Nedaj, Bože...

Psáno během internace v Želivu.

Verše možná psal když byl nemocný, nebo nevěděl co ho vlastně čeká ...

Nedaj, Bože...

Nedaj, Bože, abych umřel,
až já zaplatím, co jsem dlužen...

Začal jsem já pole orat,^∗
nemohl jsem už práce zdolat.
Zemru-li já přece, Pane,
nenech mé pole nezorané.

Vždyť to není pole moje,
vždyť je to, Bože, pole tvoje!
Co mi zvlášť na srdci leží,
je posvěcení tvojích kněží.

Tolik jsem jich vychovával,
vlastní krev jsem ti za ně dával.
Ještě tolik bych měl dáti,
aby z nich byli kněží svatí.

A pak Hora nad Blatnicí!
Měla se státi Boží svící.
Již Duch svatý rozsvěcuje,
zahřívá srdce, posvěcuje!

Tolik všude chrámů třeba!
A na oltářích z nebe chleba!

Javořina z dáli kyne!
Kéž péče o ni nezahyne!
Chce mít kapli Boží Matky
jako dar mužů ženám sladký.

Na Krakovci, na Kosíři,
kéž svaté dílo neosiří!
V Hranicích a na Prašivé
ještě je tolik půdy živé!

Dílo přátel Ježíšových
a Boží Matko, sester tvojích!
Zástup vděčných kajícníků
svatého Ducha bojovníků.

Duši mně sílí svatá víra,
leč tělo slábne, odumírá.
Vše jsem přece v světě nechal,
jen k tvému pluhu s láskou spěchal.

V chorý zrak se temno vkládá,
a z chladné ruky pero padá.
Voláš-li mne k sobě, Pane,
ať se tvá svatá vůle stane!

To je můj dluh nejvzácnější:
plnit tvou vůli nejsvětější.
Srdce mé však prosbou plane:
nenech mé pole nezorané!

Je tu drahých přátel řada:
kéž se uchopí pluhu ráda!
Bratři moji, sestry milé,
podchyťe dílo ušlechtilé!

Kolik brázd je započatých,
tolik úroků čeká svatých!

Mocný svatý Antoníne,
k tobě se moje náruč vine.
U tebe chci v hrobě bývat,
bývat jen, ne však odpočívat!

Volat z hrobu v širou dáli:
zasvěťte srdce Kristu Králi!
Studánka mně bude zpívat,
modlitby přátel viny smývat.

Vždyť jen tělo bude v hrobě,
duše však bude sloužit tobě.
A v té duši touha plane:
Slovácko spasit milované!

^∗Když jsme začali v roce 1939 pracovat na Sv. Antonínku,
šel jsem kdysi z domu (Ostrožské Lhoty)
na nádraží a na začátku Ostrožské Nové Vsi,
ještě před kostelem si hráli chlapci.
Jak mě uviděli začal jeden z nich pokřikovat:
Na blatnické hoře Šuránek tam oře.
Zamyslil jsme se nad tím a našel jsme v tom smysl.

A ještě zajímavý dovětek: Pod tuto báseň napsal P. Šuránek v roce 1954 (26. srpna) několik slov, ze kterých vyplývá, že si přál být pohřben právě na Sv. Antonínku.

"Kdybych zemřel, a bylo možno mne převést - pochovejte mne zatím v rodišti, ale pak, bude-li možno - u sv. Antonínka, abych tam byl stálým svatým zneklidňováním-povzbuzováním k budování poutního místa, aby bylo duchovním sanatoriem slováckého kraje."

Slova, která si přál mít na náhrobku: