V roce 1913 (letos je tomu 110 let) začal Antonín navštěvovat měšťanskou školu v sousedním Uherském Ostrohu.
Z Ostrožské Lhoty tam musel každý den jít pěšky 1,5 hodiny tam a pak zase zpět.Zde studoval pouze jeden rok a přestoupil na gymnasium v Uherském Hradišti.
Přesto i pouhý jeden rok zanechal v jeho srdci a duši hlubokou vzpomínku a vděčnost na učitele, kněze a spolužáky.

Následující text vyšel roku 1940 v časopise Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje u příležitosti úmrtí bývalého ředitele školy v Uh. Ostrohu Jana Borůvky (26. 2. 1860 – 21. 2. 1940).

Jsou slova jako semena. Klíčivá. Je v nich zavinutý dlouhý děj. Jakmile ta slova zaznějí, proletí myslí, nebo se zvolna rozvíjí...
Jako když záclonu poodhrne, jako když se ozáří jeviště...
Celá růže jest utajena v semeni, celý obrovský strom, obtížený plody, v jádře.

Dělník Ducha svatého
Antonín Šuránek

„Víte, kdo má zítra pohřeb?“ - Tázavý pohled, plný bolestné odevzdanosti. „Ředitel Borůvka.“
Jsou slova jako semena. Klíčivá. Je v nich zavinutý dlouhý děj. Jakmile ta slova zaznějí, proletí myslí, nebo se zvolna rozvíjí...
Jako když záclonu poodhrne, jako když se ozáří jeviště...
Celá růže jest utajena v semeni, celý obrovský strom, obtížený plody, v jádře.

*

„Chtěl bys do měšťanky?“ zeptal se mne bratr před lety. Přikývl jsem. Tím byla načata nová životní kapitola.
Náš starý pan řídící mně vytkl, že jsem to měl říci dřív, vydal však potřebné vysvědčení, a tak nastala denní pochůzka do Uherského Ostrohu - čas nečas - půl druhé hodiny tam, půl druhé zpátky.
Ale byly to krásné cesty! Chodilo nás chlapců několik a všichni jsme se měli rádi. Měli jsme o čem po cestě hovořiti - a díky Bohu - nemám na ty cesty jediné mravně závadné vzpomínky.
Vycházeli jsme o šesti - v zimě za tmy, v létě za překrásných jiter - a podobně jsme se vracívali.

I děti mají své drobné starosti, své křížky, jimž věnují plně svou pozornost; ale jinak žijí klidně. Mladé stromky potřebují klidného růstu, nemohou býti vystaveny na pospas bouřím.

U dveří měšťanské školy nás občas uvítala usměvavá tvář pana ředitele; dohlížel, dáváme-li pozor na nápis „Očisťte obuv!“
Milo bylo na chodbách, milo ve třídách.
Ve světě se stahovala temná mračna - byl to rok 1913—1914 - ale my jsme jich nepozorovali. I děti mají své drobné starosti, své křížky, jimž věnují plně svou pozornost; ale jinak žijí klidně. Mladé stromky potřebují klidného růstu, nemohou býti vystaveny na pospas bouřím.
A tak nerušeně mluvily k našim duším staré i nové obrazy na chodbách a ve třídách, zasívali do nich významné símě páni učitelé. Všichni nás měli rádi. Cítili jsme to.
Ne každý však umí ukázat svou lásku tak, aby byla chápána a opětována. Jedinečně to uměl náš pan ředitel.

Nikdo z nás nevěděl - a také se o to nestaral – odkud pochází, kde studoval; věděli jsme však, že nás má rád jako otec, že má otcovské srdce! A to je pro rozvoj mladé duše jako pro květinu světlo a teplo.
Dítě se nebojí přísnosti, ani rány od člověka, v němž jasně cítí světlo a teplo otcovské lásky. Jako od maminky „nebolí“, tak nebolí ani od takového otcovského vychovatele, protože každý cítí, že se všechno děje z láskyplné starostlivosti.
Mráz je pro květinu osudný, chlad jí zavírá kalich, temno ji děsí - to je pro dětskou duši člověk ledový, bez lásky. Od takového bolí každý pohled, píchá každé slovo a rána takovým člověkem zasazená zůstává vždycky čerstvá.
Nezahojí se... Ještě po letech ji cítit. Byla bez lásky - i kdyby byla spravedlivá.
Náš pan ředitel nosil v srdci slunce, proto mu zářily oči a obličej se stále otcovsky usmíval.
Byl přísný, ale byl spravedlivý, neprominul, ale neublížil! Byl to - jak dnes dobře vidím – vzor vychovatele.

