Následující slova si do deníku v Želivu poznačil 26. 8. 1954.

Musí mít zvláštní sílu.
Divím se s dojetím.
Na zídce před rokem zapadlo seménko - začalo klíčit.
Ukázalo se zelené stéblo. Vítr jím lomcoval. Nedalo se ...
Pozoroval jsem s údivem jak rostlo. Přímé, vysoké.
Pak se ukázal žlutý květ, točil se za sluncem.
Pak přišel podzim, sníh, mráz. Slunečnice uschla, ale stojí na zídce dosud pevná!

Ať slucnce pálí, ať bije hrom - nedá se! Nedá!
I mrtvá stále mluví: růst, růst - slunce - nedat se!
K Bohu se zvedat - zlomit se nedat!

A letos opět, na vysoké střeše, na komíně, vyklíčila nová slunečnice!
Opět se rozesmál její květ.
Ale už zase sklonila hlavu, vadne - stojí však pevně a bude mi připomínat povinnost odvahy, děj se co děj!

Nedat se! Nedat!
Růst, stále růst, stále se zvedat
a ani jako mrtvý, líným a zbabělým, pokoje nedat!