K novému roku

Následující text vyšel v lednu 1940 v časopise Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje.

K novému roku
Antonín Šuránek
(Kukátko.)

Šťastný nový rok, milí čtenáři!

Tolikrát jste slyšeli tato slova, ale zdali jste o nich také uvažovali.
A myslíte, že uvažovali o nich ti, kteří vám přáli?

Co je štěstí? Různě začínají lidé nový rok!
Někteří se zbaběle opíjejí, omamují, aby nemysleli na hořkosti, které příští rok snad přinese. Nechtějí se mu podívat tváří v tvář.

Dvanáct měsíců, dvanáct přátel, podávajících ruku na cestě k šťastné věčnosti;
dvanáct hořících svící po boku cesty, která vede neznámými temnotami;
dvanáct apoštolů, tlumočících láskyplnou, otcovskou péči Boží!

Ne tak uvědomělý křesťan!
Jemu není nový rok nepřítelem, pro něho je — po Kristu — rokem spásy. Dvanáct měsíců, dvanáct přátel, podávajících ruku na cestě k šťastné věčnosti; dvanáct hořících svící po boku cesty, která vede neznámými temnotami; dvanáct apoštolů, tlumočících láskyplnou, otcovskou péči Boží!

Křesťan pozdravuje nový rok na kolenou!
Klaní se dítěti-Ježíši, prolévajícímu první kapky Krve za štěstí lidstva. A měl-li by se jeviti ten nový rok — po stránce útrap — jako obr Goliáš, křesťan-David, plný odvahy, jde na toho Goliáše klidně a ve jménu Páně, drží v ruce oblázky, zrnka navlečená na růženec, který je mocnou zbraní proti peklu.

Křesťan ví, že v každém z těch 366 dní se mu otevírá vlídně náruč Páně: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete ...“

 Ví, že je ve stínu křídel Božích, že má starostlivého nebeského Otce a předobrou nebeskou Matku.
Je plně odevzdán do svaté vůle Boží; v ní spočívá a sjednocením své vůle s nejmoudřejší a nejvlídnější vůlí Boží dosahuje hlubokého štěstí!

Různě začínali lidé tento rok, ale nejšťastněji a proto nejkrásněji jej začínalo čtyřiadvacet mladých mužů, kteří toho dne ráno leželi na svých tvářích v kapli exercičního domu „Stojanová“ na Velehradě, aby se trvale odevzdali službě Boží. Přinesli celoživotní oběť, sebe-oběť!

Je to podivuhodné, ale je to pravda: tehdy cítí člověk nejhlouběji své štěstí, když přináší největší oběť lásky!

„Dnešek je nejkrásnější den v mém životě,“ pravil jeden z nových podjáhnů.
Skutečně i jiní to dosvědčují. Jsou i jiné dni svěcení krásné, slavné, spojené i s vnější oslavou, ale největšího blaha dosahují svěcenci právě v ten den, kdy nic téměř od Církve nedostávají, ale kdy se jí naprosto a bezvýhradně obětují!
Je vnitřní spojení mezi štěstím a mezi sebeobětí!

Už Stojan to říkával, že největší radost má člověk, učiní-li radost druhému, to jest, když zapomene na sebe a myslí s láskou, činorodou láskou na bližního, na Boha v něm.

Už Stojan to říkával, že největší radost má člověk, učiní-li radost druhému, to jest, když zapomene na sebe a myslí s láskou, činorodou láskou na bližního, na Boha v něm.

Hle, přejeme-li šťastný nový rok, co přejeme?

Aby v tom novém roce bylo z lásky k Bohu a bližnímu přineseno mnoho obětí, aby člověk zapomínal na sebe a myslil na Boha, na bližního!

Hledejte štěstí u sobců!
Nemají ho a nemohou dát druhým. Rvou květy a šlapou je, pijí krev a mrhají ji, nic jim není svaté, nic nedovolené, ale jako by pili slanou vodu, čím více pijí, tím větší mají žízeň.
I ve chvílích zdánlivě nejšťastnějších skrývají revolver pro případ znechucení.

V každém z nás je kus sobce a naším svátým úkolem je pracovat o to, aby ten sobec — starý člověk — se umenšoval,
a aby Láska sama, Ježíš, Nový člověk — rostl v nás.
S ním obětavost, a tím schopnost stále většího štěstí!
V tom smyslu: Šťastný nový rok, milí čtenáři!

*

Svět je sám obrázek!
Podívej se napravo, nalevo, všechno tě volá: všimni si, jak svět je krásný. Zachyť mě, upozorni na mě!
Kéž bych to dovedl!

