Kostel sv. Antonína Paduánského (Praha - Holešovice)
Foto Člověk a Víra
A. C. Stojan stál u zrodu Šuránkova kněžského povolání. Dvakrát mu ho, jak sám říkal, podivuhodně zachránil. Události ho silně zasáhly a často na ně vzpomínal a zdůrazňoval.
V následujících řádcích popisuje sám Antonín Šuránek svůj boj o záchraně kněžského povolání.
V originále sám sebe nazývá Josefem Vaňkem (matka byla rozená Vaňková).
Stojanův „první zázrak“
Antonín Šuránek prohrál svůj boj o kněžský ideál.
Byl rozhodnut nevrátit se do semináře. Chystal se k zápasu o kus chleba. Kolárek už nenosil.
Vtom přišla ze semináře zpráva, že arcibiskup Stojan umřel.
Pohřeb bude v Olomouci a na Velehradě. „Přijďte na pohřeb.“
Byl rozhodnut nevrátit se do semináře. Chystal se k zápasu o kus chleba. Kolárek už nenosil.
Vtom přišla ze semináře zpráva, že arcibiskup Stojan umřel.
Pohřeb bude v Olomouci a na Velehradě. „Přijďte na pohřeb.“
Tatíček se podívali smutně. Měli Stojana tak rádi!
Když ho chtěli občané „vypráskat bičem“, že je chce zadlužit stavbou nového kostela, rozběhli se za ním do Hluku, aby ho varovali.
A Stojan hned na vůz a hned do vesnice a hned svolal občany bubnem do hostince: „tož vy mne chcete vypráskat bičem? A proč?“
A všichni mlčeli jak ryby, protože „Stojan sú Stojan“ a proti nim nic nezmožeš…
Stojan umřel a prosil, aby šli studenti do bohosloví.
„A ty nechceš slúžit Bohu, chceš slúžit světu. Půjdeš na pohřeb? Co to pomože jít na pohřeb, když knězem být nechceš?“
Když ho chtěli občané „vypráskat bičem“, že je chce zadlužit stavbou nového kostela, rozběhli se za ním do Hluku, aby ho varovali.
A Stojan hned na vůz a hned do vesnice a hned svolal občany bubnem do hostince: „tož vy mne chcete vypráskat bičem? A proč?“
A všichni mlčeli jak ryby, protože „Stojan sú Stojan“ a proti nim nic nezmožeš…
Stojan umřel a prosil, aby šli studenti do bohosloví.
„A ty nechceš slúžit Bohu, chceš slúžit světu. Půjdeš na pohřeb? Co to pomože jít na pohřeb, když knězem být nechceš?“
Na to Antonín neodpověděl.
Rozhodl se, že na pohřeb půjde, ale už bez koláru a bez kleriky, už se nepřidá k jiným bohoslovcům.
Už se seminářem skoncoval.
Rozhodl se, že na pohřeb půjde, ale už bez koláru a bez kleriky, už se nepřidá k jiným bohoslovcům.
Už se seminářem skoncoval.
Antonín jde na Velehrad s pevným rozhodnutím a s pevným vzdorem v srdci.
Nemůže jinak. Nevěří si. Vždyť ti odpadající kněží také začínali dobře.
Nikdo z nich nechtěl být špatným knězem. Kdyby věděli, že někdy odpadnou, co by byli všechno udělali, aby ze semináře prchali!
A přece to s nimi došlo tak daleko. Ta dvojí podmínka tu je: být svobodný v rozhodování a mít jistotu, že bych se probil i na jiné vysoké škole, že nejdu na kněze z ohledů na rodinu a na hospodářské poměry.
To obojí musí být naprosto pevné, abych si nikdy nemohl vyčítat, a abych nebyl slabý, kdyby se takové výčitky dostavily…
Nemůže jinak. Nevěří si. Vždyť ti odpadající kněží také začínali dobře.
Nikdo z nich nechtěl být špatným knězem. Kdyby věděli, že někdy odpadnou, co by byli všechno udělali, aby ze semináře prchali!
A přece to s nimi došlo tak daleko. Ta dvojí podmínka tu je: být svobodný v rozhodování a mít jistotu, že bych se probil i na jiné vysoké škole, že nejdu na kněze z ohledů na rodinu a na hospodářské poměry.
To obojí musí být naprosto pevné, abych si nikdy nemohl vyčítat, a abych nebyl slabý, kdyby se takové výčitky dostavily…
Antonín byl důsledný. Tlačil se na Velehradě všude dozadu a ke zdi, aby nebyl zpozorován.
Slyšel, jak se bohoslovci shledávají, je třeba zpěváků a Antonín byl zpěvákem. Ale nehlásil se k ničemu.
Slyšel bohoslovce zpívat, mnoho jich zahlédl, ale nechtěl ani vidět ani být viděn…
V tom se k němu přiblížil student gymnázia.
Slyšel, jak se bohoslovci shledávají, je třeba zpěváků a Antonín byl zpěvákem. Ale nehlásil se k ničemu.
