Třešeň u kaple.
Výřez z fotografie Fráni Humla.
Kvetou třešně.
O jedné třešni, „strážkyni kaple“, se před léty rozepsal P. Šuránek. Ona třešeň už u kaple není. Ty které tam rostou dnes, jsou nejspíš její potomci.
Otec a syn
Kdybych byl vynikajícím básníkem, napsal bych píseň o pokřivené třešní, která je strážkyní kaple na Blatnické hoře.
Už léta o tom přemýšlím, a stále více cítím, co bych chtěl zazpívat o té třešní, ale co nedovedu!
Chrání zeď kaple od severní strany, odkud přicházejí v zimě fujavice.
A ona, pokrytá zmrzlým sněhem, jako by se obětovala; zachycuje svou náručí ty nárazy vichru, takže kaple jím tolik netrpí.
Na jaře se jaksi stydlavě oděje ve svůj květ.
Stydlavě proto, že je to třešeň poloplaná a že o její plody nikdo nestojí.
Ale přece se zaskví na chvíli bělostí květů, odposlouchá bzučení včelky a pak pokryje zemi pod svými větvemi bílými ptáky květů a nasazuje na plody …
Pozdě, velmi pozdě se začervenají její plody a ona je zvolna shazuje, ozobané od ptáků, až kdysi padne třešeň poslední…
A pak už brzo zavane chladný vítr, podzim se ohlásí a než se kdo nadá, severák bude opět dorážet od Hlubočka a dožadovat se svých práv.
Kopec se pokryje sněhem a ponoří se do hlubokého ticha…
Jen ve věži se občas rozezpívá vítr, jako by se někdo modlil ve sboru…
Oh, co ta třešeň už viděla za léta své čestné stráže!
I ona byla kdysi mladá, dívala se radostně do slunce, chytala jeho polibky.
Ale hned z toho mládí poznávala také lásku severáku! I prudkost východních větrů.
Neměla klidného růstu!
Byla zmítána vichry a bouřemi. Proto vyrostla jaksi pokřivená. Ať jí proto nikdo nepohrdá.
To jsou jizvy z bojů s bouřemi, to jsou důsledky jejího odolávání náporu vichrů!
Jak bych ji za to rád pozdravil! Jak ji mám rád!
Kolikrát jsem jí záviděl, že může stále být v blízkosti předrahé kaple, že jí může být ochránkyní, strážkyní, přítelkyní, by skoro sestrou.
Tak je s tou kaplí spjata, že jich nelze do sebe oddělit a chceš-li vidět krásu kaple, zahlédneš i její pokřivenou strážkyni!
U kaple na stráži třešeň stojí
s vichry a bouřemi v častém boji.
Ty třešni od větrů pokřivená,
buď za svou odolnost pozdravená!
Je léto. Parné. Suché.
U Antonínka je však vždycky mírněné jemným vánkem.
Lze říci, že se může volit zabarvení počasí.
Chceš-li chlad, zajdi na severní stranu kaple, chceš-li teplo, obrať se k jižní...
Ale jemný vánek tě neopouští ani v létě...
Přiblížím se a pravím: "Jak to tak soudíte, stařečku: modlit nepomože? Já myslím, že pomože! Plakat vždycky nepomože, ale modlit pomože vždycky, i když ne hned!"
Pod třešní leží starý člověk. Chudý, špatně oblečený, neoholený.
A časem mluví sám se sebou.
Slyším ho opakovat několikrát po sobě stále totéž: "Plakat nepomože, modlit nepomože!"
Přiblížím se a pravím: "Jak to tak soudíte, stařečku: modlit nepomože? Já myslím, že pomože! Plakat vždycky nepomože, ale modlit pomože vždycky, i když ne hned!"
A stařeček vede svou: "Plakat nepomože. Modlit nepomože! Víte, velebný pane, že já mám několik synů? A sú dobře zaopatření. A mně, starého otca, nechají tak. Dyť su už bez košule! Nechcú o mně vědět! Plač, modli sa! Nevíme o tobě! A přeca su jejich otec! A su starý! Možu já pracovat? Kdo mně co dá, dyž vlastní děti si mně nevšimnů? Jaký já mám život! Pravdu říkám: Plakat nepomože! Modlit nepomože!"
Jdu do sakristie, která je pro nás - s bohoslovcem, spolupracovníkem a kuchařem - prázdninovým obydlím, hledám ve svém prádle, je-li ještě některá košile tak dobrá, aby se hodila věnovat.
Našel jsem jednu a nesu stařečkovi. Přijal, poděkoval, vzal svou hůlku, kdysi uříznutou v lese, zvedl se a bosýma nohama šlapal vypálený trávník směrem k Blatnici...
Před kaplí - od Blatnice - stál vysoký kříž.
Kdysi krásný. Ale za druhé světové války přišla fronta až k nám. Rumuni, kteří tábořili na protějším kopci Radošově, se domnívali, že Němci používají věžky kaple sv. Antonína jako pozorovatelny.
Proto čas od času poslali ke kapli granát. Lidé v okolí se třásli strachem o milovanou kapličku: "Už je po ní! Už je po ní!" říkali, když viděli z dáli, jak se po výbuchu granátu z kaple zakouřilo...
