P. Šuránek napsal několik životopisů o A. C. Stojanovi. Tiskem vyšel jeden, který nese název Světlo z Beňova. V samotném závěru knihy najdeme zajímavou biografii o autorovi Stojanova životopisu.
Napsal ji Mons. prof. ThDr. Vojtěch Tkadlčík (1915 - 1997).
Tkadlčík byl nejdříve Šuránkův žák, ale časem se z nich stali kolegové.
Text Vojtěch Tkadlčík psal v roce 1993, takže některé časové údaje, či jiná fakta neodpovídají aktuální skutečnosti.
ThDr. Antonín Šuránek, autor tohoto „lidového“ životopisu arcibiskupa Stojana Dr. Antonína Cyrila Stojana,
pocházel z Ostrožské Lhoty, kde se narodil 29. 5. 1902 jako pátý ze šesti dětí malorolníka Martina Šuránka a jeho manželky Anny, rozené Vaňkové.
Již od svého 4. roku se dovídal o A. C. Stojanovi v souvislosti se stavbou nového kostela v Ostrožské Lhotě.
Dr. Stojan navštívil Ostrožskou Lhotu 8. 4. 1906, aby začal jednat o stavbě kostela, a 6. 8. 1906 vymohl od knížete Lichtenštejna příspěvek na tuto stavbu ve výši 90 000 K, což byla tehdy obrovská suma.
Základní kámen byl pak posvěcen 8. 12. 1906 a za necelé dva roky byl kostel posvěcen 25. 10. 1908.
Dr. Stojan byl v té době v Ostrožské Lhotě osobností velmi známou, oblíbenou a všeobecně váženou.
S velkou úctou a uznáním se mluvilo o něm také při velké povodni na Slovácku, když velmi obětavě a účinně pomáhal postiženým v blízkých Kunovicích (30. 9. 1910).
Konečně jako desetiletý chlapec Antonín Šuránek viděl Dr. Stojana a slyšel jeho kázání při svěcení nové školy
v Ostrožské Lhotě 22. 9. 1912.
To všechno hluboce zapůsobilo na vnímavého chlapce, takže se stal Stojanovým ctitelem a obdivovatelem.
Veřejnou činnost Stojanovu pak sledoval zvláště v době popřevratové, na sjezdu katolického studentstva v Olomouci 13. 4. 1919,
při studentské pouti na Velehradě 29. 9. 1919 a na sjezdu katolíků v Praze 28. 8. 1290.
Velmi ho také dojala Stojanova zbožnost při obřadech Velkého pátku na dómě v Olomouci, jichž se zúčastnil 2. 4. 1920.
Když pak byl Stojan jmenován arcibiskupem, student Antonín Šuránek horlivě pomáhal organizovat vypravení zvláštního vlaku pro účastníky jeho biskupského svěcení z Uherského Hradiště a sám se těchto obřadů také zúčastnil a sledoval je s velkým zájmem a hlubokým vnitřním dojetím v Olomouci 3. 4. 1921.
Neobyčejně ho povzbudilo, když dostal od nově vysvěceného arcibiskupa jím podepsaný děkovný diplom u příležitosti biskupského svěcení.
Poprvé pak mluvil s arc. Stojanem v prosinci 1921, když uvažoval o vstupu do kněžského semináře.
Po maturitě, kterou složil 28. 6. 1922 na gymnáziu v Uherském Hradišti s vyznamenáním, přihlásil se do semináře a ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci.
Ale pod dojmem kněžských odpadů, které se tehdy šířily, podlehl strachu, aby se sám nestal také odpadlíkem, a rozhodl se po prvním ročníku bohosloví vystoupit ze semináře a věnovat se světskému povolání.
Tehdy se zúčastnil pohřbu arcib. Stojana na Velehradě 3. 10. 1923 a byl tím tak hluboce dojat a vnitřně otřesen, že změnil své rozhodnutí a nastoupil do druhého ročníku.
Druhá krize povolání propukla u něho po druhém ročníku.
Již se dal zapsat na filozofickou fakultu University Karlovy v Praze.
Ten den ráno vstoupil do kostela v Praze – Holešovicích.
Kostel byl zcela prázdný, jen jeden kněz sloužil u hlavního oltáře mši sv. s jedním ministrantem.