Slyšel bohoslovce zpívat, mnoho jich zahlédl, ale nechtěl ani vidět ani být viděn…
V tom se k němu přiblížil student gymnázia.
„Jsme na Velehradě celá třída. Khéres je s námi. Přišel do třídy a praví: „Dnes půjdem, chlapci, na Velehrad. Je tam pohřeb. A na ten musíme jít. To byl Stojan! To byl Stojan!“
Antonín se otřásl. Khéres?
To je jako rána do hlavy.
On vede studenty ke Stojanovi a ty od Stojana utíkáš!
„To byl Stojan! To byl Stojan!“
Antonín se otřásl. Khéres?
To je jako rána do hlavy.
On vede studenty ke Stojanovi a ty od Stojana utíkáš!
„To byl Stojan! To byl Stojan!“
A přišel druhý student, kterého Antonín učil (pozn. doučoval) v nižším gymnáziu. Pak odešel na obchodní akademii.
„Jsme tu s celou třídou. Profesor Konečný nás přivedl. Pravil: „Já nejsem, jak víte, katolík, ale na ten pohřeb půjdeme. To byl Stojan! To byl veliký Stojan!“
Antonín znal profesora Konečného s černou bradkou.
Byl to Český bratr.
Byl to Český bratr.
Ten vede studenty z obchodní akademie ke Stojanovi a ty od něho utíkáš?
Zatím pokračovali obřady.
Antonín byl ukrytý, nic neviděl, nic podstatného neslyšel, nic nevnímal.
Ani k rakvi arcibiskupově se nesnažil dostat.
Neviděl ani vlasně jak je vše zařízeno, je-li rakev přístupná a mrtvé tělo viditelné. Nechtěl prostě vidět a vědět, byl pevný ve svých temnotách a nemůže už zpět.
Alea jacta est! Kostky jsou vrženy.
Antonín byl ukrytý, nic neviděl, nic podstatného neslyšel, nic nevnímal.
Ani k rakvi arcibiskupově se nesnažil dostat.
Neviděl ani vlasně jak je vše zařízeno, je-li rakev přístupná a mrtvé tělo viditelné. Nechtěl prostě vidět a vědět, byl pevný ve svých temnotách a nemůže už zpět.
Alea jacta est! Kostky jsou vrženy.
Zástup lidu se posunuje, řadí se průvod, bohoslovci v bílých superpelicích zpívají: “Miserere mei, Deus… Smiluj se nade mnou, Hospodine…”
Antonín zahlédl dirigenta Bohuše Vaňka, ideálního, vzdělaného bohoslovce. Půjde nyní do posledního ročníku.
A kdysi mu pravil cestou na prázdniny: „Vidíš, jak je ten duchovní život krásný, a já jsem chtěl ze semináře utíkat. Už jsem měl vše připravené. Pan Dr. Cinek mne marně utěšoval. Díky Bohu, neodešel jsem.“
A zahleděl se oknem na krajinu svým hlubokým, čistým okem.
Nyní diriguje a bohoslovci zpívají:
“Cor mundum crea in me, Deus, et spiritum rektum innova in visceribus meis…”
Srdce čisté stvoř ve mně, Bože, a ducha správného obnov v útrobách mých.“
Antonín zahlédl dirigenta Bohuše Vaňka, ideálního, vzdělaného bohoslovce. Půjde nyní do posledního ročníku.
A kdysi mu pravil cestou na prázdniny: „Vidíš, jak je ten duchovní život krásný, a já jsem chtěl ze semináře utíkat. Už jsem měl vše připravené. Pan Dr. Cinek mne marně utěšoval. Díky Bohu, neodešel jsem.“
A zahleděl se oknem na krajinu svým hlubokým, čistým okem.
Nyní diriguje a bohoslovci zpívají:
“Cor mundum crea in me, Deus, et spiritum rektum innova in visceribus meis…”
Srdce čisté stvoř ve mně, Bože, a ducha správného obnov v útrobách mých.“
Průvod se zastavil u Stojanova.
Dr. Hruban vystoupil na balkon a začal hlasem plným slz…
Antonín nevěděl, co mluví, neviděl ani gest jeho rukou, nechtěl vidět ani vědět, chtěl zůstat pevným ve svém rozhodnutí, a to bylo cizí, úplně cizí tomu všemu, co se zde dálo.
Ne, nemůže jednat jinak! Byl to omyl. A nikomu by to neprospělo.
Zesnulý arcibiskup to předvídal: „To nám můžete ještě stokrát utéct.“
Mrzí ho to slovo „nám“. Komu je to „nám“?
On se chtěl dát plně Bohu! Dobře, chce tedy utéct Bohu?
Dr. Hruban vystoupil na balkon a začal hlasem plným slz…
Antonín nevěděl, co mluví, neviděl ani gest jeho rukou, nechtěl vidět ani vědět, chtěl zůstat pevným ve svém rozhodnutí, a to bylo cizí, úplně cizí tomu všemu, co se zde dálo.
Ne, nemůže jednat jinak! Byl to omyl. A nikomu by to neprospělo.