Jen něco jsem pro naše čtenáře zachytil o vánočních prázdninách. —

Jedeme autem.
Projíždíme Hanou od Olomouce na posvátný Velehrad. Ukazuje se první sníh. Pokrývá zemi skoupě, jakoby z milosti.
Sem tam neoděl temných skvrn. Mrzne, děti se pokoušejí najít kdejakou zamrzlou kalužinu, aby se aspoň chvilku svezli na ledě.

Jsme zvyklí na ty novinové zprávy.
Je jich tolik, že člověka utloukají; srdce nestačí, aby cítilo s každým trpícím, otupí zvolna. A to je zlé!

„Když jsem zde jel před čtrnácti dny, začal rybník zamrzat, několik dětí se chystalo bruslit. Napadlo mně: „ať se nestane neštěstí“.
A dva dni nato hlásily noviny, že se tam stalo neštěstí.

Odmlčeli jsme se. Jsme zvyklí na ty novinové zprávy.
Je jich tolik, že člověka utloukají; srdce nestačí, aby cítilo s každým trpícím, otupí zvolna. A to je zlé!
Jak asi bylo tomu dědečkovi, když mu donesli mrtvého vnuka!
Na koho myslel víc: na sebe, na zemřelého a jeho duši, na jeho otce a matku?

Jedno neštěstí, a kolik srdcí je jim zasaženo!

Kdo na to myslí? — Auto letí, nové obrazy, nové obzory, nové dojmy zatlačují dojmy předešlé.
A za hodinu už se mluví o věcech zcela jiných, jakoby nebyl člověk slyšel zpráv plných tak velikého bolu.
Ale po čase se vynoří ta vzpomínka zase, ani se nenadáte!
Třebas při svěcení tříkrálové vody!

Voda má v sobě mnoho temné síly.
Církev to ví, proto světí vodu a vymítá z ní napřed ty zlobné prvky, pak ji teprve žehná a používá k dobru věřících.

Voda má zvláštní, temnou sílu v sobě.
Nakláněli jsme se kdysi v Krkonoších, abychom zahlédli „mořské oko“, rybníček v závratné hlubině. A bylo třeba dobře se držet, „aby se hlava nezatočila“.

Hlubiny táhnou dolů. Vody tiché i hučící jsou nebezpečné!
„Podemelou oči“, strhují. 
Chodívali jsme jako studenti ke splavu na Moravě u hradišťského pivovaru. Jsou tam balvany naházené do vody a voda hučí, jakoby se bouřila, snaží se odplavit překážku, bičuje kameny, ječí, stříká bílé pěny, vrací se zpět, opět se rozbíhá, tříští se a letí pak zuřivě dolů, točí se zlověstně, letí ke břehům a zase se sbíhá, aby se rozrazila...

Podařilo-li se nám dostat po kamenech daleko do středu řeky, tu bylo nutno sbírat všechny síly: tak nás ta voda táhla k sobě!
Na to jsem myslíval, kdykoli jsem potom slyšel nebo četl: „Morava si vyžádala první oběti.“

Každoročně na začátku doby, kdy počalo koupání, utonul jeden, dva.
Voda má v sobě mnoho temné síly.
Církev to ví, proto světí vodu a vymítá z ní napřed ty zlobné prvky, pak ji teprve žehná a používá k dobru věřících.
Až se nitro zachví při slovech exorcismu, v němž Církev slavně nařizuje duchu zlému, aby se neodvážil zneužívat vody.

Zlořečený hade, přestaň už klamat lidstvo, přestaň škodit Církvi.
Odejdi, satane, vynálezce a učiteli podvodu, nepříteli lidské spásy.
Ustup Kristu, ustup jedné, svaté, katolické, apoštolské Církvi, kterou si Kristus vydobil svou krví. Pokoř se pod mocnou rukou Boží.
Zachvěj se a prchej, neboť vzýváme svaté a pro tebe strašné jméno Ježíš.

Maně se vtírají obrazy na ruských řekách, kde východní církev, pokud to bylo možno, světívala a dosud světí vodu přímo v řekách, noříc do nich drahocenné znamení svátého kříže.
Je to známá slavnost „Jordánu“.

Jak miluje svátá Matka Církev své věřící! Jak se o ně stará!
Kdyby se věřící jen z části tak milovali, více by pečovali, aby svěcená voda byla v jejich příbytcích, neboť ta voda — na mocné prosby Církve — má zahánět všechno neštěstí z rodin, má v nich udržovat zdraví duše i těla, má v nich chránit vládu Ducha svátého proti nájezdům ducha temnoty.