Tu Antonín slyšel vnitřní hlas: „Ten kostel je prázdný. Měl by být plný a ty utíkáš ze semináře?“
A když potom vzal do rukou Nový zákon a četl 10. kapitolu evangelia sv. Jana „Já jsem pastýř dobrý…“, rozhodl se definitivně vrátit se do semináře.
Teprve dodatečně si uvědomil, že se to stalo právě 3. 10. 1924 v den prvního výročí Stojanova pohřbu a že ten kostel, kde slyšel onen hlas, byl kostel sv. Antonína v Praze – Holešovících, který s velkými obětmi pomáhal zbudovat A. C. Stojan
a při jehož svěcení 25. 10. 1914 také kázal.
Byl to zase A. C. Stojan, který mu už podruhé zachránil kněžské povolání.
V dalších dvou letech bohosloveckých studií přimkl se Antonín Šuránek ještě pevněji ke Stojanovi.
V bohosloveckém časopise Museum vydal řadu článků o Stojanovi, přičinil se také, aby spolek bohoslovců v Olomouci „Literární jednota“ byl přejmenován na „Stojanovu literární jednotu“
a pod vedením Dr. Františka Cinka pomáhal budovat v semináři Stojanovo muzeum z památek, které věnovala Marie Hřívová, neteř arcib. Stojana.
Když byl 5. 7. 1926 vysvěcen na kněze, dal si pořídit primiční památky s obrázkem Stojanovým.
Svou činnost v duchovní správě začal jako kaplan a pak i administrátor ve Slatinicích u Olomouce (1926 – 1929)
a hned na začátku si od něho vyžádal P. Rudolf Schikora CSsR., vydavatel brožurek „Životem“ v Hlučíně,
aby napsal brožuru o Stojanovi, kterou pak dal na první místo v prvním ročníku brožurek „Životem“ (1927).
Hned následujícího roku vzbudil P. Šuránek pozornost veřejnosti článkem uveřejněným v olomouckém Našinci (28. 9. 1928) s nadpisem „Za Stojanem“.
Nakonec jej uklidnila slova jeho duchovního vůdce Dr. Františka Cinka, který mu řekl: „Bratříčku, Vás si sem poslal pan arcibiskup Stojan.“
To mu pomohlo překonat úzkostlivost, takže vytrval v této těžké službě skoro 20 let.
„Z poslušnosti“, jak sám praví, nastoupil pak 12. 12. 1929 v olomouckém semináři jako spirituál, ač se tomu všemožně bránil.
Bál se nesmírné odpovědnosti před Bohem za duše bohoslovců, jež měl vychovávat, a v duchovních úzkostech nejednou prosil za uvolnění od tohoto břemene.
Nakonec jej uklidnila slova jeho duchovního vůdce Dr. Františka Cinka,
který mu řekl: „Bratříčku, Vás si sem poslal pan arcibiskup Stojan.“
To mu pomohlo překonat úzkostlivost, takže vytrval v této těžké službě skoro 20 let.
V roce 1933 přijal také funkci jednatele Cyrilometodějského družstva Velehrad, založeného Stojanem r. 1902,
a přičinil se o zaplacení dluhů, které vázly na exercičním domě Stojanov na Velerhadě.
V té době se také horlivě účastní práce ve Stojanově spolku „Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje pod ochanou bl. Panny Marie“ a uveřejňoval články v apoštolátním časopise.
Po vydání velkého životopisu Stojanova od Dr. Cinka r. 1933 slyšel od jedné velmi význačné osobnosti slova: „Stojan nebyl svatý. Cinkova kniha je nekritická.“
Tato slova jej ohromila a pobouřila.
Tehdy si umínil, že Cinkovu knihu důkladně prostuduje a znovu osvětlí Stojanovu osobnost na základě pramenů, aby dal odpověď na otázku, byl-li Stojan svatý nebo ne.
Byl však zapřažen do tolika prací, jež mu ukládaly jeho povinnosti, že nemohl pomýšlet hned na tak náročnou práci.
Ale prozřetelnost Boží sama to zařídila tak, aby svůj úmysl mohl splnit.