Zesnulý arcibiskup to předvídal: „To nám můžete ještě stokrát utéct.“
Mrzí ho to slovo „nám“. Komu je to „nám“?
On se chtěl dát plně Bohu! Dobře, chce tedy utéct Bohu?
Antonín neví, jak k tomu došlo, ale náhle jím zalomcoval pláč.
Pláč tak mocný a tak nezvládnutelný, že musel odejít stranou, aby nebudil pozornost a nerušil. Pláč jakýsi tvůrčí. Srdce čisté stvoř ve mně, Bože! Skutečně už není nic jiného možného.Srdce je už tak odcizené ideálu, tak vyprázdněné, že je vlastně už dokonalé nic.
Antonín neví, jak k tomu došlo, ale náhle jím zalomcoval pláč.
Pláč tak mocný a tak nezvládnutelný, že musel odejít stranou, aby nebudil pozornost a nerušil. Pláč jakýsi tvůrčí. Srdce čisté stvoř ve mně, Bože! Skutečně už není nic jiného možného.
Pláč tak mocný a tak nezvládnutelný, že musel odejít stranou, aby nebudil pozornost a nerušil. Pláč jakýsi tvůrčí. Srdce čisté stvoř ve mně, Bože! Skutečně už není nic jiného možného.
Srdce je už tak odcizené ideálu, tak vyprázdněné, že je vlastně už dokonalé nic.
A stvořit znamená učinit něco z ničeho. A to je zázrak, to je úkon, jehož je schopný pouze všemohoucí Bůh…
A čím déle trval tento podivný pláč, tím více se jasnilo v duši, cosi temného se svalovalo jako těžké mlhy víc a víc…
Antonín dříve nevnímal, je-li světlo, slunno, zamračeno. Nosil temnoty v sobě, všecko mu bylo temné. A tak pláč omývá celé nitro, že začínají vnikat do něho paprsky světla.
Děje se něco nevysvětlitelného…
Antonín je tu sám. Naprosto sám.
Neuvědomuje si ty tisícové zástupy, hlas řečníkův zaznívá jakoby z věčnosti. Nic tu není. Nikdo.
Je Bůh a já…
A čím déle trval tento podivný pláč, tím více se jasnilo v duši, cosi temného se svalovalo jako těžké mlhy víc a víc…
Antonín dříve nevnímal, je-li světlo, slunno, zamračeno. Nosil temnoty v sobě, všecko mu bylo temné. A tak pláč omývá celé nitro, že začínají vnikat do něho paprsky světla.
Děje se něco nevysvětlitelného…
Antonín je tu sám. Naprosto sám.
Neuvědomuje si ty tisícové zástupy, hlas řečníkův zaznívá jakoby z věčnosti. Nic tu není. Nikdo.
Je Bůh a já…
Skončili se smuteční slavnosti? Neskončily? Antonín neví.
Zástupy se valí zpět ke kostelu, Antonín se dává strhnout s nimi až ke královské kapli. A v její blízkosti pokračuje ve svém tajuplném pláči…
Neví, jak dlouho trval. Lidé vycházejí z kaple a vcházejí do ní druhou stranou kostela – nekonečné řady, nekonečné řady…
Na jakousi kazatelnu blízko kaple vystupuje prof. Dr. Vašica…
Antonín ho zahlédl jako v mlze…
Neví, co mluví. A náhle cítí, že je třeba odejít…
Odejít od rakve, které ani neviděl, ke kolébce nového života.
Zástupy se valí zpět ke kostelu, Antonín se dává strhnout s nimi až ke královské kapli. A v její blízkosti pokračuje ve svém tajuplném pláči…
Neví, jak dlouho trval. Lidé vycházejí z kaple a vcházejí do ní druhou stranou kostela – nekonečné řady, nekonečné řady…
Na jakousi kazatelnu blízko kaple vystupuje prof. Dr. Vašica…
Antonín ho zahlédl jako v mlze…
Neví, co mluví. A náhle cítí, že je třeba odejít…
Odejít od rakve, které ani neviděl, ke kolébce nového života.
A jako Antonín kráčel před dvěma lety s rozzářeným obličejem z Hostýna… tak kráčí s jasnýma očima z Velehradu.
A stále se rozjasňuje. Jde sám a chce být sám.
Má o čem rozjímat, má o čem hovořit s Bohem, který mu otevírá svou náruč…
A stále se rozjasňuje. Jde sám a chce být sám.
Má o čem rozjímat, má o čem hovořit s Bohem, který mu otevírá svou náruč…
„Druhý zázrak“ se stal přesně o rok později
Bohoslovec Antonín Šuránek nepatřil zatím k lidem pevné vůle.
Rozhodl se sice při pohřbu arcibiskupa Stojana znovu pro kněžství, nastoupil do druhého ročníku a prožil jej v určitém vnitřním klidu i s velkým užitkem. Zvlášť přednášky profesora Dr. Špačka z věrouky ho mocně zaujaly.
