Arcibiskup Antonín Cyril Stojan zemřel 29. 9. 1923
a pohřeben byl 3. 10. 1923 na posvátném Velehradě.
Krátce na to vyšel v Museu (časopis katolických bohoslovců slovanských vycházející v letech 1866-1948) článek, který napsal mladičky (21 let) bohoslovec Antonín Šuránek.
Nad hrobem Stojanovým
Antonín Šuránek
Tak neslo se to po desetiletí mohutnými klenbami velehradské katedrály, tak neslo se to jako pozdrav slunci z širokého náměstí před ní, tak bušilo z hrudí nadšených pracovníků na národa roli dědičné, již s ověnčené tribuny mluvili k srdci lidu.
Velehrad hořel vždy radostně, hrdými kroji hýřil, protestoval, stavěl chrámy v srdcích, chrámy až k hvězdám sahající dvěma věžemi s vysokými kříži: věží víry a věží národství.
Ta jeho půda, kroky apoštolů slovanských posvěcená, byla, jest a bohdá bude posvátnou studánkou vody živé pro unavené poutníky. —
Nedávno tam ustlali poutníku zvláště znavenému, znavenému prací pro tu vodu živou,
pro studánku pracujícího Slovanstva, znavenému až k smrti.
Musel to býti známý poutník, známý celému Velehradu, celé svatyni, věžím, stěnám —
a Bože, — těm zvonům, jež plakaly usedavěji, než kdy jindy.
Přinesli v rakvi tělo poutníkovo, zalkali s celým chrámem. Otevřeli hrobku českých králů
a položili tělo poutníkovo k tichému odpočinku. —
Kdo tam leží zahalený věnci, dlouhými stuhami ozdobený —?
Komu to ustlali, aby už ulevil údům, aby už nepracoval?
Stojanovi? Což se domnívali, že může nepracovat, nevolat, k nebi neukazovat?
Že může odpočinout? — —
Věnoval celý svůj život Velehradu a všemu co s ním vznešeného souvisí a smrt mu v jeho práci nepřekazila, jako nepřekazila těm, kdož pracují pouze pro čest a chválu Boží, kdo chtějí, aby byli posledními. —
Velehrad a Stojan!
Dvě jména, jež tak úzce souvisejí spolu, že těžko bys je mohl odloučiti. Jedno vyvolává druhé.
Velehrad byl střediskem, Stojan byl střediskem, kol něhož se točila práce desítiletí.
A teď to druhé středisko splynulo s prvním.
Celé statisíce ctitelů Stojanových stávají se rázem ctiteli Velehradu a upírají své zraky k němu a jím k věčnému městu — k Římu.
Velehrad a Stojan!
Dvě jména, jež tak úzce souvisejí spolu, že těžko bys je mohl odloučiti. Jedno vyvolává druhé.
Velehrad byl střediskem, Stojan byl střediskem, kol něhož se točila práce desítiletí.
A teď to druhé středisko splynulo s prvním.
Celé statisíce ctitelů Stojanových stávají se rázem ctiteli Velehradu a upírají své zraky k němu a jím k věčnému městu — k Římu.
Láskou kněze, pastýře získal lásku národa k němu a k těm vznešeným myšlenkám Jednoty Slovanstva. Slovanstvím k Velehradu, Velehradem k Římu. Římem k Pravdě a věčnému štěstí — toť hlas, sesilovaný údery, hlaholením velehradských zvonů, nesoucí se přes hory nenávisti na daleký východ, daleko, daleko — hlas Stojanův.
A tam v dáli, na slovanských luzích Ruska, na srázích Urálu se odráží ty hlaholící zvuky a zpět se nesou k věžím Velehradu.
Velehrad byl domovem Slovanů, kolébkou naší osvěty, paprskem osvobození, slibem sjednocení, tedy v sjednocení síly, v síle — vítězství.
Byl a je dvojnásob, když leží v jeho nitru srdce — Stojanovo.
Velehrad byl domovem Slovanů, kolébkou naší osvěty, paprskem osvobození, slibem sjednocení, tedy v sjednocení síly, v síle — vítězství.
Byl a je dvojnásob, když leží v jeho nitru srdce — Stojanovo.
Museum, 1924
