „Pán Bůh zaplať!".
Nabyl jsem velmi cenných zkušeností.
Našel jsem tolik dobrých lidí, že jsem byl čím dále veselejší.

Dobrý člověk, dávající z nejčistšího úmyslu bližnímu, jehož ani nezná, má jaksi účast na bezmezné dobrotě Boží, a Bůh je světlo.
Štědrý dárce vyzařuje jakési tajemné světlo a teplo, zahřívá srdce, a světlo zažehuje v očích.

Dobrý člověk, dávající z nejčistšího úmyslu bližnímu, jehož ani nezná, má jaksi účast na bezmezné dobrotě Boží, a Bůh je světlo.
Štědrý dárce vyzařuje jakési tajemné světlo a teplo, zahřívá srdce, a světlo zažehuje v očích.
Máš-li v srdci chlad a v očích smutek, snaž se najiti dobrého člověka
a ještě lépe, snaž se býti k někomu hodně dobrý, obdaruj někoho,
když nelze jinak, aspoň dobrým slovem, srdečným pozdravem,
a máš-li k tomu sílu, aby ses přemohl, i vlídným pohledem.
Pocítíš, jak se ti teplo začne rozlévat nitrem a úsměv ti ozdobí tvář.

Není možné, aby mezi tolika sty lidí se nenašel někdo méně vlídný.
V jednom domě např. žádal po mně hospodář všecky doklady, pak ještě poznamenal, že jeho dcera studuje v tomže městě jako já a nezná mne, a když se ještě na leccos ze široka vyptal, řekl, že nic nedá.

Chtěl se pouze přesvědčit, mám-li právo vybírat.
Poděkoval jsem s úsměvem svým „Pán Bůh zaplať!“ a šel dál.
Jinde mně hospodář důkladně vyčinil, že nemám obtěžovat cizích lidí, o nemocné děti ať se starají jejich rodiče, a kdo dá syna na studie, má na to mít peníze! Pak zlostně odešel ze světnice.
Hospodyně však přistoupila v síni ke mně a dala mi nějaký příspěvek s poznámkou, abych na reptání manželovo nemyslel.

Kterýsi úředník se podepsal na listinu Ligy proti tuberkulose a podíval se na mne tázavě: Na koho to ještě vybíráte?
„Na katolické studenty.“ — Jenom na katolické? Na ty tedy nedám.

Minulo poledne, které se na Štědrý den přehlíží, ježto je půst újmy.
Jí se až večer za zvláštních rodinných obřadů.
Myslím, že jen v několika málo domech bylo vidět porušení tohoto krásného zvyku.
K večeru, když jsem končil svou obchůzku, přišel jsem asi do takového domu. Dva muži seděli v zatemněné světnici.
Zaklepu, pozdravím a poprosím.
„Na jaké studenty? Na klerikální? Pro ty nemáme nic!“
Řekl jsem srdečné „Pán Bůh zaplať!“ a šel o dům dál.

A pak s penězi přesně rozdělenými, s archy naplněnými podpisy, za večerní mlhy jsem stoupal ke sv. Antonínku,
abych mu poděkoval a vyprosil štědrým dárcům milostiplných svátků:
Krista Pána narození a, co jsme si od něho vyžádali: štěstí, zdraví, pokoj svátý a po smrti království nebeské, jak se u nás přeje.

Půl roku nato byla pouť u sv. Antonínka. Na sv. Petra a Pavla.
Na okraji lesíka stál můj otec a hovořil s nějakým známým.
Přistoupil jsem, pozdravil a byl jsem mile překvapen.
Muž byl z Blatnice.
Omlouval se otci, s nímž se dobře znal, že se ke mně o Štědrém dni zachoval hrubě, „Kdybych byl věděl, že je to tvůj syn!“

I mně se omlouval a rychle zval do blatnické búdy, abychom zapili to smíření. Vína jsem nepil, ale ruku jsem stiskl dobrému člověku, na něhož zvlášť zapůsobilo, že jsem na tvrdé slovo odpověděl srdečným „Pán Bůh zaplať!“

♥

Asi před dvěma měsíci (pozn. podzim 1939) kráčeli zrána od blatnického nádraží dva cestující, prosebníci, kteří vyvolali v Blatnici zvláštní ruch. Nechodili dům od domu, zašli na faru a na obecní úřad.
Byl to P. kvardián kapucín z Olomouce a stavitel N. z Brna.
Jdou prosit, aby jim obec Blatnice dovolila postavit malý kapucínský klášter na kopci u kaple sv. Antonína.
Místo se stalo nyní slavným, v létě chodí na ně mnoho cizinců.
Kapucíni mají hodně bohoslovců, potřebují pro ně na léto nějakou ozdravovnu.
Spojili by stavbu té ozdravovny s klášterem.

Trojího by se tím dosáhlo:
v krásné kapli byla by denně sloužena mše sv., Pán Ježíš by vládl celému kraji od slovenských hranic až ke Zlínu, příchozí by měli příležitost k sv. zpovědi, a poutím u sv. Antonínka by se také pomáhalo.
Nadto by okolní farnosti měly příležitost využívat blízkosti řeholních zpovědníků.

