Stázka

Další z mnoha Šuránkových kukátek. Další příběh, který se skutečně stal.
Nešťastná událost se stala 2. ledna 1943.
Stázka se narodila 30. 11. 1931 a zemřela 17. 12. 2023.
Dopisy, které od P. Šuránka dostala, s vděčností opatrovala po celý život.

Více o jejích životních osudech se můžeme dozvědět na webu Paměť národa.

Stázka
Antonín Šuránek

Už ani nevím, kterého roku to bylo, ale ránu v srdci cítím, jako by to bylo včera.
Trávil jsem vánoční prázdniny u Sv. Antonínka, ovšem bez prázdna. Od sv. Štěpána až do Tří králů bylo plno práce. Kaple zářila věčným světlem i krásným „betlémem“, rozzářeným pod dvěma bohatě drobnými dárky ověšenými stromky.
Lidé přicházeli, stále byl někdo na zasněženém kopci, stále někdo i v hovoru o svých radostech i starostech v sakristii, kde bylo teplo od malých železných kamen.

∗∗∗

Lidí byla plná kaple, krásně zpívali a já jsem se radoval, že jsem jim mohl přiblížit radostný a významný svátek nejsvětějšího jména Ježíš.

Bylo po službách Božích 2. ledna.
Lidí byla plná kaple, krásně zpívali a já jsem se radoval, že jsem jim mohl přiblížit radostný a významný svátek nejsvětějšího jména Ježíš.
Lidé se rozešli, někteří jeli na sáňkách po kopci na silnici a po ní zatáčkami dolů.
Hlavně děti, kterých se pravidelně shromažďovalo na kopci hojně z obou míst, z Blatnice i z Ostrožské Lhoty. Den uběhl zase v práci a v přípravách na zítřek, na neděli.
Stále nutno mít na zřeteli cíl ve světle církevního roku.

∗∗∗

3. ledna ráno se zastaví v sakristii tetička Ratajská z Blatnice a jen tak mimochodem, v předpokladu, že o věci vím, se zmínila o včerejším neštěstí. Pro mne to však byla věc nová a skoro zase tak strašná, jako už dříve zpráva o tom, co se stalo ve Lhotě s bohoslovcem Josefem Jemelkou, který sám spadl s kola a zabil se.
„Co se tedy stalo? Povězte, povězte!“
Včera zde byli na mši sv. manželé Míškovi i s dětmi.
Nejstarší Stázka přitáhla s sebou na kopec sáně. A po mši sv. si sedla i jiná děvčata s ní a jela s kopce.
A nějak se stalo, že sáně vyskočily z dráhy a vletěly do bílé natřeného kamene. Ostatním děvčatům se nestalo nic vážného, ale Stázka, chudera, má nohu zlomenou na třech místech.
Sháněli doktora, ale nevím, nevím,…

∗∗∗

Sotva někdo dovede pochopit, jaká bolest i hrůza se mě zmocnila při této zprávě.
Opět jsem cítil, že jde o zásah ducha zlého, který chce stůj co stůj překazit práci na kopci, nebo ji aspoň učinit nesnesitelně těžkou, hořkou.

Sotva někdo dovede pochopit, jaká bolest i hrůza se mě zmocnila při této zprávě.
Opět jsem cítil, že jde o zásah ducha zlého, který chce stůj co stůj překazit práci na kopci, nebo ji aspoň učinit nesnesitelně těžkou, hořkou.
Malé děvce – snad 9 let – v nebezpečí života.
A zase „kvůli Šuránkovi.
Proč nejde pryč od Antonínka?
Proč tam ty lidi tahá, jako by neměli kostela v Blatnici!
Dokáď to budú ludé trpět?
Proč sú tak hlúpí, že mu tam chodijú?
Ani krok bych tam neudělal, ani krok!“

∗∗∗

Po chvíli se hlásí malý ministrant Václav Dominik z Blatnice.
A zase vykládá, jak sáně narazily na kámen, jak je ten kámen od krve, jak on naň napsal den 2. 1. – kdy se to neštěstí stalo…

Nová rána pro mne.
Každá ta zmínka, to bylo jako kopí.
Před polednem přijde na kopec veselský p. děkan Vicenec.
Říkám mu s bolestí, co se stalo. „Vím o tom. Zaslechl jsem to pod kopcem. Kterýsi občan zvolal: "Co nám to tu ten Svatý Antonínek dělá?“ –
To bylo ve smyslu shora zmíněném: „Už dyby to na kopci přestalo! Kdo nám sem enom toho Šuránka donésl?“