Byl to hrozný pohled na kopec, když Němci v noci z 26. dubna na 27. dubna 1945 odtáhli.
Střecha kaple na dvou místech probita, stromy v okolí kaple polámané a rozsekané jako sirky a také kříž byl bolestně raněn. Jedno rameno Ukřižovaného bylo uraženo, i základní zdivo bylo zasaženo na několika místech.
Nechali jsme ten kříž delší dobu neopravený, jako památku.
Později jej přeneseme do našeho lesíka "Na Novinách" a postavíme tak, aby hleděl směrem ke Hluku ...
A místo starého kříže pořídíme kříž nový...
Zatím stojí starý kříž, raněný, před kaplí...
Čas od času se ukázal na kopci mladší, vychudlý muž, s očima posmutnělýma.
Chodil lesíkem, opět vyšel na prostranství před kaplí a zase vešel do stínu lesa.
Byl patrně churav, pracovat nemohl a hledal na kopci zdraví...
Někdy se posadil na podstavec kříže a hleděl na kapli.
Vytáhl cigaretu, rozpůlil ji, zapálil a šetrně ji využíval...
Navázal jsem někdy hovor, ale celkem nebýval plodný.
Jen několik slov. Až kdysi se neznámý rozpovídal sám ...
"A povím vám to. Vám to možu řéct.
Vy mně pochopíte a vy to nebudete roznášat. Je vám divné, že chodím po kopci. Mosel sem nechat práce.
Su zedník. Nemohu dýchat. Ani nevím, co mně chybí.
Ale doktor řekl: Nedělat! Tož poslúchám. Rači bych pomáhal doma. Dyť sú žňa! Ale nemožu.
A radosti ze života nemám! Mohl sem ju kdy mět? Co sem já v životě vytrpěl!
Řekne sa: Dětství! Mladost! Jaké já sem měl dětství?
Měl sem otca. To nebyl otec. To byl špatný chlap.
Co matka napracovala, to on propil. A když se vracal z hospody opilý, to už sme všeci doma trnuli. Aj ta kočka, jak zahlédla opilého, už skokem letěla z izby...
To byl křik! A maměnku otec tlúkl hlava nehlava. Já sem enom zatínal pěstě: Ale co sem mohl dělat? Na otca přeca nesáhnu.
Co sem já zažil hladu! Byli fašanky, masopust, chlapci chodili dům od domu, kde měli děvčice, zpívali, hráli, dostávali slaniny, koláčky - některý ukůsl koláčka a hodil na zem. Já sem číhal na to a hned sem letěl za koláčkem. Husy sem odháňal, dyť chlapci házeli koláčky husám...
Mosel sem sa bít s něma o kúsek koláčka...
Maměnka byli hodná! Ta byli dobrá. To byli anděl a ne člověk!
Otca chránili jak mohli. Byli od něho dotlučená, na hlavě samá modřina.
"A co je ti?" ptávali sa ludé, "co ťa někdo pobil?"
"Ale ne, byla sem nešikovná, spadla sem ze žebra ..." Tak otca omlúvali. -
Dyž sem vyšel školu, šel jsem do učení a jak sem sa trochu zapracoval, pravím matce: "Maměnko, já už na sebe vydělám. Já vydělám aj pro vás. Já vás tu doma otlúkat nenechám. Poďte se mnú. Já sa budu o vás starat."
Ale oni pravili: "Ja, synku, to já udělat nemožu! To sa nesmí. Já sem tatíčkovi u oltářa slubovala, že budu s ním snášet všecko, aj zlé až do své nebo jejich smrti. Já nemožu tatíčka opustit. Pracuj pěkně, živ sa, jak umíš, ale já ostanu doma, u tatíčka."
Vidíte, takovú sem měl maměnku. (Hlas se vyprávějícímu zachvěl a zavlažil slzami.)
Dyž já včil vidím, jak ženské vyhrožujú rozvodem, pro každú maličkost, teprú poznávám, jakú já sem měl maměnku. Už sú v zemi.
A otec? Otec ešče žijú. A sú pořád stejný.
Co dostanů, to propijů až do nahoty.
Stiskl jsem dobrému člověku ruku s hlubokým soucitem a věděl jsem, že se otevřela možnost dalších rozhovorů, v nichž bude lze zvolna dotýkat se jeho raněného nitra a pomáhat lékaři v léčení těla posilováním duše...
Já sem sa nadřel, domek sem si postavil, oženil sem sa...
Možu já otca vzít do rodiny? Dyť by mně děti pokazili...
No půjdu. Řekl sem vám své trampoty. Já vím, že mně porozumíte..."
Stiskl jsem dobrému člověku ruku s hlubokým soucitem a věděl jsem, že se otevřela možnost dalších rozhovorů, v nichž bude lze zvolna dotýkat se jeho raněného nitra a pomáhat lékaři v léčení těla posilováním duše...
A zatím co nemocný sestupoval pomalu k Blatnici, šel jsem já do kaple, abych před svatostánkem nechal doznít tomu hovoru raněného...
A abych se pomodlil za jeho hrdinskou matku i za jeho nešťastného otce...
Modlit pomože! Jistě pomože!
Zdroj: Kukátka, k tisku propravil Alois Kotek
Zmínku o setkání se synem najdeme také přímo v pamětní knize na Svatém Antonínku v květnu 1945.