Prosebníci byli laskavě přijati a zdálo se, že se věc provede co nejdříve.
Řízením Božím se však stalo, že nepřekonatelné překážky zamezily stavbu kláštera s blatnické strany. Trpěl by tím přece jen pohled na kopec.

„Jen když na našich polích bude chválen Pán Bůh, bude sloužena mše svátá.“ — „Už tady dlouho nebudu,“ řekl jeden z dobrodinců, „ale rád bych ještě, abych ten klášter viděl, pak už mohu umřít.“

O věci se však dověděli občané z Ostrožské Lhoty, která leží na druhé straně sv. Antonínka; nabídli řeholníkům pozemky a slíbili, že budou při stavbě pomáhat.
„Jen když na našich polích bude chválen Pán Bůh, bude sloužena mše svátá.“ — „Už tady dlouho nebudu,“ řekl jeden z dobrodinců, „ale rád bych ještě, abych ten klášter viděl, pak už mohu umřít.“

Hle, kolik dobrých lidí na světě!
A byl-li někdo tvrdší, nejednal spíše z ukvapenosti?
Nemrzí ho to, nebude hledat nápravu a usmíření?

„Kdybych to byl věděl, že je to tvůj syn!“
Jak málo vědět by lidem leckdy stačilo, aby byli dobří.

„Kdybych to byl věděl, že v tom kapucínu prosí sám sv. Antonín jménem Kristovým.“ 
Není tak zle na světě. Jsou na něm dosud štědří lidé!
A kdyby jich bylo sebe méně, jeden štědrý vyváží více než mnoho neštědrých.

Což teprve:
„Kdybych to byl věděl, že v tom kapucínu prosí sám sv. Antonín jménem Kristovým.“ 
Není tak zle na světě. Jsou na něm dosud štědří lidé!
A kdyby jich bylo sebe méně, jeden štědrý vyváží více než mnoho neštědrých.

Přijde zase Štědrý den.
Den, kdy mají křesťané býti schopni velikých obětí. Kdy nemají zavírat srdcí.
I když jsou jinak chudí. Srdce rozhoduje, svátý zájem!
Nebudu tentokrát chodit vybírat v Blatnici, ani v jiné obci, přidávám se však k těm dvěma prosebníkům a dožebrávám se účinné přízně milých čtenářů pro stavbu klášteříka u sv. Antonínka.

Komu z Vás neprokázal sv. Antonín dobrodiní?
Máte příležitost ukázat mu svou lásku.
Nemáte-li hmotných prostředků, máte ruce, které se umějí zvedat k modlitbě, umějí psát, umějí, pokud jsou v bezprostřední blízkosti místa, nosit kamení a cihly — pracovat.

Běží o svátou myšlenku velikého dobrodince Slovácká probošta dr. Stojana.
Toužil po tom, aby u sv. Antonínka byla časem zřízena jakási duchovní správa. Náš nejdp. arcibiskup dr. Leopold Prečan se také z tohoto počinu velice raduje.

Dnes, kdy je tolik zdůrazňována rodina, budou sem přijíždět z daleka široka snoubenci, aby se dáli oddat u sv. Antonínka, kde najde poutník vždy na oltáři toho, který volá do okolí: Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste a já vás občerstvím.

Stojím v duchu na milém kopci sv. Antonínka, hledím do dáli kolem dokola a žebrám.
Vidím už v pozadí prostinkou klášterní budovu. Nebude nikomu překážet, bude svolávat požehnání na všechny ty vesnice, které pozdravují na dálku bílou kapličku.
Dnes, kdy je tolik zdůrazňována rodina, budou sem přijíždět z daleka široka snoubenci, aby se dáli oddat u sv. Antonínka, kde najde poutník vždy na oltáři toho, který volá do okolí: Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste a já vás občerstvím.

Zde bude sv. Antonín vracívat ztracený vnitřní klid, ztracenou svatost.
Zde se budou modlívat řeholníci, kněží, bohoslovci i bratří — i když jich bude málo — za tento kraj, tolik mravně ohrožený, posetý tolika hroby mladých lidí, vyssatých v moderních továrnách; kraj, kde je tolik utrpení, ale kde přece réva zraje a slavík zpívá.

Bůh žehnej na pří mluvu sv. Antonína všem, kdo uzavrou do svých šlechetných srdcí o letošním Štědrém dni i toto rozhodnutí:
pracovat podle možnosti o vybudování kláštera a ozdravovny pro chudé řeholníky u sv. Antonínka, aby Kristus Král vládl ze svatostánku slováckému kraji v nejbližším sousedství Velehradu, aby v kapli bylo hodně kajícníků, aby pouti nabyly náboženské náplně i aby sv. Antonín vypěstil v tomto kraji hodně štědrých, kněžských srdcí.

Buďte zdrávi!
Milostiplné Vánoce a požehnaný nový rok Vám přeje Kukátkář-prosebník.

Psáno pro Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje roku 1939