Rozhodl se sice při pohřbu arcibiskupa Stojana znovu pro kněžství, nastoupil do druhého ročníku a prožil jej v určitém vnitřním klidu i s velkým užitkem. Zvlášť přednášky profesora Dr. Špačka z věrouky ho mocně zaujaly.
A profesor Dr. Klameth ve srovnávací vědě náboženské se zmínil o tom, jak byl operován.
Před operací si uvědomil vážnost chvíle a zamyslel se nad svým životem a nad soudem Božím.
Velikou útěchu a naději viděl v tom, že si mohl říci se svv. Pavlem: „Pracoval jsem.“ Sv. Pavel říká, že pracoval daleko více než všichni ostatní.
„Ale to ne já, nýbrž Boží milost se mnou.“ (1 Kor 15,10)
Síla Boží pracovala s ním a v něm.
I tato poznámka profesorova se Šuránka velice dotkla.
Rok uběhl jako voda, zkoušky dopadly dobře, ale dlouhé hlavní prázdniny byly opět osudné.
Tentokrát zasáhla do jeho osudů stará, asi šedesátiletá ošetřovatelka nemocných. Říkali ji „Frajla ze špitálu“.
Byla ctitelkou básníka Machara a nenáviděla ministra Šrámka, že jí kdysi nevyhověl v žádosti, asi o přídavek.
Pomstila se mu tím, vystoupila z Církve.
A domnívala se, že by vykonala pro Macharův národ dobrou věc, kdyby ho zbavila jednoho kněze, kdyby odvedla od kněžství bohoslovce Šuránka. Stále ho varovala, vybízela k přemýšlení, snižovala sv. Augustina, že měl syna (neřekla ovšem, že před obrácením); nakonec mu nabídla, že ho v těžkých začátcích bude na vysoké škole v Praze hmotně podporovat.
Tentokrát zasáhla do jeho osudů stará, asi šedesátiletá ošetřovatelka nemocných. Říkali ji „Frajla ze špitálu“.
Byla ctitelkou básníka Machara a nenáviděla ministra Šrámka, že jí kdysi nevyhověl v žádosti, asi o přídavek.
Pomstila se mu tím, vystoupila z Církve.
A domnívala se, že by vykonala pro Macharův národ dobrou věc, kdyby ho zbavila jednoho kněze, kdyby odvedla od kněžství bohoslovce Šuránka. Stále ho varovala, vybízela k přemýšlení, snižovala sv. Augustina, že měl syna (neřekla ovšem, že před obrácením); nakonec mu nabídla, že ho v těžkých začátcích bude na vysoké škole v Praze hmotně podporovat.
Šuránek, který byl opět rozptýlený vyučováním slabších žáků o prázdninách a za ty tři měsíce duchovně oslabený, svolil.
Měl na zřeteli výmluvy odpadlých kněží, že byli z domu do semináře nuceni a že neměli dost prostředků, aby mohli studovat světskou universitu.
Řekl si.
Pokud jde o prvé, mám vše vyřešeno, nucen nejsem.
Ale pokud jde o druhé: možnost vydržovat se na universitě, to vyzkoušeno nemám.
K tomu rozumování se přidružilo i oslabení vůle.
Už to byla zrada v kořenech.
Přidružila se i nechuť ke kněžství – a Šuránek, aniž to doma ohlásil, odjel 1. října sice do semináře, ale jel přes Olomouc dále do Prahy.
Na nádraží v Zábřehu na Moravě uviděl spolužáka bohoslovce Š., který jel do Olomouce, do semináře.
Šuránek jel však opačným směrem a za stanicí dal i vnější výraz svému rozhodnutí: sňal s krku kolár a mrštil jím do údolí, jímž se líně vlekla řeka Morava.
Uvědomil si náhle význam tohoto činu.
Řekl si, že se zbavil konečně otroctví, cítí se nyní svobodným, má potřebné peníze do začátku; může si zařídit nový život.
Měl na zřeteli výmluvy odpadlých kněží, že byli z domu do semináře nuceni a že neměli dost prostředků, aby mohli studovat světskou universitu.
Řekl si.
Pokud jde o prvé, mám vše vyřešeno, nucen nejsem.
Ale pokud jde o druhé: možnost vydržovat se na universitě, to vyzkoušeno nemám.
K tomu rozumování se přidružilo i oslabení vůle.
Už to byla zrada v kořenech.
Přidružila se i nechuť ke kněžství – a Šuránek, aniž to doma ohlásil, odjel 1. října sice do semináře, ale jel přes Olomouc dále do Prahy.
Na nádraží v Zábřehu na Moravě uviděl spolužáka bohoslovce Š., který jel do Olomouce, do semináře.
Šuránek jel však opačným směrem a za stanicí dal i vnější výraz svému rozhodnutí: sňal s krku kolár a mrštil jím do údolí, jímž se líně vlekla řeka Morava.
Uvědomil si náhle význam tohoto činu.
Řekl si, že se zbavil konečně otroctví, cítí se nyní svobodným, má potřebné peníze do začátku; může si zařídit nový život.
V Praze se zeptal, kudy se dostane na „Letnou“.
