Jak prožíval Antonín přípravu na maturitní zkoušku?
Ani tato vzpomínka nechybí v knize Dějiny mého povolání.
„Blížila se nezadržitelně. Bylo třeba vystavit u Kieswetra na korze „tableau“ maturantů.
Všichni jsme se měli jít fotografovat k panu Bartoňovi. A tu jsem se rozhodl „shodit vousy“, abych byl na tablu bez nich.
Slečny[1] toho využily a chtěly, abych se dal s dětmi vyfotografovat tak, jak jsem je učíval. A tak jsem to udělal.
Pro tablo jsem si vypůjčil od kohosi frak, nebo jsme svůj „kaiserock“, který ovšem nebyl také můj; myslím, že mi ho půjčil (na věčnou oplátku) Jan Hrošík, který ho nosíval v Kroměříži. Jistě jsem to Janovi nahradil.
Úpravu tabla si vzal na starost malíř Hugo (Nesveda) a když byli všichni dobře „vyvoláni“, octlo se tablo za výkladní skříní a bylo nazíráno, obdivováno, kritizováno obecenstvem.
Antonín Šuránek - maturitní foto
Zní to sice podivně, ale je to pravda: doba „přípravného času“ na maturitu patří mezi nejkrásnější v mém životě.
My jsme zatím měli vážnější starosti.
Zní to sice podivně, ale je to pravda: doba „přípravného času“ na maturitu patří mezi nejkrásnější v mém životě.
Kondice[2] už vlastně byly bezpředmětné, protože zkoušky již byly většinou hotové (byla to také doba výletů) a tak jsem mohl trávit téměř celé dny v Kunovském lese s knihou v ruce.
Ráno po čtvrté jsem tam odcházel a vracíval se až k poledni. Odpoledne po potřebných domácích pracích jsem šel do lesa znova. Neztratil jsem ani minutu. Sotva jsem opustil naše vrata, otevřel jsem knihu – šel bokem náměstí, kolem Lasničkového, tunelem na luka, na břeh Moravy.
V lese jsem měl své pěšinky a býval jsem uchvácen hrou slunečního světla, odrážejícího se na kmenech stromů.
Je to les listnatý. Býval jsem úplně sám, mohl jsem se učit hlasitě a tak jsem s těmi stromy rozmlouval o slávě utrpení svého národa. Kdykoli jsem otevřel Pekaře (pozn. autor učebnice), vždycky se mi srdce rozbušilo a někdy, nestydím se za to, mne i slzy zalily.
Jeho kniha je psána srdcem – a kdo se do ní ponoří, na toho to srdce působí, že se mu srdce souhlasně rozechvěje. Nikdy nezapomenu, jak hluboce jsem zažíval partie o českém povstání.
Cítil jsem, že bych mohl učit dějepis! Že bych rozehrál srdce studentů, jako Pekař rozehrává srdce moje.
Počasí bylo krásné, asi jednou jsem nebyl překvapen deštěm, chmurami počasí. Byly to „slunné dny“, „dny jasné“ nikoli „říjnové“ – podle Březiny, nýbrž červnové. Skutečně jsem tam mezi svými tichými posluchači prožíval dějiny národa! I světovou válku, i osvobození, jež Pekař také podával, ovšem s podotknutím, že to ještě nelze nazvat „dějinami“.
Čas od času se mi vracela myšlenka na (spolužáka) Slavoje.
Vynořoval se jeho bledý obličej. Zachytil jsem jeho pohled, zaslechl tichý hlas.
„Maminka umřela. Jedu na pohřeb.“
Jak on asi studuje? Nebude mít úmrtí matčino vliv i na jeho prospěch u maturity?
Vědí všichni p. profesoři, co se stalo? Budou to mít na zřeteli?
Kdo bude asi předsedou zkoušející komise? I na tom bude mnoho záležet!
Byla by to tragika, kdyby po takovém svědomitém studiu neměl maturovat s vyznamenáním!
