Foto z roku 1982:
Poslední roky prožil P. Šuránek v Ludgeřovicích
na faře u synovce P. Antonína Dominika (1914-2004)
a rodné sestry Kateřiny (1892 - 1988)

P. Antonín Šuránek zemřel 3. 11. 1982.
Rozloučení se konalo v Ludgeřovicích, v olomoucké v katedrále sv. Václava a rodné Ostrožské Lhotě, kde bylo jeho tělo uloženo do kněžského hrobu.


Následující promluva zazněla 9. 11. 1982 v katedrále sv. Václava v Olomuci:

 

„Ke sluhovi Božímu Antonínu Cyrilu Stojanovi měl náš v Pánu zesnulý zcela zvláštní osobní vztah.
Mnoho o něm slyšel již v dětství doma. Jeho příklad působil na něho při rozhodnutí ke vstupu do semináře v Olomouci.

Toto rozhodnutí učinil 13. srpna 1922, ještě za života Stojanova. Bylo však podrobeno těžké zkoušce.

V životopisech světců čteme o jejich obrácení, kdy oni přemohli nástrahy světa a obrátili se bezvýhradně k Bohu.
Takové obrácení prodělal náš v Pánu zesnulý v boji o kněžské povolání. Po prvním ročníku bohosloví prožil hlubokou krizi.

Případy kněžských odpadů, které v té době působily strašné pohoršení, otřásly citlivou duší ideálního bohoslovce a on ze strachu před kněžskou zodpovědností se rozhodl vystoupit ze semináře.

Tehdy zemřel arcibiskup Stojan.
Jeho pohřbu na Velehradě 3. října 1923 se zúčastnil také Antonín, ne již jako bohoslovec, ale jako laik.
Při tomto pohřbu prožil své první obrácení.
Otřesen do hloubi duše, dal se do pláče a rozhodl se pokračovat ve studiu bohosloví.

Po druhém ročníku přišla druhá a ještě těžší krize. Sám mi o ní napsal v dopise 13. 8. 1976:

„Cítím stále – a nyní opět více, když se zabývám dopisy sluhy Božího i jeho řečmi v parlamentě – svůj dluh vůči němu.
Musím i veřejně vyznat, že vděčím právě jemu za záchranu svatého kněžského povolání.

Prožíval jsem po II. ročníku těžkou krizi, už jsem byl se i přihlásil na filosofickou fakultu v Praze a zajistil si kondice na Jiráskově gymnasiu. Milostí bylo pro mě, že jsem šel toho kritického dne do kostela na Letné, když jsem byl přespal u kolegy ve studentské koleji.

Bylo ráno 6 hodin. Kostel byl úplně prázdný – dlouhý – v dáli u oltáře sloužil mši svatou jen kněz s ministrantem.
Bylo právě pozdvihování. Klečel jsem a slyšel vnitřní hlas: „Ten kostel je prázdný. Měl by být plný – a ty utíkáš ze semináře?“
Pomodlil jsem se, odešel do města.

Byl jsem na filosofické fakultě a pak v Jiráskově gymnasiu. Vrátil jsem se k večeru do koleje.
Kolega vytáhl řecký Nový zákon, který jsem mu byl jako student věnoval – a já jsem otevřel právě 10. hl. evangelia sv. Jana: Já jsem dobrý pastýř…
Než jsem tu perikopu dočetl, uzrálo ve mně rozhodnutí: Zpět do semináře.

Ihned jsem jel na nádraží a celou noc jel do Olomouce.
Teprve později jsem si uvědomil, že ten kritický den 3. 10. 1924 bylo první výročí pohřbu Sluhy Božího. – V den pohřbu začalo mé obrácení – ve výročí se dokonalo – a už trvale.

Po letech jsem se dověděl, že kostel, kde jsem na Letné ta slova zaslechl, byl kostel sv. Antonína, Stojanem budovaný, jak o tom svědčí pamětní deska tam zasazená…

Píši to proto dnes, že si vděčně připomínám své rozhodnutí vstoupit do semináře – dne 13. srpna 1922.