∗∗∗

Odpoledne jsem seběhl dolů do městečka navštívit nemocnou Stázku.
Bydlí hned pod kopcem mezi „končany“. Bál jsem se toho prvního setkání.
Bál jsem se rodičů, bál jsem se pohledu Stázčina.
Pořád jsem cítil, že je to moje vina. Ale byl jsem přijat velmi srdečně.
Děvče už bylo v nemocnici, už mělo nohu v sádře.
Rodiče, i matka, nesli neštěstí statečně. Řekli ovšem, že zlomenina je velmi nebezpečná, hodně vysoko a že lékaři ještě neřekli, bude-li děvče zachováno.
Dali se ihned do práce, Stázka mnoho vytrpěla a trpí ještě nyní i tím, že je tak sama, bez rodičů, bez sourozenců, hlavně bez mladší sestry Fanky s očima černýma jako uhel.
Naštěstí je zima, není práce v poli, budou se tedy rodiče střídat a budou Stázku, možno-li, denně navštěvovat.
Prosil jsem, aby jí vyřídili vždy můj pozdrav a ujištění, že se stále na kopci modlíme za její brzké uzdravení. A také jsme se modlili.
Po každé mši svaté jsme přidali, Otče náš „za nemocné dítě Míškovo.“

∗∗∗

A v celé rodině se mně dostalo tolika vlídnosti, že mně to bylo velikým nejen povzbuzením, ale také lékem. Začal jsem se jaksi bát lidí, myslel jsem, že každý na mě zhlíží, že mě chtějí všichni Blatničané vyhánět od Sv. Antonínka. Bál jsem se zajít mezi ně, stával jsem se plachým, nejistým i v pohledu, ulekaným. A každá vlídnost ze strany těch lidí, každá srdečnost a pozornost – to byl výživný lék, za který jsem byl Bohu i lidem neskonale vděčný. Naučil jsem se vážit si každého vlídného pohledu, každého vlídného slova.

Krizi Stázka překonala, kosti srůstaly, obličeje rodičů byly stále jasnější.
A když to bylo možné, vzali si Stázku do domácího ošetřování.
A tak jsem – to bylo ovšem už po velikonočních prázdninách – poprvé Stázku navštívil.
Neznal jsem ji dosud a bál jsem se jaksi jejího prvního pohledu, nebude-li nějaký vyčítavý, nebo aspoň cizí. Nebyl, naopak v očích nemocné se rozzářilo a mé srdce se radostně rozbušilo.
Přece zachráněná! Přece zachráněná!
A v celé rodině se mně dostalo tolika vlídnosti, že mně to bylo velikým nejen povzbuzením, ale také lékem.
Začal jsem se jaksi bát lidí, myslel jsem, že každý na mě zhlíží, že mě chtějí všichni Blatničané vyhánět od Sv. Antonínka.
Bál jsem se zajít mezi ně, stával jsem se plachým, nejistým i v pohledu, ulekaným.
A každá vlídnost ze strany těch lidí, každá srdečnost a pozornost – to byl výživný lék, za který jsem byl Bohu i lidem neskonale vděčný.
Naučil jsem se vážit si každého vlídného pohledu, každého vlídného slova. Kdyby věděli, jakým dohodcem se pro mne stali „stařeček Vyskočil“, když mně na rozloučenou po kterýchsi prázdninách stiskli ruku a řekli: „Velebný pane, přeju vám hodně zdraví, síly máte dost! Ať to tedy všecko vybudujete!“
Kdyby ten stařeček tušili, jak jsme vnitřně okřál, jak velice jsem toho stisknutí ruky potřeboval.
Každý člověk potřebuje povzbuzení – a já – u vědomí své slabosti – dvojnásob! A dovedu také celý život být za ně vděčný!
Tak tedy blahodárně působily na mne návštěvy nemocného dítěte, jemuž jsem přinášívál od sv. Antonínka drobné dárky, hlavně obrázky!
Cítil jsem, že se s nemocnou vnitřně stále sbližuji, stávám se jaksi jejím příbuzným – pro to společné utrpení, které jsme – i s rodiči – přestáli.

