Legenda byla přednášena na besedě Matice cyrilometodějské ve Slatinicích, které byly prvním Šuránkovým kněžským působištěm (1926- 1929).
Besedy se údajně konaly jednou za měsíc po nedělním požehnání.
Legenda o duši Stojanově
Antonín Šuránek
V pravé ruce kufr, v levé vlňák těžký,
dal se Stojan k nebi, jak měl zvykem pěšky.
Cesta stoupá vrchem, spadá dolinami,
světlo teče v řekách, zpěv zní za horami.
Vlahý vánek věje v cestu vůně růží,
Stojan ohlíží se, není ve své kůži.
Sám a sám jde k nebi – tomu není zvyklí,
dokud životem šel, všeci jako spiklí,
na něj naléhali, kudy světem chodil,
by je k Bohu nebo po úřadech vodil.
Když přec někdy hledal pro znavené tělo
u své sestry poklid, domovem tmělo,
hejno prosebníků bohatých i nuzných,
hejno drahých bližních ve starostech různých.
Nyní osiřelý, div, že nestýská si,
když tak sám a sám jde do nebeské krásy.
Ač mu v dáli svítí rajské brány hvězda,
přece se mu cesta samotnému nezdá.
Ať tu světel řeky, zpěv a vůně růží,
přece ohlíží se, není ve své kůži.
Přece ohlíží se …
V cestě milník sedí, nesedí to milník,
duše lidská hledí.
Duše lidská hledí, slyšet lkání řekou,
ach, to nelká řeka, lidské slzy tekou.
Lká to duše česká, hořkost nad hořkostí,
do bran ráje nejde nikdo bez lítosti.
„Co tě bolí, sestro?“ „Od Božího ráje
odkázal mě Petr, brány zavíraje.“
Stojan hlavu kloní, Stojan v tváři bledne,
vedle smutné duše do prachu si sedne.
Prosí Matku Boží, Paní na Hostýně,
aby vyprosila odpuštění vině,
odpuštění vině, odpuštění hříchu –
hříšnou duši českou vyzpovídá v tichu.
„Středem Prahy jako Zdrávas spjatých dlaní
zkameněl zjev Matky, české země Paní.
Přišlo smutné ráno, probuzené peklem,
sběhli jsme se v davu v divokém a vzteklém.
Přišlo smutné ráno s bouří hřmotných kroků,
hrozen kletý provaz kolem Jejích boků,
posedlí jsme řvali, když nám sochu Panny
na dlažbu strh provaz, zlobou rozpoutaný.“
„Vidíš, vidíš, sestro, šeptá Stojan duši,
jakoby sám hřešil, tak jej vina kruší.
Pozdní tvoje lítost hřích tvůj kéž by smyla,
nekonečná Boží milost tobě odpustila!
Tebou zarmoucená byla Boží Máti,
kéž by přímluva má u Ní pomohla Ti.“
Náhle jaký nápad! klade vlňák na zem,
kufr otevírá, duši vkládá rázem.
A pak lehkým krokem k nebes bráně kluše,
v levé ruce vlňák, v pravé skrytá duše.
Od nebeské brány svatý Petr zírá:
„Stojan jde“ a s chvatem vrata otevírá.
Bim, bam, bim, bam, zvoní zvony z rajských věží,
roje andělíčků naproti mu běží.
Na ruce se věší, kapsy vybírají,
v trpké české zemi dobré hrušky zrají.
Marně Stojan chystal řeč si bystrou zčerstva,
jak by umluvit chtěl všecka ministerstva.
Zabaví ho cele nebeské ty děti,
jeden s vlňákem už v rajské síně letí,
s kufrem na rameni jiný dávno pluje,
toho Stojan jistě nevyreklamuje.
A tož radostně už hledá v kapse svojí,
Petru veselou řeč s dárkem strojí:
„Vezmi, svatý Petře, na mou uvítanou
vdolek upečený požehnanou Hanou,
vdolek tvarohový, pomazaný mákem,
nezavírej bránu, než až za Hanákem.“
Petrovi tvář jihne jemně usměvavá,
andělíček stranou na andílka mává.
Také kapku rosy jakés přetajemné
Petrovi dá chutě – slovácké země.
Andělíček zase na andílka kývá,
tančí, radují se, jak už to v nebi bývá.
Petr dárky bere, v tváři usměv nový,
na čest Boží v Čechách připil Stojanovi.
Pod paží ho pojal, v ráj s ním dále kluše,
tam už raduje se hříšná česká duše.
Vrata za poutníky zavřela se …
Jak té české duši, i nám pomoz k spáse!
Zdroj: Vzpomínky na P. Šuránka (1), str. 9