Tam byla studentská kolej a v ní bydlel jeho spolužák z gymnázia B.
Tam byla studentská kolej a v ní bydlel jeho spolužák z gymnázia B.
Ten ho přijal jaksi s údivem, a když mu Šuránek řekl, že odchází ze semináře, nedal najevo, že by se z toho radoval. On sám studoval filosofii. Odpoledne vyjeli spolu do města. Šuránek hledal svého bývalého profesora dějepisu a filosofie Fišera, tehdy poslance za stranu českých socialistů.
Ten mu totiž po maturitním večírku – při loučení nabídl svou pomoc, kdyby ji někdy potřeboval. Nyní ji tedy potřebuje.
Na odhlašovacím úřadě se však zjistilo, že profesor Fišer nyní v Praze není.
Ten mu totiž po maturitním večírku – při loučení nabídl svou pomoc, kdyby ji někdy potřeboval. Nyní ji tedy potřebuje.
Na odhlašovacím úřadě se však zjistilo, že profesor Fišer nyní v Praze není.
Šuránek pocítil chladno u srdce. On sice utíká, ale má vážné důvody, utíká proto, že se dívá vážně na kněžskou zodpovědnost, ale tento člověk je sama povrchnost. I jeho další řeči byly plytké.
Večer přišel na koleje medik S. a když se dozvěděl, že Šuránek odchází ze semináře, začal si tropit smíchy z kněžství. „Taky jste jim „ušmejk“?
Já jsem to udělal zavčas. Řekl jsem mámě: „Nepůjdu a basta!“
Šuránek pocítil chladno u srdce. On sice utíká, ale má vážné důvody, utíká proto, že se dívá vážně na kněžskou zodpovědnost, ale tento člověk je sama povrchnost. I jeho další řeči byly plytké.
Rohovořil se lehkomyslně o ženách a nakonec odešel, aby je hledal v ulicích.
Šuránkovi začalo být smutno. Uvědomil si, co se děje v semináři. Bohoslovci se sešli, pozdravují se navzájem, ale jeho nevidí.
Chystají se k duchovním cvičením, k nové práci a on?
Já jsem to udělal zavčas. Řekl jsem mámě: „Nepůjdu a basta!“
Šuránek pocítil chladno u srdce. On sice utíká, ale má vážné důvody, utíká proto, že se dívá vážně na kněžskou zodpovědnost, ale tento člověk je sama povrchnost. I jeho další řeči byly plytké.
Rohovořil se lehkomyslně o ženách a nakonec odešel, aby je hledal v ulicích.
Šuránkovi začalo být smutno. Uvědomil si, co se děje v semináři. Bohoslovci se sešli, pozdravují se navzájem, ale jeho nevidí.
Chystají se k duchovním cvičením, k nové práci a on?
Pomodlil se večerní modlitbu a ulehl. Lůžko bylo nepořádně sepjaté, propadlo se. Šuránek spal tedy na zemi.
Byl to spánek bez spánku. Stále se mu vynořovalo výsměšné „ušmejk“.
Byl to spánek bez spánku. Stále se mu vynořovalo výsměšné „ušmejk“.
Kostel byl otevřený. Veliký, dlouhý.
U oltáře byl pouze kněz s jedním ministrantem. Sloužil mši svatou.
Právě zvedal svatou Hostii po proměňování.
Šuránek poklekl a hleděl k oltáři. Vzpomněl na seminární kapli sv. žebráka Alexia.
Vtom uslyšel v nitru jasný, vážný hlas: „Ten kostel je prázdný. A měl by být plný! A ty utíkáš ze semináře?“
Skoro ráno se chtěl Vaněk vydat do města, hledat filosofickou fakultu a Jiráskovo gymnázium, kde si chtěl zamluvit vyučování potřebných žáků.
Pomodlil se obvyklou ranní – zčásti seminární – modlitbu a vyrazil.
Za chvíli zahlédl kostelní věž. Dal se směrem k ní.
Kostel byl otevřený. Veliký, dlouhý.
U oltáře byl pouze kněz s jedním ministrantem. Sloužil mši svatou.
Právě zvedal svatou Hostii po proměňování.
Šuránek poklekl a hleděl k oltáři. Vzpomněl na seminární kapli sv. žebráka Alexia.
Vtom uslyšel v nitru jasný, vážný hlas: „Ten kostel je prázdný. A měl by být plný! A ty utíkáš ze semináře?“
Pomodlil se obvyklou ranní – zčásti seminární – modlitbu a vyrazil.
Za chvíli zahlédl kostelní věž. Dal se směrem k ní.
Kostel byl otevřený. Veliký, dlouhý.
U oltáře byl pouze kněz s jedním ministrantem. Sloužil mši svatou.
Právě zvedal svatou Hostii po proměňování.
Šuránek poklekl a hleděl k oltáři. Vzpomněl na seminární kapli sv. žebráka Alexia.
Vtom uslyšel v nitru jasný, vážný hlas: „Ten kostel je prázdný. A měl by být plný! A ty utíkáš ze semináře?“
Šuránek pobyl v kostele do konce mše svaté, přijal na konci požehnání a vydal se na další cestu.
