Foto z rozloučení v Ludgeřovicích

P. Antonín Šuránek zemřel 3. 11. 1982.
Rozloučení se konalo v Ludgeřovicích, v olomoucké v katedrále sv. Václava a rodné Ostrožské Lhotě, kde bylo jeho tělo uloženo do kněžského hrobu.


Následující promluva zazněla 8. 11. 1982 v Ludgeřovicích v kostele sv. Mikuláše:

 
Odchází z našeho středu kněz Kristův, vychovatel kněží, dlouholetý spirituál kněžského semináře a vlastně raději bychom řekli spirituál celé naší arcidiecéze, který šel za příkladem Dobrého Pastýře, Božského Velekněze.

Ano, Otec Antonín, jehož doprovázíme na jeho poslední cestě, vedl za sebou řady kněží, jimž zářil jako vzor slovem i příkladem.
Byl jim otcem i bratrem, pomocníkem, rádcem i duchovním lékařem jako zpovědník a duchovní vůdce.

Odchází po 56 letech kněžského života, plného neúnavné práce a oběti. Padl na líše Boží (pozn. lícha = pole), vyčerpán námahou kněžské práce.
Ještě v sobotu 30. října horlivě zpovídal a v neděli 31. října sloužil mši svatou, podával svaté přijímání a pak zase zpovídal a zpovídal. Večer o půl šesté hodině začal se ve zpovědnici třást, byl odnesen domů ve vysoké horečce 40,2 °C se zápalem plic. Převezen do nemocnice, kde ještě dva dny zápasil se smrtí.

Když jej synovec kněz navštívil na dušičky večer, bylo již jasno, že se blíží konec. Spolupacienti upozornili, že několikrát vyslovil slovo „pomazání“. Dostal tedy ještě svaté pomazání, ač je přijal také letos v dubnu. Pak požehnal své sestře a svému synovci a z posledních sil ještě dodal: „Žehnám všem kněžím!“
To byla jeho poslední slova, slova požehnání těm, pro které pracoval a pro něž se celý život obětoval.

Ve středu 3. listopadu ve 4 hodiny ráno vydechl svou šlechetnou duši a na jeho tváři se rozhostil posvátný klid.
Oblečen v kněžská roucha uložen do rakve, jak připraven ke mši svaté. Tak odešel, aby pokračoval v bohoslužbě v nebesích spolu s Kristem Veleknězem a se všemi svatými ve chrámě nebeském.
Když se s ním dnes loučíme, vyslechněme jeho poslední kázání, kázání na rozloučenou, které nám zanechal ve své poslední vůli.
 
Začíná křesťanským pozdravem „Pochválen buď Ježíš Kristus“, jak začínával své dopisy, promluvy i rozhovory.
Podobně jako to činí nynější svatý otec Jan Pavel II.
 
„Ve jménu nejsvětější Trojice, Panny Marie, svatého Josefa, svatého Antonína a Aloise a svého Anděla Strážného píši tuto poslední vůli.“
 Kromě Panny Marie a svatého Josefa byli jeho osobními patrony svatý Antonín, křestní patron, a svatý Alois biřmovací.
Často to spojoval, zvláště ve svých literárních pracích, obě jména ve formě Antal.    
 
„Děkuji milosrdnému Bohu za dar života, za to, jsem se narodil v křesťanské rodině, že jsem byl pokřtěn, křesťansky vychován a povolán k svatému kněžství. I za to děkuji, že jsem byl jako kněz sedm roků poctivým dělníkem ve Štramberku.“
Vděčnost byla jeho význačnou vlastností, vděčnost také ve výchově velmi zdůrazňoval.
Vděčnost pokládal za nejlepší prosbu a nejlepší přípravu k dosažení nových milostí.
O svých spoludělnících ve Štramberku píše v jednom dopise: „Já se za své spolupracovníky v továrně stále modlím.“ Působil na ně nejen modlitbou, ale hlavně dobrým příkladem.
 
„Tělo odevzdávám posvěcené zemi ve svém rodišti Ostrožské Lhotě pod Svatým Antonínkem,
podle možnosti v hrobě P. Antonína Mana, svaté paměti, z něhož jsme my čtyři lhotští kněží vyrostli.“
P. Antonín Man byl farářem v Ostrožské Lhotě v letech 1906 – 1919.
Vybudoval tam nový kostel za vydatné pomoci tehdejšího poslance Dr. Antonína Cyrila Stojana, který pomáhal nejen intervencemi u různých úřadů, ale vypomohl také od knížete Lichtenštejna subvenci 90 000 K, což byla tehdy obrovská suma peněz. Sám také při svěcení kostela 25. října 1908 kázal.
 