Náš pan ředitel nosil v srdci slunce, proto mu zářily oči a obličej se stále otcovsky usmíval.
Byl přísný, ale byl spravedlivý, neprominul, ale neublížil! Byl to - jak dnes dobře vidím – vzor vychovatele.

*

Pan ředitel nás učil češtině. Byl to jemný znalec dětských duší. Viděl v nich nesmrtelnou dílnu Ducha svátého a stavěl se skromně do Jeho služeb. Neřekl to nikdy těmito slovy, ale jednal tak.
Dával bedlivě pozor na každou jiskru schopnosti, která se blýskla školními i domácími úlohami.
Dbal na vnější úpravu, na písmo, na sloh. Lajdáctví pronásledoval bezohledně.
Vybíral zajímavá témata školních prací; látku volil z denního života, z popisů rodného kraje; ocenil vždy dobrou vůli malých pisatelů.
Nikdy nezesměšnil před třídou, nesnižoval, nesrážel; uměl povzbudit!
„Potěšil mne onehdy jeden bývalý žák,“ pravil kdysi. „Přinesl mně své básně, abych mu je prohlédl, opravil a ocenil. Studuje na vysoké škole. Snaží se pěkně. Mám z něho radost.“
Srdce nám poskočila při takových povzbudivých poznámkách. Snažili jsme se, jak jsme mohli. Čím kdo samostatněji pracoval, tím více byl povzbuzován. „Jenom se, hoši, nebát!“

*

Přes poledne jsme my přespolní zůstávali ve třídách.
Vytáhli jsme z kapsy své zásoby, pojedli a otevřeli knihy. Nebude večer doma kdy. Třeba využít každé chvilky. Bylo pro nás dobrodiním, byl-li ve třídě klid. A tomu napomáhal pan ředitel občasnou prohlídkou. Nosil s sebou - pro všechny případy - rákosku.
Pokřik některého, který dostával v sousední třídě zaslouženou výplatu, byl poplašným znamením pro ostatní. Všichni se hleděli dostat na „své místo“ a potichu studovat.
Byl-li pořádek, usmál se pan ředitel pěkně, podíval se, co kdo dělá, a šel dál. Bylo pro mne čestnou službou, když kývl prstem, položil mně na ruku potřebný peníz a řekl: Tolik a tolik cigarilos. - Běžel jsem radostně do trafiky, donesl žádané a dostal obyčejně několik ořechů. Vážil jsem si toho velice.

*

Ve třídě jsme měli jednoho evangelíka. Bůh ví, kam ho vítr zavál. Byl to poctivec. Zasloužil si úcty. Pan ředitel ho měl zřejmě rád.
Kdysi vešel do třídy - pokulhával, kdysi prý si v zahradě zlomil nohu - postavil se na stupeň a neřekl, jako obyčejně: Sedněte.
Zůstali jsme stát. Cosi se stalo. Oči nám mžikaly.
„Š. a K. půjdou do kabinetu.“ Vyšli jsme z lavic, poklonili se panu řediteli a čekali.
„Zde máte klíček. Na okně tam leží cosi mrtvého. Přineste to sem.“ - Ve třídě úžas. - Vyběhli jsme. Na okně ležel mrtvý pták. Vzali jsme jej, donesli, položili panu řediteli do ruky. Vzal jej, zvedl vysoko, držel chvíli tiše a pak řekl: „Kdo z vás byl vrahem tohoto nevinného ptáčete? - V poslední lavici výkřik: „Pane řediteli, já ne.“ Byl to V. známý „ptáčník“. V tom už se pan ředitel rozběhl s rákoskou v ruce. „Já ti dám, ty ničemo...“
Bylo zle a zle. Právem! Komu vymizí tento obraz z duše? Nebyl pan ředitel vzácný vychovatel?
Kdykoli jsem slyšel později jméno: pedagog, vychovatel – vzpomněl jsem si na něho.

*

Kdysi začal hodinu příležitostnou poznámkou: „Včera neděle byla. V tu dobu, kdy chodíme na požehnání, vyhlédnu oknem do zahrady. A co vidím? Zloděj se krade tiše na hrušky. Kdo to může být? Zavolám z okna, a to jste měli vidět. J., kdo to skočil přes zídku a utíkal, co mu nohy stačily? Není tě hanba?“
J. vyjekl hrůzou, ale marno zapírat. Musil s pláčem uznat vinu a slíbit polepšení.

Zpěvem k srdci, srdcem k Bohu. Tak tomu bylo u pana ředitele.
Cítili jsme, jak žije z víry. Nebylo žádného rozdílu mezi rodinou a školou.
Tak jsme byli doma vychováváni, jak potom škola, podchycujíc rodinnou výchovu, pokračovala.
Aspoň v hodinách pana ředitele.