V blízké hospodě něco pojedl. A opět dál.
Vyřídil si napřed zápis na fakultě. Byl přijat vlídně.
Toužil kdysi přednášet dějepis. Byl nadšen příručkou dějepisu Josefa Pekaře. Tak kdyby mohl mladým lidem otevírat smysl dějin!
V blízké hospodě něco pojedl. A opět dál.
Vyřídil si napřed zápis na fakultě. Byl přijat vlídně.
Toužil kdysi přednášet dějepis. Byl nadšen příručkou dějepisu Josefa Pekaře. Tak kdyby mohl mladým lidem otevírat smysl dějin!
A dnes, když se ocitl v té možnosti, se přistihuje při druhé zradě.
Potřeboval by některý student pomoc v učení se dějepisu?
A on by se bez hodin na studiích neudržel! Musí sáhnout k latině a řečtině! Přihlásil se tedy – bez velké radosti – na klasickou filologii.
Profesor, který nové posluchače přijímal, žádal po něm Index přednášek z bohovědné fakulty. Ten Šuránek neměl.
Slíbil, že okamžitě napíše domu a včas jej dodá.
Koupil také v nejbližším papírnictví korespondenční lístek a napsal bratrovno rodné obce, kde Index najde, a ať jej obratem pošle na adresu: „Studentská kolej na Letné.“
A on by se bez hodin na studiích neudržel! Musí sáhnout k latině a řečtině! Přihlásil se tedy – bez velké radosti – na klasickou filologii.
Profesor, který nové posluchače přijímal, žádal po něm Index přednášek z bohovědné fakulty. Ten Šuránek neměl.
Slíbil, že okamžitě napíše domu a včas jej dodá.
Koupil také v nejbližším papírnictví korespondenční lístek a napsal bratrovno rodné obce, kde Index najde, a ať jej obratem pošle na adresu: „Studentská kolej na Letné.“
Teď vyhledá Jiráskovo gymnázium.
Cestou myšlenky zaletí maně do semináře k některým spolužákům.
Ale Šuránek ty nevítané myšlenky odhání.
Má před sebou nový život. „Nikdy zpět!“
Cestou myšlenky zaletí maně do semináře k některým spolužákům.
Ale Šuránek ty nevítané myšlenky odhání.
Má před sebou nový život. „Nikdy zpět!“
Po chodbách Jiráskova gymnázia běhali studenti.
Nikdo si Šuránka nevšímal. Hledal a našel ředitelnu. Byl také vlídně přijat. Ředitel si poznamenal jméno a slíbil pomoc.
Nikdo si Šuránka nevšímal. Hledal a našel ředitelnu. Byl také vlídně přijat. Ředitel si poznamenal jméno a slíbil pomoc.
Na oběd – podle úmluvy – měl Šuránek přijít do studentské menzy.
Setkal se tam s kolegou z kolej, ale i s novým spolužákem z gymnázia, který studoval práva.
Setkal se tam s kolegou z kolej, ale i s novým spolužákem z gymnázia, který studoval práva.
A třetí zrada!
Je zrovna pátek. První pátek v říjnu!
A k obědu jsou flíčky s masem! Šuránek cítil s hrůzou, že nejedná správně, i když je to snad při společné studentské stravě dovoleno.
Jedl i nejedl. Čekal, až bude konec! Kolem se vedly prázdné řeči.
Konečně – potají kříž po jídle a opět na ulici, plné slunce. Ale do duše se vkrádají mlhy a temnoty. A do nich zaznívá klidný, pevný, vážný, neodbytný hlas: „Ten kostel je prázdný. A měl by být plný. A ty utíkáš?“
Je zrovna pátek. První pátek v říjnu!
A k obědu jsou flíčky s masem! Šuránek cítil s hrůzou, že nejedná správně, i když je to snad při společné studentské stravě dovoleno.
Jedl i nejedl. Čekal, až bude konec! Kolem se vedly prázdné řeči.
Konečně – potají kříž po jídle a opět na ulici, plné slunce. Ale do duše se vkrádají mlhy a temnoty. A do nich zaznívá klidný, pevný, vážný, neodbytný hlas: „Ten kostel je prázdný. A měl by být plný. A ty utíkáš?“
Je večer. Praha tone ve světlech.
Šuránek je opět na koleji na Letné. Kolega z gymnázia mu ukázal řecký Nový zákon, který mu kdysi daroval.
Sám jen dostal před lety od hradišťského kaplana.
Otevřel knihu a našel 10. kapitolu evangelia sv. Jana a začal číst slova: „Já jsem pastýř dobrý…“
Zavřel knihu, vstal a řekl kolegovi: „Jedu do Olomouce. Vrátím se do semináře.“
Doprovodil ho na nádraží.
Šuránek je opět na koleji na Letné. Kolega z gymnázia mu ukázal řecký Nový zákon, který mu kdysi daroval.
Sám jen dostal před lety od hradišťského kaplana.