Je třeba doufat! Tak mně to Jarka napsal do památníku: „Naděje je poslední, co v člověku umírá!“
A tak jsem se opět vracel ke své látce, třeba jsem s láskou myslil na těžce zkoušeného přítele. bydlel
A ještě jedna myšlenka mě napadla.
Vidím tolik stromů kolem sebe! A jediný bych nedovedl nazvat jeho jménem!
Po osmiletém studiu! Kdyby se ocitli vedle mne tatíček, ten by mně ty stromy asi pojmenovali.
Měli stromky rádi, všímali si jich. A což já jich nemám rád?
Jistě nám o všem prof. Khéres přednášel! Ale nebyla přece chyba v metodách?
Proč jsme nešli občas do lesa a prakticky své vědomosti neověřili?
A tam ten pták? Což vím, jak se jmenuje? Můj bratr Martin by to asi věděl!
Spíše než já. Po osmiletém studiu! Není to pro mne hanba?
Slyším zazpívání druhého ptáka. Nedovedu určit, čí by to mohl být hlas!
A přece jsem všechno musel znát. „Synátore, to se musí učit!“
Odříkávat! Ale život? Praxe? Nebyla vinna i metoda?
Nebo večer ty hvězdy! Tolik jich je!
Co o nich vím? Dovedl bych určit hlavní souhvězdí? A jejich hlavní hvězdy?
Kdyby to tak bylo se vším, čemu jsem se učil – kdyby mne našel „život“ úplně nepřipraveného!
S vyznamenáním po celých osm let!
Teorie. A život?
I matura se mně možná podaří s vyznamenáním – ale pak nastane vlastní celoživotní zkouška – dospělosti!
Jak obstojím? Jak obstojím?
A jestli dobře, bude to má zásluha?
A jestli špatně, jestli „propadnu“ při té životní zkoušce, bude to jen má vina?
Ale nesmím zoufat! „Naděje! Naděje! Naděje!“
Byl jsem šťasten! Přestože na mě čekala „zkouška dospělosti“, jaksi jsem neměl obav.
Nějak ji udělám – a na ní není můj život závislý! Od toho totiž, udělám-li ji s vyznamenáním nebo ne!
Hlavní, když si mohu říci, že jsem těch 8 let pracoval! Nelenošil jsem!
A to mohu říci poctivě! Pracoval jsem!
Ach, jak jsem vděčný Bohu za ty dny! Jaká krása přírody! Jaká čistota všude!
Jak jsem hovořil k těm stromům, ale i ony ke mně mluvily svou krásnou řečí.
Svět je nevýslovně krásný. I život je krásný, je-li uskutečňováním Božích přikázání.
A já jsem měl nyní svědomí čisté, mysl stále zaměstnanou – čeho je, prosím, čeho je více třeba k lidskému štěstí?
Byl jsem šťasten! Přestože na mě čekala „zkouška dospělosti“, jaksi jsem neměl obav.
Nějak ji udělám – a na ní není můj život závislý! Od toho totiž, udělám-li ji s vyznamenáním nebo ne!
Hlavní, když si mohu říci, že jsem těch 8 let pracoval! Nelenošil jsem!
A to mohu říci poctivě! Pracoval jsem!"
Zdroj. Dějiny mého povolání, Antonín Šuránek
Antonínova další studia po maturitě nebyla přímočará.
O přihlášce na teologii a vstupu do kněžského semináře je možné zjistit více ZDE.
[1] Za dobu studií v Uherském Hradišti vystřídal celkem tři místa, kde bydlel. Poslední dva ročníky byl u vdovy Marie Zelnitiusové (Otakarova 85). Společně se svými dvěma svobodnými dcerami vychovávala 4 vnuky (sirotky) od syna Jana. Mladý Šuránek mj. pomáhal s výukou dětí. Dalším synem byl Antonín Zelnitius, amatérský archeolog.
[2] Během gymnaziálních let doučoval mladší studenty a přivydělával si na vlastní studia.