*

Do ostrožského kostela chodívali jsme s celou školou pouze dvakráte do roka.
Na začátku a na konci školního roku. (Jinak jsme chodili v rodné vesnici.)
Tam jsem viděl pana ředitele klečet a zpívat. Dověděl jsem se, že bývá ředitelem zpěvu na kůru.
Ten uměl hrát na housle! Uměl vybírat písně, že se srdce rozechvělo. „Krásný hled je na ten boží svět... ty modravé hory ...
Spanilá jsi, vlasti má...“ Nebo to překrásné. „Přijde jaro, přijde...“
Slyším dodnes, jak se to třídou rozléhalo a v létě otevřenými okny letěla svěží melodie do celého města.
Zpěvem k srdci, srdcem k Bohu. Tak tomu bylo u pana ředitele.
Cítili jsme, jak žije z víry. Nebylo žádného rozdílu mezi rodinou a školou. Tak jsme byli doma vychováváni, jak potom škola, podchycujíc rodinnou výchovu, pokračovala. Aspoň v hodinách pana ředitele.
Vidím jeho rozjasněnou tvář, když kdysi poznamenal: „Děti, sjednocení lidstva! Sjednocení! Aby všichni jedno byli. Jeden ovčinec a jeden pastýř! Někteří lidé praví, že to není možné. Ale, já věřím, že je to možné. Až kdysi vstaneme z hrobu a všichni dobří se shromáždíme před tváří Boží... To bude největší den v dějinách!“

*

Překrásně uměl pan ředitel vykládat články a básně ze školní čítanky. Poslouchávali jsme zaníceně jeho poznámky, otevírající cestu do života.
Nikdy mně nevymizí z paměti a mnohokrát už mně posvítila báseň Zeyrova: „Poklad“, kterou nám zvlášť důrazně vysvětlil, aby nás zasvětil životnímu idealismu a poctivé, vytrvalé práci.
„Byl jeden člověk, ten měl v noci divný sen, že v moři, v naznačeném místě, v propasti se skrývá zářná perla ceny zázračné.
A ráno vstal a jal se vodu čerpat hned a přelévat ji z moře na břeh do písku...“
Báj líčí, jak den ubíhal, lidé přicházeli, tázali se, co hledající činí, jedni se smáli, druzí mu spílali, jiní bledli závistí, že snad přece by mohl nalézti perlu... Ale on nedbal nikoho a „trudil se a trudil, noc až padala nad zdřímlou zem, nad moře nepokojné marně hledající klid...“

V tom vynořil se z hlubin zářný zjev... a praví: „Znám poctivost tvé snahy cíle dosáhnout, jenž nemožný je bez pomoci nadlidské.
Po čem se člověk marně trudí, možno nám mu za odměnu darem dát. To pravil zjev a položil mu onu perlu v dlaň.“

Ani jsme nedýchali, když pan ředitel vysvětloval s životní vážností napomenutí, plynoucí z této báje: „Vy všichni, kteří se trudíte a ideálu dosáhnouti chcete, jen nechte mimojdoucí se smát a lát, ta perla z hlubin, věřte, bude dána vám!“ Poukaz na to, že svědomitá práce nezůstane nikdy bez odměny a úspěchu, nevymizí po celý život z mysli!

Tak neopomněl pan ředitel využít žádné příležitosti, aby povzbudil k práci a poctivou práci s úctou ocenil, ať ji konal pan učitel, ať kterýkoli žák!

Jak na nás působila jeho malá poznámka: „Děti, dnes je pro naši školu slavný den. Váš pan katecheta (pozn. P. Bedřich Vašek) je dnes prohlášen na staroslavné universitě v Olomouci za doktora bohovědy.
Važte si ho! Ode dneška mu budete říkat: pane doktore!“ – Tak neopomněl pan ředitel využít žádné příležitosti, aby povzbudil k práci a poctivou práci s úctou ocenil, ať ji konal pan učitel, ať kterýkoli žák!

*

Den před zápisem na gymnasium se rozhodlo, že budu moci jít studovat.
Stál jsem v ředitelně u dveří a hlásil to panu řediteli, odezdávaje mu některé knihy pro chudé žáky. Podíval se na mne zlatými brejlemi, položil ruku na rameno a pravil: „Neradi tě ztrácíme. Když si vzpomenu, jak jsem posílal Otoška (to byl jeho syn, jehož jsme z občasných narážek znali i se jménem jeho dcery Mařenky) - do Hradiště - také mně bylo všelijak. Ale když přišel v pololetí a přinesl samé jedničky - byl jsem tomu rád. A tak se z toho raduji, že půjdeš na další vzdělání. Buď hodný a nezapomeň!“ - Píši to zahanbeně, ale musím to napsat, abych ukázal, jak jemně pan ředitel vychovával, jak uměl povzbudit a zavázat pro život!