„Nesmrtelnou duši odevzdávám milosrdnému Bohu. Umírám těžce jsa si vědom veliké odpovědnosti za pomoc při výchově kněžstva.“
 Vědomí odpovědnosti jej totiž tížilo po celý život a hnalo ho ke skutkům kajícnosti a sebezáporu.
Proto také byl důsledným nekuřákem a abstinentem.
 
„Děkuji všem spolužákům a spolužačkám z obecné, měšťanské a střední školy, dále spolužákům ze semináře, všem věřícím, mezi nimiž jsem jako kněz působil, všem bohoslovcům a akademikům ze Stojanovy koleje, za jejich trpělivost a důvěru.“
Když odešel ze semináře na CM fakultu, bydlel ve Stojanově koleji, kterou sám založil a vedl a v níž se věnoval duchovnímu vedení akademické mládeže Palackého univerzity.
 
„Děkuji svému bratru Josefovi, sestře Kateřině a synovci knězi Antonínu Dominikovi za to, že se o mne ve stáří tak láskyplně starali a věnovali po léta vděčnou a obětiplnou pozornost Svatému Antonínku, „té krásné bílé růži na blatnické Hoře“ a že na svých působištích šířili úctu ke svatému Antonínu.“
Nejmilejším poutním místem pro našeho v Pánu zesnulého byl Svatý Antonínek nad Blatnicí.
Tam trávíval často své prázdniny a věnoval se výchově různých stavů, zvláště mládeže. Žil tam jako moderní poustevník, působil nepozorovaně, ale požehnaně v celém okolí.
Chtěl učinit ze Sv. Antonínku nad Blatnicí duchovní středisko celého kraje. Založil také za tím účelem Dílo sv. Antonína.
Šířil a provázel také úctu sv. Antonína na Kosíři u Prostějova a na Krakovci u Konice.
 
„Dluhů ani peněžních úspor nemám. Děkuji svému synovci za vystrojení prostého pohřbu. Pán Bůh zaplať!“
Dluhů se náš v Pánu zesnulý velmi bál. Věděl, jakým břemenem byly dluhy pro sluhu Božího Antonína Cyrila Stojana.
V Želivě si složil mezi jiným také tento popěvek: „Nedaj, Bože, abych umřel, než já splatím, co jsme dlužen.“ (Dopis 24. 9. 1961)
Při své odvážné podnikavosti, ovšem vždy jen pro účely svaté, také se neubránil zadlužení (dopis 12. 12. 1973).
Ale vždy měl všechno zajištěno pro případ smrti, aby nikdo za ním nic neztratil. Jinak všechny své nadbytečné příjmy dával na chléb sv. Antonína, aby nevěděla pravice, co činí levice.
 
„Děkuji také za vše dělníkům a dělnicím Ducha svatého a doporučím je jeho vedení.“
Těchto dělníků si velmi vážil a sloužíval za ně mši svatou vždy 16. den v měsíci.
 
„Ke konci děkuji srdečně svým arcipastýřům: Antonínu Cyrilu Stojanovi, Leopoldu Prečanovi a Josefu Karlu Matochovi, za nichž jsem pracoval jako bohoslovec a spirituál v semináři a na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě.“
Arcibiskup Antonín Cyril Stojan mu zachránil kněžské povolání, jak ještě uslyšíme, arcibiskup Prečan mu udělil kněžské svěcení 5. 7. 1926 a ustanovil jej spirituálem 21. 11. 1929, arcibiskup Josef Karel Matocha jej povolal na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu, aby přednášel pastýřskou bohovědu (1948).
Všem těmto arcipastýřům projevoval v Pánu zesnulý synovskou úctu, lásku a poslušnost a rád plnil všechny úkoly, které od nich dostal.
 
„Pán Bůh zaplať také představeným semináře obojí národnosti. Ani národa, ani Církve jsem – díky Bohu – v dobách těžkých zkoušek nezradil. Dá-li mi Pán Bůh po dlouhém očistci milost spásy, budu na své milé dobrodince pamatovat.“
Za těch 56 let kněžského života prodělal v Pánu zesnulý mnoho těžkých zkoušek, zvláště za doby válečné.
Ale on stál vždy pevně a věrně na svém místě. Jako maják ukazoval správnou cestu, jako pravý otec bohoslovců a kněží.
 
„Psáno 5. března, o prvním pátku, 1982, když mně den před tím přinesli ukázku desetisvazkového životopisu Stojanova, který jsem sestavil na podkladu životopisu svého otcovského přítele Dr. Cinka.“
 

Zdroj:
Z celého srdce, 1990,  k tisku připravil Alois Kotek

Podle Dr. Vojtěcha Tkadlčíka