∗∗∗

Stázka se, díky Bohu, pozdravila úplně, ale noha je o několik centimetrů asi kratší a v koleně se neohýbá.
Prožívali jsme s celou rodinou zvláštní dojmy, když o hlavních prázdninách přivezli Stázku na kopec a ona už od studánky kráčela, opírajíc se o hůl, ke kapli.
Bylo to vroucí děkování, jehož jsem se účastnil zplna srdce.
Pak jsem čas od času vídával Stázku s maminkou v kapli, vždycky se přihlásila pěkným úsměvem a už chodila bez hole.

∗∗∗

Po několika letech jsem byl poslán do Stážnice vizitovat řeholní sestry sv. Vincence, které tam vybudovaly krásnou školu a vedly ji.
Byl při ní i internát pro přespolní dívky, které jezdívaly domů tuším jen na neděli.
Vedly mne i do internátu a kdo se tam ke mně přihlásí tím jedinečným úsměvem, který dozrál jaksi v utrpení? Stázka.
„Děvče, kde se tu bereš?"
Stázka studovala.
Řekl jsem si: Jak je to divné řízení Boží! Dostala by se Stázka ke studiu, kdyby ne té zlomené nohy?
Ale tak se usoudilo: Pro Stázku těžká práce v poli není, nadání má, dráhu máme doma, Strážnice není daleko… a ejhle! Studentka!
Měl jsem z toho radost. Skutečně velmi velikou!
To proto, že jsem prožil kvůli ní a spolu s ní i s rodiči tolik hlubokých bolestí.  

∗∗∗

A znovu po letech dostanu lístek z olomoucké zemské nemocnice.
Stázka se hlásí jako diplomovaná ošetřovatelka, pomocnice řeholních sester sv. Františka! A jak se tam cítí spokojená!
Noha je ovšem stále neohebná a někteří jí radí novou operaci v Brně, ovšem, říkají, že nemohou zaručit výdělek.
A tak je Stázka na rozpacích, rodiče také a dotázali se i mne na radu.
Jak jí mohu na dálku poradit, když nemají lékaři jistoty?   

∗∗∗

Dovedu se vžít do cítění dospělé dívky, které se – i při jejím krásném povolání v službě lásky k nemocným – může otevírat i jiný život.
Což musí zůstat svobodnou?
Nemohla by se vdát?
Nemohla by zajistit radostné dětství i mládí několika dětem, kterým b jaksi vrátila, co sama do rodičů přijala?
A nemá ona srdce jemné, citlivé, jako jiné dívky v jejím věku?
Ba ještě daleko citlivější, protože to srdce procházelo ohněm utrpení; a utrpení prohlubuje!
Činí člověka schopnějším hlubších, světějších citů, i radostí i bolestí, hlubší, opravdovější a vděčnější lásky!
A ta noha – není ona překážkou na cestě do manželství?
Lidé jsou přece jen povrchní!
Ó kdyby takový chlapec poznal srdce Stázčino!
Vždyť to je hlavním předmětem lásky a to činí život životem.
Srdce si bere manžel! Lásku v něm!
Ale stačí nějaký vnější nedostatek, aby se děvče přehlédlo!
A ono trpí zase jakýmsi vědomím méněcenností! Chyba je na obou stranách! A jaké by to bylo povzbuzení, vyléčení, kdyby takový jinoch řekl: Stázko, za to, žes měla polámanou nohu nemůžeš, bylas dítě, ale za to, že máš tak šlechetné a obětavé srdce, můžeš, to sis vypěstila poctivou sebevýchovou! Ty budeš umět vychovávat!
Stázko, nechtěla bys být vychovatelkou našich dětí?

∗∗∗

Takřka před domem Stázčiných rodičů na malém náměstíčku stojí krásná socha sv. Antonína s Ježíškem v náručí a ten Ježíšek otevírá náruč.
Ten pomník vystavěli „Končané“ a jedním z hlavních činitelů byli manželé Míškovi.
Pan Míšek byl pokladníkem při tom budování.
Vzpomněl jsem na ta hořká slova kteréhosi z Blatničanů při neštěstí Stázčině: „Co nám tu ten Antonínek dělá?“
Hle. To je odpověď důstojná rodiny Míškovy: „To my děláme sv. Antonínkovi. Tu sochu jsme budovali z vděčnosti k němu!“

Zdroj: Kukátka 2, k tisku r. 1994 připravil Alois Kotek

Svůj životní příběh v roce 2017 zaslala paní Lahutová do Katolického týdeníku a byl otištěn v rubrice „Bůh v mém životě“.