Promluva při udělení doktorátu - červen 1946

Doktorát z teologie, na který se z pokory připravoval několik let obhájil P. Šuránek v červnu 1946. Samotného slavnostního aktu v Olomouci se zúčastnila celá řada lidí z okolí Sv. Antonínku, kde posledních šest let působil.
Nechyběli ani zástupci ze Slatnic, jeho prvního působiště.

Přepis upomínkového letáku:

1. Opravdu dobrou knihou je ta, v které je vše prozářeno radostnou vírou, protepleno nadpřirozenou láskou.
   Kolik kněžských povolání vyvolala na př. četba prostých spisů Kosmákových, kde vystupují kněží jako skuteční pastýři svého lidu, šiřitelé osvěty, pomocníci, těšitelé, kteří se cele rozdávají.
   Péče o šíření podobných knih je povinností všech, kdož volají po dobrých kněžích. A kdo má potřebné nadání, měl by takové knihy i psát. Co platí o knihách, platí i o časopisech.

2. Druhý činitel: Dobrý kněžský příklad, ryzí kněžská osobnost.
   Takovou osobností nám byl za našich studentských let Dr. Stojan. Věděli jsme, že je budovatelem chrámů, že se neleká žádných překážek. Slyšeli jsme o něm, jak se brodil po kolena v ledové vodě, pomáhaje zachraňovati lidem majetek, když v Kunovicích pustošila kraj rozvodněná Olšava.
   A věděli jsme, že poděkoval v parlamentě prostým „Pán Bůh zaplať“ za příznivé odhlasování důležité předlohy a nikomu z poslanců to neznělo směšně, protože se vědělo, že také on koná všechno jen za tu Boží odplatu. To námi hýbalo, to nás naklánělo, abychom se rozhodovali: být takovým Stojanem, který zapomíná na sebe a obětuje se pro dobro lidu.
   To už není postava knih, to je živý kněz, zasahující požehnaně do života, dělník Ducha svatého! Kněz se stává takovou silnou osobností duchovním životem, živou vírou, nadějí a účinnou láskou. Hlavně láskou. Nerozdělenou, zasvěcenou Bohu a duším. A to je význam kněžské čistoty.
   Kněz se jí zříká přirozeného otcovství, ale nezříká se nadpřirozeného otcovství lásky. Dnes je svátek sv. Aloise. Čtyřiadvacetiletý, a už byl duchovním otcem. A jakým!
   V Římě zuřil mor. Lidé padali na ulicích. Alois se svými bratry pomáhá, žebrá, odnáší nemocné, až se sám nakazí morem a umírá. Hle, plodné panictví. Rodiče utíkali od nemocných dětí – a on se stává otcem opuštěných. To je smysl celibátu v duchu Církve.
   
   U kořenů naší národní kultury stojí „hvězdy dvě z východu“, svatý Cyril a Metoděj, a to byli panici – stali se našimi otci! Bude nutno této otázce celibátní věnovat mnoho péče, aby bylo vhodné poučení pro laiky, hlavně studenty, i povzbuzování pro kněze. Ti bývají přetížení duchovní správou.
   Potřebují látky k rozjímání, staviva, aby mohli dále budovat svůj kněžský charakter. To stavivo jim třeba dodávat. K tomu budou velmi vhodné ascetické perly z výkladu Písma svatého našeho největšího slovanského exegety Františka Sušila. – List Církvi získat novou láskou.
   Jestli tomu tak, pak je třeba zabývat se tímto prozřetelnostním zjevem, studovat a vykládat jeho pracovní metody, zdroje jeho velikého vlivu a pomáhat tak kněžím, aby rostli v silné osobnosti, schopné získat Církvi u nás novou lásku.

