Pozdní podzim
Antonín Šuránek
Po blátivých cestách, po mazlavé hlíně,
obuv zablácená, ruce stále v špíně –
mysl se však vzhůru zvedá,
ta se blátem země pošpinit nedá.
Nasušené chladem – listí rychle vadne,
rozzáří se v barvách a pak na zem spadne,
deštěm zalévané tlí a odumírá …
teskno, teskno v duši, není-li tam víra!
Stromy ční až k nebi jako holé dlaně!
Sešli, Bože, svoje požehnání na ně!
Pokryj brzo sněhem větve osiřelé,
zahřej zkřehlé zrno, zahřej lidstvo celé!
Země letí smutná, slunci odevzdána -
jako velký hřbitov, všude samá rána …
„Přijde ještě jaro? Budou květy ještě?“
Odpověď ti dají chladné kapky deště.
Lžete, chladné kapky, jistojistě lžete!
Probudí se země! Jaro zase vzkvete!
Smrt je bránou k žití, k nové, nové kráse!
Zima vede k jaru! A kříž vede k spáse.
Psáno během internace v Želivu.