Máte, milí čtenáři, doma „tříkrálovou svěcenou vodu“?
Byli jste si pro ni ve svatvečer Zjevení Páně v kostele?
Ne-li zajděte ještě, poproste o ni, naplňte kropenky a používejte svěcené vody s pokornou vírou.
Kdykoli vycházíme z domu a kdykoli se vracíme, kropíme se svěcenou vodou ve znamení kříže, abychom byli venku uchráněni všeho zlého, a při návratu zase týmž způsobem děkujeme za ochranu.
Kdyby nešťastné školní děti byly použily svěcené vody, snad by byly snáze zaslechly varovný hlas anděla strážného před příliš odvážnou zábavou!

*

Přes hory a doly. Krásný den byl 6. ledna, překrásný.
Slunce zvolna stoupalo na obloze a hřálo až milo. Vydali jsme se přes Kobylí hlavu do Boršic u Hluku.
S Kobylí hlavy byl rozkošný rozhled.
Sníh zářil v slunečním jasu, čistý, neporušený, nedotčený. Obloha hluboce modrá, slunce se s ní smálo. Z dálky kynula věž kostela, všechno jaksi vyzývalo k díkůčinění, k modlitbě.

Otevřeli jsme breviáře: Christum Dei Filium, Mariae et Joseph subditum venite adoremus! Pojďte se poklonit Synu Božímu, poddanému Marii a Josefovi!

A opěvovali jsme Pána nebes i země, jemuž patří moře i pevnina, který pase lidstvo jako dobrý Pastýř; my pak jsme lid jeho a ovce pastvy jeho. (Žalm 94.)

Svatá rodina chce dát všem rodinám světa a celé světové rodině vzor a sílu, aby ve společné lásce, modlitbě a práci požívala Božího požehnání.

Hymnus líčil krásu nazaretského domku, Syna Božího, pomáhajícího při denní práci.
Chtěl, aby nejprve pot zalil jeho čelo, než bude zbroceno krví.
Svatá rodina chce dát všem rodinám světa a celé světové rodině vzor a sílu, aby ve společné lásce, modlitbě a práci požívala Božího požehnání.
Radostné žalmy 8., 18. a 23. opěvaly krásu nebeské oblohy a úrodné země, nádheru vycházejícího a vládnoucího slunce, které je obrazem životodárného zjevení Božího!

A sv. Pavel vybízel věřící v posvátném čtení:
Bratři, oblečte se jako vyvolenci Boží v srdečnou moudrost, dobrotu, pokoru, mírnost, shovívavost, snášejíce jeden druhého a odpouštějíce si vespolek. Mějte lásku, která je svazkem dokonalým.
A pokoj Kristův vládni v srdcích vašich.
Ženy buďte poddány mužům svým, jak sluší v Pánu.
Muži milujte manželky své a neroztrpčujte se na ně.
Děti poslouchejte svých rodičů ve všem, tak je to milé Pánu.
Otcové nepopouzejte k hněvu dítek svých, aby nemalomyslněly.
Služebníci, poslouchejte pánů svých, sloužíce ne na oko, nýbrž v prostotě srdce, bojíce se Boha.
Kristu Pánu služte. Páni, prokazujte služebníkům, co je spravedlivo a slušno, vědouce, že také vy máte Pána na nebi! (Ke Koloským 3. a 4. kapitola.)

Jak jinak by vyhlížel svět, kdybychom všichni poslechli vzoru Svaté rodiny a výzev Apoštola národů!
Jako radostná zvěst zaznívala tato slova z přírody tiché, plné vánočního míru, k lidem tam dole v domech větších a nádhernějších, než byl nazaretský, ale nenaplněných nebeským štěstím a mírem.

Jak jinak by vyhlížel svět, kdybychom všichni poslechli vzoru Svaté rodiny a výzev Apoštola národů! Jako radostná zvěst zaznívala tato slova z přírody tiché, plné vánočního míru, k lidem tam dole v domech větších a nádhernějších, než byl nazaretský, ale nenaplněných nebeským štěstím a mírem.

Nebylo téměř možno odtrhnout oči od krásného pohledu. Ale čas kvapí.
O dvou hodinách bude požehnání, musíme být včas na místě.

S kopce, do kopce, chvíli sněhem, chvíli po ledě, planinou, lesem.
Sem tam zahlédneme zajíce; klidně běží po bílém sněhu, zaslechneme v lese výkřik vyrušeného ptáka.
Přicházíme s kopce ke kostelu, který se jeví v sluneční záři jako starý hrad.
Lidé vycházejí z něho.
Přišli jsme přece pozdě, ale vynahradíme to před svatostánkem.
Mohli se usmívat urostlí chlapci s barevnými kloboučky, když nás potkávali, že jdeme do kostela, když oni vycházejí.
Nesmáli se, pěkně pozdravili, srdečně, mužně.
Pěkně jim to slušelo. Jeden, to byl ženich, šel v plném kroji s nevěstou.
Všichni kráčeli tiše, vážně, takřka ve čtyřstupech.
Za nimi dívčí mládež, děti.

