Václav Kosmák (1843-1898), kněz, fejetonista, romanopisec, satirik, autor tzv. kukátek a národní buditel.
Postupně se stal jedním z nejoblíbenějších moravských literátů své doby. Dnes zapomenutý spisovatel.
Muzeum P. Václava Kosmáka v rodném Martínkově ZDE
Kosmákovo dílo okouzlilo Antonína už v dětství.
Zatoužil stát se knězem, o kterých Kosmák barvitě psal, a jednou psát jako on.
Po přestupu na měšťanskou školu do Uherského Ostrohu v roce 1913 (více ZDE) se Antonínovi otevřely zcela nové obzory, širší škála vědomostí. Noví učitelé, kněží, podle jejichž vzoru tříbil svůj charakter.
Získal zde také lásku k literatuře a skrze ni mu přišla první myšlenka stát se knězem. Tuto důležitou událost ze svého dětství nevynechal Šuránek ani ve svých vzpomínkách "Dějiny mého povolání"
Bylo to – hlavně v zimě – pro nás velké milosrdenství. Každý si snědl, co si z domu přinesl – a otevřel knížku.
Někteří si ovšem na chodbách zadováděli. A tu se objevoval mezi nimi pan ředitel s rákoskou…
Z Ostrožské Nové Vsi chodilo do naší třídy také několik chlapců. Ti ovšem jezdili vlakem.
Další přátelé: Červenák, Kusák, Kovařík…
Půjčil mně ji – a já jsem v ní nechal své srdce. Ta knížka mně ukázala životní cestu.
Zatím co jsem v těch hajných viděl svého přítele Francka Páče, začal jsem v těch kněžích vidět sebe!
Hle, jak roznášejí lásku, těší, povzbuzují, jsou otci chudých, stále pomáhají, stravují se ve službách pravdy a lásky!
A čím více jsem četl, tím jasnění se mi rýsoval ideál kněze, tak jsem jej vdechoval z těch obrázků Kosmákových!
Obsah její zůstal v mém srdci – a s tou vůní živé víry, radostné naděje a obětavé lásky, jak stále proudí v obrazech Kosmákových – zůstal ve mně ideál – stát se knězem a jaksi knězem podobným i tomu Kosmákovi.“ …
Péče o šíření podobných knih je povinností všech,
kdož volají po dobrých kněžích.
A kdo má potřebné nadání, měl by takové knihy i psát.
Co platí o knihách, platí i o časopisech.
V roce 1946 se P. Šuránek stal doktorem teologie. Při svém proslovu neopomněl zmínit také Kosmáka.
(Celý proslov ZDE)