Otevřel knihu a našel 10. kapitolu evangelia sv. Jana a začal číst slova: „Já jsem pastýř dobrý…“
Zavřel knihu, vstal a řekl kolegovi: „Jedu do Olomouce. Vrátím se do semináře.“
Doprovodil ho na nádraží.
Jeli jsme spolu mlčky elektrikou. Na nádraží jsme si podali ruce.
„S Bohem, Tondo! Děkuji ti za pohostinství na koleji."
„S Bohem, Antoníne. Vidím, že umíš myslet!“
„S Bohem, Tondo! Děkuji ti za pohostinství na koleji."
„S Bohem, Antoníne. Vidím, že umíš myslet!“
Když dosedl Šuránek do železničního vozu, začal přemýšlet.
Bylo mu jako Petrovi, když odešel od ohně na nádvoří Kaifášově.
Mistr, kolem vedený – na něho pohlédl, a Petrovi se náhle všechno rozjasnilo, a on se roztřásl…
Bylo mu jako Petrovi, když odešel od ohně na nádvoří Kaifášově.
Mistr, kolem vedený – na něho pohlédl, a Petrovi se náhle všechno rozjasnilo, a on se roztřásl…
Tolik sliboval. Stačila služebná, několik – celkem bezvýznamných mužů a on – třikrát zapřel. Vyšel ven a dal se do hořkého pláče…
Šuránek je ve voze sám. Kdyby ten vůz mohl vypravovat!
Co se dálo té noci v duši marnotratného syna!
Nejenom Petrův pláč, nýbrž i radostné volání Tomášovo: „Pán můj a Bůh můj!
Nadšený, nezadržitelný zpěv…
„Bože, chválíme tebe“ znělo do hukotu kol a do temné noci kolem… Bolest, lítost, nevýslovná radost.
Zpět! Zpět! Mezi své, kam patřím!
„Smiluj se, nade mnou, Bože, podle tvého velikého milosrdenství.“
„Pod ochranou Tvou.“
„Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj, mne vždycky veď a napravuj!“
Co se dálo té noci v duši marnotratného syna!
Nejenom Petrův pláč, nýbrž i radostné volání Tomášovo: „Pán můj a Bůh můj!
Nadšený, nezadržitelný zpěv…
„Bože, chválíme tebe“ znělo do hukotu kol a do temné noci kolem… Bolest, lítost, nevýslovná radost.
Zpět! Zpět! Mezi své, kam patřím!
„Smiluj se, nade mnou, Bože, podle tvého velikého milosrdenství.“
„Pod ochranou Tvou.“
„Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj, mne vždycky veď a napravuj!“
Byla to opět noc beze spánku, ale plná svěžesti, nových vznětů.
„Pane, smiluj, smiluj se, buď s námi tvé požehnání!
Oč prosíme, staniž se podle našeho doufání.
Kdo v tě doufá samého, neopustíš žádného!“
„Pane, smiluj, smiluj se, buď s námi tvé požehnání!
Oč prosíme, staniž se podle našeho doufání.
Kdo v tě doufá samého, neopustíš žádného!“
Temnota bledne. Blíží se Olomouc. Bohudíky!
Jako blesk zazáří Šuránkovi myšlenka: Vždyť je to právě rok od pohřbu arcibiskupa Stojana, kdy se udál se mnou ten první zázrak.
Není tento druhý zázrak také ve spojení s ním? Se Stojanem?
Myšlenky se honí jedna za druhou.
Zvlášť cestou kolem rezidence, kterou Stojan ještě loni obýval.
Jako blesk zazáří Šuránkovi myšlenka: Vždyť je to právě rok od pohřbu arcibiskupa Stojana, kdy se udál se mnou ten první zázrak.
Není tento druhý zázrak také ve spojení s ním? Se Stojanem?
Myšlenky se honí jedna za druhou.
Zvlášť cestou kolem rezidence, kterou Stojan ještě loni obýval.
V blízké uličce se Šuránek zastaví u Stádníkova obchodu, koupí si nový kolár, uctivě jej potají políbí a stoupá kolem kostela Panny Marie Sněžné k semináři.
S radostí i s obavou, bude-li a jak bude přijat.
S radostí i s obavou, bude-li a jak bude přijat.
V semináři ticho. Jsou počáteční duchovní cvičení.
U bytu spirituála Dr. Cinka je v hovoru se spirituálem zrovna i představený semináře, superior Kutal.
Ten projeví podiv, že přichází pozdě bohoslovec, který byl s důvěrou jmenován jakýmsi bratrským dohlížitelem (prefektem) mezi mladšími spolubratry.
Dr. Cinek odchází beze slova do svého bytu.
Superiorovi Kutalovi praví Šuránek: „Byl jsem v Praze, a bylo by nutné, abych mohl zajet ihned do svého rodiště pro potřebné věci. Ihned bych se vrátil, abych mohl zítra pokračovat v exerciciích.“
Představený dovolil.
U bytu spirituála Dr. Cinka je v hovoru se spirituálem zrovna i představený semináře, superior Kutal.