3. Aspoň jedna veliká myšlenka.
   Jednou z největších myšlenek pro slovanské křesťany je myšlenka Vykupitele Ježíše Krista – jako dobrého Pastýře. U starých národů znamenal výraz pásti tolik co vlásti, Homér nazývá vladaře: „pojmenes laon“, pastýři lidu. Ten pojem „pastýř“ obsahuje v sobě cosi královského: t. j. vlastnost zapomínati na sebe a pečovat o druhé až do krajnosti.
   Pán Ježíš to vyjádřil slovy: „Dobrý pastýř dává život za ovce své.“
   Nám se v běhu staletí ten pojem „krále“ zhoršil. Byli totiž králové, kteří neměli srdcce pastýřského. Ale pojem „dobrý pastýř“ má stále nejkrásnější obsah.
   Kněz – dobrý pastýř – pokračuje v díle Kristově. A Kristus spojil s obrazem dobrého pastýře touhu, která nás už jako středoškolské studenty uchvacovala: „Mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivésti a bude jeden ovčinec a jeden pastýř.“
   
   Horlivá činnost unionistických pracovníků v čele s nynějším nástupcem sv. Metoděje arcipastýřem Leopoldem, způsobila, že při těchto slovech maně vždy myslíme na slovanský východ. A rezepínáme náruč.
   „Bude jen jeden ovčinec a jeden pastýř“ – Kristus a jeho náměstek na zemi. Díváme se směrem k východu a modlíme se „aby všichni jedno byli“.
   Modlíme se úpěnlivě, protože své východní bratry velice, velice milujeme. Víme, že jen ty národy mají trvalou budoucnost, které mají hlubokou křesťanskou kulturu, není kultury bez kultusu, není jí bez oltáře, protože podkladem každé kultury je sebeoběť pro blaho celku a není sebeoběti, kde se nekladou oběti na oltář. Kde pak je sobectví, tam je hrob kultury.
   V tomto smyslu zpíváme: „Nechť tvůj oltář nikdy neuhasne v našich zbožných vlastech slovanských. – Je třeba i jiných velikých myšlenek, aby mladá srdce byla zapálená.
   
   Ty veliké myšlenky vybleskují zpravidla v samotě, v posvátném exercičním mlčení. Sv. apoštolé Cyril a Metoděj, nejlepší a asi nejvzdělanější muži své doby, se zapálili velikou myšlenkou na misie mezi Slovany v zátiší kláštera olympského.
   V jejich duchu je třeba zřizovat v našich krajích exerciční domy nebo aspoň menší domy rekolekční, pro jednodenní duchovní obnovy, aby se naší mládeži dostalo možnosti záblesků velkých myšlenek, které by s pomocí Boží uchvátily rozum i vůli jednotlivců, schopných pak vyvolat celá svatá hnutí.
   A tu je vhodné postavit do služeb myšlenky exerciční v našich krajích úctu k sv. Antonínu Paduánskému. Byl spolu se sv. Františkem, Dominikem, Albertem, Tomášem a Bonaventurou a mnoha jinými hvězdou XIII. stol., ale je i dnes světcem moderním.
   
   Odpovídá úplně požadavkům naší doby. Drží Dítě Ježíše – a dnes je tolik třeba úcty a lásky k dítěti, bratru nebo sestře Syna Božího.
   Drží Písmo svaté, které znal zpaměti – a které knihy je dnes velice třeba, i když je pro studentstvo zatím užitečnější v drahocenném výběru latinsko-českého misálu!
   Drží lilii, a víme, co znamená lilie pro zachování národů, podává chléb – jako významný sociální činitel, otec chudých, umírá konečně s mariánským hymnem na rtech. Jak velice je v naší době potřeba povznést úctu k ženě opravdovou úctu mariánskou!
   Úcta tohoto světce je velice rozšířena. Je třeba pouze ji využít, dát jí správnou náplň, opatřit poutní místa svatoantonínská rekolekčními domy, aby se staly duchovními ozdravovnami celého okolí, aby skýtaly svatou samotu, a tak umožňovaly Duchu sv. činnost v duších, zbavených rmutu a hluku všedního dne.