Vejdeme do kostela; zpívali ještě betlémskou cestu.
Ten zpěv dojímal k slzám. Prostý, zbožný, bez příkras, bez přecitlivělosti. Probíralo se dětství Páně a starší bratr přirozeným hlasem předčítal jadrná rozjímání. Bylo radost sledovat každé slovo, prožívat je.

Čas od času krásná sloka písně.
Poslední je zvlášť tklivá: „Na břehu tam Ježíš stojí, malý rybář hošíček, místo sítě v ruce svojí drží dárků košíček ...“
V celé pobožnosti, ostatně známé, líčeno, jak dorůstá Vykupitel-Trpitel, dobrý Pastýř a Rybář duší.
Na konec se věřící rozloučili třemi slokami písně, končící vždy refrénem: „Dobrú noc, Ježíšku, Tobě dávám“ a odporučili celou farnost ochraně Boží.

Byla to krásná pobožnost!
Svědčí o dobrém duchu ve farnosti i o dobrém vkusu věřících; Bůh je opatruj!

Cesta zpět vedla jiným směrem. Přes Blatničku pod Sv. Antonínkem.
Zastavili jsme se v kostelíčku, který si blatničtí nedávno obětavě vystavěli a který světil zesnulý pan biskup Stavěl. Čistý kostel, dobře vším vybavený, přímo pobízel k modlitbě.
Ochotní lidé sehnali klíček, abychom mohli prohlédnout i vnitřek chrámu. Pěkné jesličky stály po evangelní straně. Nad oltářem obraz Panny Marie na nebe vzaté.
A na oltářní plachtě, vyšívané místními dívkami, byl nápis, který udivuje a vybízí k úvaze: Odpusť nám naše viny!
Není to podivné v radostné době vánoční? A není to případné právě v této době, kdy si připomínáme tolik lásky Boží a tolik lidského nevděku?
Uctivý kostelník nám ukázal bohoslužebná roucha, pěknou sakristii, nový misál. Bylo vidět, jakou má radost, že mají svůj kostel a všecko své.
Kostelík je dokladem obětavosti místních věřících a bude jistě svolávat na své dobrodince Boží požehnání!

Svět je, milý čtenáři, nesmírně krásný, jen nutno splnit jednu podmínku: Dívat se naň čistým srdcem!

Zpět po polích, když krvavé slunce zvolna zapadalo, když vycházely první hvězdy.
Venuše nad západem, Jupiter, rudý Mars, Saturn.
Jako velké housle na obloze, kde Mars nad Jupiterem je kobylkou.
Právě toho dne se nejvíce přiblížil Jupiterovi, aby se nyní od něho vzdaloval.
A hvězda za hvězdou vyvolává nové a nové. Modlíme se růženec, abychom uctili Královnu nebeskou, Ženu, která stojí na měsíci, kol její hlavy pak se třpytí hvězdy.
Noc padá zvolna na ztichlý kraj; Maria, Matko, neopouštěj svých dětí.
Pod ochranu Tvou se utíkají...

Svět je, milý čtenáři, nesmírně krásný, jen nutno splnit jednu podmínku: Dívat se naň čistým srdcem!
Čím více roste milost v nás, tím jsme vnímavější pro svátá tajemství i pro krásy přírodní.

Svatí se dovedli radovat z každého slunečního paprsku.

Svatí se dovedli radovat z každého slunečního paprsku.
Pán pohladil něžně kvítí polní a ukázal s jásavým pohledem na ptactvo nebeské.

Nám chybí svatost, proto se vkrádá smutek do oka a tesknota padá na nitro nevykoupené.
Odhoďme hřích, snažme se, aby rostla svatost, a smích nám zdomácní na rtech, radost se snese do srdce i v dobách největších útrap...

Nám chybí svatost, proto se vkrádá smutek do oka a tesknota padá na nitro nevykoupené.
Odhoďme hřích, snažme se, aby rostla svatost, a smích nám zdomácní na rtech, radost se snese do srdce i v dobách největších útrap, ježto — v pravdě šťastni — nikdy nezapomeneme, že bdí nad námi oko nebeského Otce.
Otec váš nebeský šatí kvítí polní, živí ptactvo nebeské... nezapomene na vás, malověrní! Radujte se!