Ten projeví podiv, že přichází pozdě bohoslovec, který byl s důvěrou jmenován jakýmsi bratrským dohlížitelem (prefektem) mezi mladšími spolubratry.
Dr. Cinek odchází beze slova do svého bytu.
Superiorovi Kutalovi praví Šuránek: „Byl jsem v Praze, a bylo by nutné, abych mohl zajet ihned do svého rodiště pro potřebné věci. Ihned bych se vrátil, abych mohl zítra pokračovat v exerciciích.“
Představený dovolil.
Rychlá cesta zpět přes Hulín (tentokrát Šuránek nezapomněl na hostýnskou Matku milosrdenství) domů, vysvětlení bratrovi, že si jede pro Index osobně. Vzal všechno potřebné a vracel se rychle do semináře.
S velikou radostí klečel pak dlouho v kapli sv. Alexia.
Dobrou zpovědí uzavřel – jako marnotratný syn – tento omyl a s jasem v duši začal třetí ročník studia.
Okamžitě poslal zpět zbytek peněz, které mu věnovala „do těžkých začátků“ „Frajla ze špitálu“.
Vyslovil poděkování a oznámil své nezvratné rozhodnutí zůstat v kněžském semináři.
S velikou radostí klečel pak dlouho v kapli sv. Alexia.
Dobrou zpovědí uzavřel – jako marnotratný syn – tento omyl a s jasem v duši začal třetí ročník studia.
Okamžitě poslal zpět zbytek peněz, které mu věnovala „do těžkých začátků“ „Frajla ze špitálu“.
Vyslovil poděkování a oznámil své nezvratné rozhodnutí zůstat v kněžském semináři.
Boj byl dobojován. Už nikdy se nevrátili pochyby, neklid.
Bůh dopřál Šuránkovi ve svém nekonečném milosrdenství své milosti.
A Šuránek s nimi spolupracoval. S největší radostí a vděčností přijal, když přišla hodina, vyšší svěcení – podjáhenství a jáhenství – i svaté kněžství.
Bůh dopřál Šuránkovi ve svém nekonečném milosrdenství své milosti.
A Šuránek s nimi spolupracoval. S největší radostí a vděčností přijal, když přišla hodina, vyšší svěcení – podjáhenství a jáhenství – i svaté kněžství.
Když kráčel jako novokněz k oltáři – se spasitelným zahanbením v srdci – uvědomoval si vytrvale, znovu a znovu svou nehodnost a stále si opakoval Stojanovo heslo:
„Buď můj život jedna Boží chvála,
slastí Kristus, chotí Církev,
tužbou ctnosti krása a mzdou – lidu spása.
Nic jsem sobě nevymínil, vše jsem Bohu dal…“
„Buď můj život jedna Boží chvála,
slastí Kristus, chotí Církev,
tužbou ctnosti krása a mzdou – lidu spása.
Nic jsem sobě nevymínil, vše jsem Bohu dal…“
Pozdě, hodně pozdě – asi po třiceti letech – se dozvěděl kněz Šuránek, že kostel na Letné, v němž slyšel 3. října 1924 tajemná slova:
„Ten kostel je prázdný. Měl by být plný. A ty utíkáš ze semináře?“ – byl kostel svatého Antonína (Praha 7 - Holešovice), který Stojan spolubudoval a při jehož svěcení (1914) kázal.
Tak prý to tam připomíná u vchodu i pamětní deska.
Nebyl to projev jeho celoživotní péče o kněžský dorost?
Nebude on svému národu hledat nová kněžská povolání, a nebude pomáhat vracet i ty, kteří utíkají ideálu?
Aby se naplňovala prosba cyrilometodějského lidu:
„Kéž tvůj oltář nikdy neuhasne v našich dobrých vlastech slovanských!
Kéž se denně k bání nebes jasné vznáší oběť z chrámů křesťanských,
která po tisíc let jasně plane, oslavujíc tebe, věčný Pane,
posvěcujíc srdce národa, čeleď Cyrila a Metoda!“
„Ten kostel je prázdný. Měl by být plný. A ty utíkáš ze semináře?“ – byl kostel svatého Antonína (Praha 7 - Holešovice), který Stojan spolubudoval a při jehož svěcení (1914) kázal.
Tak prý to tam připomíná u vchodu i pamětní deska.
Nebyl to projev jeho celoživotní péče o kněžský dorost?
Nebude on svému národu hledat nová kněžská povolání, a nebude pomáhat vracet i ty, kteří utíkají ideálu?
Aby se naplňovala prosba cyrilometodějského lidu:
„Kéž tvůj oltář nikdy neuhasne v našich dobrých vlastech slovanských!
Kéž se denně k bání nebes jasné vznáší oběť z chrámů křesťanských,
která po tisíc let jasně plane, oslavujíc tebe, věčný Pane,
posvěcujíc srdce národa, čeleď Cyrila a Metoda!“
Zdroj:
Kukátka 2, Antonín Šuránek,
k tisku roku 1994 připravil Alois Kotek
Kukátka 2, Antonín Šuránek,
k tisku roku 1994 připravil Alois Kotek