*

Léta utíkala jako voda. Vzpomínal jsem přečasto na dobrého vychovatele. Jako bohoslovec jsem byl na prvotinách v Ostrohu.
Tam jsem toužil spatřit milou tvář p. ředitele, ale slyšel jsem pouze krásný zpěv na kůře, řízený jeho taktovkou.

A opět po letech — o padesátém výročí vybudování hradišťského gymnasia - jsem se s p. ředitelem sešel.
Přivítal mne velmi srdečně. Vyprávěl, že je v penzi, ale že nezahálí. Učí na obchodní škole v Hradišti. A vyprávěl zajímavou drobnost, která opět ukazuje jeho vychovatelskou velikost.
„Velice mne těší, když se ke mně bývalí žáci hlásí. Onehdy jsem dostal dopis ze Zlína. Měli jsme v obchodní akademii slečny.
Byl jsem jejich třídním. Vyskytl se případ, že kterési děvče chodilo s vojákem po břehu Moravy. Bylo tedy ve třídách ohlášeno, že to studentkám není dovoleno. Ale případ se opakoval. Zrovna v mé třídě. Byla o tom řeč v konferenci. Navrhováno dát děvčeti trest vězení, karcer. „Pánové,“ pravím, „dovolte, je to v mé třídě. Já zkusím nejprve jinou metodu.
„Zavolal jsem slečnu přede všemi ke stolu a pravím: „Slyšel jsem, že jste neposlechla zákazu. Je to pravda?“
Ano, prosím. To přece není nic špatného! „Dobře!“ pravím, „nic špatného. Dívčí čest je, slečno, jako sklenice z nejjemnějšího skla. Dýchni na ni - a už se zakalí.“
Poklonila se a odešla. Nebylo o ní slyšet pak už nic. Onehdy dostanu ze Zlína dopis. Ona psala. Vzpomněla mých slov o dívčí cti. Hluboce se jí vryla do duše. Častěji si je opakuje.
„Když vidím,“ píše, „své spolužačky tak hazardovat se svou ctí a dobrým jménem, když vidím, jak zbytečně utrácejí, vzpomínám vděčně na Vás. Učil jste nás spořit. Ukládám své peníze, abych jich mohla použít k dobrému, až bude potřeba.“
Hleďte, co může vykonat dobré slovo! A co by byl vykonal karcer!

Má-li být výchova úspěšná, musí se zabývat každým jednotlivcem. Kolik nás, chlapců, rostlo pod vedením tohoto dobrého člověka! Různých povah, různých společenských tříd, různých vyznání!
A kdo by na něho vděčně nevzpomněl? Komu z nás to neřekl, i když ne každému snad výslovně, ale celým způsobem své výchovy: „Buď hodný a nezapomeň!“

S bohatými dojmy ve vděčné duši jsem se rozloučil s dobrým p. ředitelem a od té doby jsem ho neviděl.
Předevčírem - 23. února - jsem zaslechl ta slova: ,,Víte, kdo má zítra pohřeb?“ A při jménu „Borůvka“ vyrostla v mysli řada krásných vzpomínek.
Kdo se odmění těm dobrým učitelům, kteří ve službách Ducha svatého otevírají nitra školáků, aby do nich sázeli předrahá semena pro budoucí žeň. Kdo zhodnotí tu obětavou lásku, tu nadlidskou trpělivost?
Má-li být výchova úspěšná, musí se zabývat každým jednotlivcem. Kolik nás, chlapců, rostlo pod vedením tohoto dobrého člověka! Různých povah, různých společenských tříd, různých vyznání!
A kdo by na něho vděčně nevzpomněl? Komu z nás to neřekl, i když ne každému snad výslovně, ale celým způsobem své výchovy: „Buď hodný a nezapomeň!“
Nemohl jsem na pohřeb, ale zdálky posílám na čerstvý hrob tuto malou kytičku.

Milí čtenáři nebudou mít za zlé, že opět mluvím o smrti, o pohřbu.
Nyní se o ní uvažuje radostněji, než na podzim kdy se připravuje smutná zima. Ale dnes?

Slunce si radostně razí cestu do výšin, jaro se hlásí, sníh musí uhýbat ať chce nebo nechce, všechno ukazuje, že každý zimní rubáš pomine, že nastane radostné vzkříšení…
Těm, Bože, kteří v tebe věří, život se mění pouze, nekončí...“
A náš pan ředitel věřil! Sloužil věrně Bohu výchovou dětských duší, sloužil mu i duchovním zpěvem ve chrámě, zaslouží si odměny věrného služebníka. A odvažuji se napsat ta slova: odměny dělníka Ducha svátého, kterým je každý svědomitý učitel-vychovatel!