Když byl uvolněn z funkce spirituála, byl pověřen na CM fakultě v Olomouci (1948-1950)
a po zrušení fakulty poslán do duchovní správy jako kaplan ve Velkém Ořechově (1950 – 1950), ale již 11. 7. 1951 byl převezen do koncentračního kláštera v Želivě, kde byl internován až do 18. 10. 1955.
Po propuštění nesměl vykonávat kněžskou službu a musel si najít manuální práci.
Nastoupil jako dělník ve štramberské vápence, kde konal velmi těžkou a vyčerpávající práci až do odchodu do důchodu 29. 5. 1962.
Pak teprve se mohl věnovat práci na Stojanově životopise s přestávkami, kdy působil zase jako spirituál semináře v Olomouci (1968 – 1970) a jako výpomocný kněz v Blatničce (1970 – 1975).
Výsledkem jeho soustředěné a usilovné práce je úctyhodné dílo pod názvem „Světlo z Beňova“, obsahující 3 447 stran strojopisu, které zůstává jen v několika průklepech jako pramen pro odborné studium.
Dr. Šuránek však z něho pořídil také stručný výtah pro lid.
Toto dílo nyní vychází tiskem jako „lidový“ životopis, aby přiblížilo Stojanovu osobnost širokým vrstvám našeho lidu, a to právě k 70. výročí (pozn. kniha vyšla roku 1993) Stojanovy smrti, kdy už přímí pamětníci Stojanovi vymřeli.
Také spisovatel toho knihy ThDr. Antonín Šuránek zemřel již před 11 lety (pozn. psáno v roce 1993) 3. 11. 1982 v Ludgeřovicích na Hlučínsku a byl pochován ve svém rodišti v Ostrožské Lhotě 9. 11. 1982.
Text tohoto lidového životopisu ponecháváme v původním znění, jak jej autor napsal, s ponecháním všech zastaralých výrazů, slovních tvarů a obratů,
např. dosáhnul, klesnul, pokleknul, zastihnul; kýž = kéž, měšťanosta = starosta města, obrod = obroda; imperativy s koncovkou-ž, podejtež, žehnejž; je záleženo = záleží apod.
Ponecháváme to všechno bez změny proto, že ani spisovatel nechtěl nic měnit na způsobu vyjadřování, jak je zachován v pramenech,
aby Stojanův obraz zůstal věrný bez umělého přikrašlování pro každé stránce, i ve způsobu slovního vyjádření.
Antonín Šuránek prožíval celý svůj život pod stálým duchovním vlivem Stojanovým.
Jemu připisoval podivuhodnou záchranu svého kněžského povolání, jej důsledně následoval ve svém kněžském působení a cele se ponořil do studia historických dokladů o jeho životě a díle, aby našel pro sebe i pro všechny ostatní odpověď na otázku, byl-li A. C. Stojan opravdu světcem nebo ne.
Hledal jen a jen pravdu, psal s láskou k pravdě, a čím více poznával o něm pravdu, tím více hořela jeho láska k němu.
Hledal jen a jen pravdu, psal s láskou k pravdě, a čím více poznával o něm pravdu, tím více hořela jeho láska k němu. Podařilo se mu nejen najít kladnou odpověď na tuto otázku, ale zároveň byl stržen jeho příkladem ke svatému životu. Proces blahořečení A. C. Stojana není ještě ukončen a už nyní se začínají první kroky k zahájení procesu blahořečení také jeho životopisce, ThDr. Antonína Šuránka.
Podařilo se mu nejen najít kladnou odpověď na tuto otázku, ale zároveň byl stržen jeho příkladem ke svatému životu. Proces blahořečení A. C. Stojana není ještě ukončen a už nyní se začínají první kroky k zahájení procesu blahořečení také jeho životopisce, ThDr. Antonína Šuránka.
Tento životopis (pozn. kniha Světlo z Beňova) má tedy mimořádnou cenu také tím, že jej napsal – podle soukromého mínění – světec o světci.
Nesmíme ovšem předbíhat rozhodnutí církve a musíme ponechat konečný úsudek dalšímu církevnímu a závaznému prohlášení sv. Otce v Římě.
V Olomouci 29. září 1993 v den 70. výročí smrti A. C. Stojana.
Vojtěch Tkadlčík