Vzpomínám tak tohoto životně významného výročí – i když mé povolání muselo býti vytříbeno ohněm zkoušek a tak podivuhodně zachráněno.

Stojan byl u jeho kořenů – Stojan, jak se domnívám, vyprosil jeho záchranu. Bůh ho oslav!“

Toto mě psal se žádostí, abych mu jako vicepostulátor vymohl doplnění jeho svědecké výpovědi u beatifikačního tribunálu.

Toto obrácení dalo zcela nový směr celému jeho životu. Již jako bohoslovec se přičinil, aby Literární jednota bohoslovců byla přezvána Stojanovou (sám se stal také jejím předsedou), a aby bylo založeno v semináři Stojanovo museum. Tehdy začal psát do bohosloveckého časopisu Museum životopisné črty „Drobty k životopisu Stojanovu“, které vzbudily pozornost.

Jako novokněz si opakoval podle vzoru Stojanova jeho životní heslo:

Buď můj život jedna Boží chvála,

slastí Kristus, chotí Církev, tužbou ctnosti krása  

a mzdou – lidu spása.

Nic jsem sobě nevymínil,

vše jsem Bohu odevzdal.

Jako kněz napsal do Schikorovy sbírky „Životem“ jako č. 1 krátký, ale živý a srdečný obraz Stojanova života.
Pracoval ve Stojanově Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje a jako jednatel v jiném Stojanově spolku, Cyrilometodějském družstvu Velehrad.

V bohoslovcích a kněžích rozněcoval a udržoval oheň lásky k cyrilometodějskému dědictví podle Stojanova příkladu.
Když ještě pracoval ve Štramberku jako dělník, začal psát na naléhavost P. Františka Válka, tehdy administrátora v Lichnově u Nového Jičína, který pak zemřel jako administrátor ve Slatinicích u Olomouce, životopis Stojanův.
Zpočátku ve formě povídek nebo kukátek podle vzoru Kosmákova, takže suchá životopisná fakta opřádal značnou dávkou básnické fantazie.
To byl první životopis, kukátkový, ale pak vše přepracoval a vytvořil dokumentární životopis určený pro beatifikační proces.
Dokončil jej 31. května 1967.

Ale i potom pečlivě sbíral a studoval všechny další prameny, které se i nadále v hojné míře nacházely, a připravil druhé vydání, doplněné a opravené, které bylo svázáno v 10 svazcích a jemu odevzdáno 4. března 1982. Tímto životním dílem postavil milovanému Stojanovi nehynoucí pomník úcty, lásky a vděčnosti pod názvem „Světlo z Beňova“.  

Skromně připomíná v podtitulu, že je psán na podkladě spisu Dr. F. Cinka. Jistě každý Stojanův životopisec musí vycházet z životopisu Cinkova, a tak z něho vyšel i otec Antonín, ale vytvořil dílo nové, samostatné, podložené mnoha dokumenty, které Cinek neznal, ani nemohl znát. Vytvořil dílo trvalé hodnoty, dílo psané s láskou a vroucností dodaného srdce. V tomto díle zanechal i nám a příštím pokolením nehynoucí památku na své celoživotní úsilí chápat a uskutečňovat svaté ideály Stojanovy.

Při prohledu na celý život naplněný prací, utrpením a oběťmi za tyto ideály může v Pánu zesnulý zvolat s Davidem: „Z upřímného srdce rád jsem přinesl všecko jako dar.“

Ano, z upřímného srdce dodejme s Davidem: „Bože našich otců, zachovej navěky toto smýšlení.“

Zachovej toto smýšlení podle příkladu zvěčnělého v nás, i v dalších kněžských generacích a v našem lidu.

Amen.

 

Zdroj:
Z celého srdce, 1990,  k tisku připravil Alois Kotek

Podle Dr. Vojtěcha Tkadlčíka