Na fotografii P. Alois Vyoral druhý zleva

 

Úkolem spirituála je, aby duchovně formoval a vedl svěřené bohoslovce, pomáhal jim na cestě ke kněžství.
Řadu svých svěřenců doprovázel P. Šuránek i na cestě poslední.
Jedním z nich byl i P. Alois Vyoral.

Narodil se 18. 11. 1913 v Chlumu u Malenovic.
Kněžské svěcení přijal 5. 7. 1938 (ve stejném roce byl vysvěcen kostel v Blatničce)
Zemřel 19. 2. 1946 v nemocnici v Uh. Hradišti.
Pohřben v Blatničce.

Následující článek (kukátko) vyšel krátce po pohřbu roku 1946 v časopise Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje.
Písemných vzpomínek na P. Vyorala se nám od P. Šuránka dochovalo více.

 

Krásný pohřeb
Antonín Šuránek

Zvukový film z pohřbu roku 1946 ZDE

Blatnička, malá vesnička pod Sv. Antonínkem na Mor. Slovácku, ještě nikdy tolik kněží neviděla.
Selské vozy je přivážejí po krásné betonové silnici, posypané čerstvým sněhem. Na nádraží je téměř osm kilometrů, do farního kostela šest.
Kdysi ovšem chodívaly touto cestou celé rodiny na farní služby Boží v neděli a ve svátek, ale pak si lidé odvykali.
„Je to daleko.“ Ale co je obec bez náboženského života? Blatnička platila kdysi za obec chudou a její občané téměř z polovice se rozjížděli „za vodu“ do Ameriky na výdělek. Ale našli se lidé podnikaví, kteří ve spolupráci s kněžími a učiteli dokázali v malé obci to, co leckde ani velké obce nedovedou. Dnes má Blatnička odvodněná pole, má vodovod, elektriku, telefon.
Jedna věc chyběla: kostel, dům Boží, pramen vody živé a světla nehasnoucího. Občané se dali zase do práce a téměř přes noc vyrostl v této vesničce, krásný, dobře vybavený kostelík. Hledali pro ten kostel kněze. A našli.

Dnes přijíždějí na selských vozech kněží, aby pochovali prvního duchovního správce P. Aloise Vyorala. Protože nebylo možno za války postavit faru, bydlel duchovní správce v soukromém domě. Tam nyní leží v rakvi, posetý obrázky, které mu donesly milované a milující školní děti.

*

Brzo poznali nemocní, jaké je to štěstí mít blízko kněze, poznaly školní děti, poznala mládež. V kostele padala jeho slova jako klíčivá semena.
Blatnička, která duchovně vlažněla, odumírala, začala dýchat plnými plícemi, začala duchovně růst.

V předvečer pohřbu a skoro ráno v den sám přistupovali věřící hojně k sv. zpovědi,
aby mohli za zemřelého spoluobětovat mši sv. i se sv. přijímáním. Zástup kolem domu smutku stále rostl. Když se přiblížila devátá hodina, stálo kolem rakve přes čtyřicet kněží; skoro polovina z nich byli spolužáci zesnulého.
Řady školních dětí, družiček a jinochů v krojích, hudebníci, členové spolků. Byl to slavný průvod.
Podobný průvodu, v jakém vítali občané před pěti lety mladého, na plíce nemocného kněze, který k nim přijížděl z jevíčského sanatoria.
Byl tehdy přepadlý a jaksi smutný. Uvědomoval si při pohledu na ten krásný zástup — bylo to v červnu, kdy kroje hýřily barvami — jak málo má sil, aby splnil naděje do něho skládané. Ale mýlil se.
Přes všechny počáteční obtíže zasahoval ,,Pátr Alois“, jak mu říkali, do náboženského života v obci. Burcoval, budoval, napomínal, povzbuzoval, těšil, zvedal.
Brzo poznali nemocní, jaké je to štěstí mít blízko kněze, poznaly školní děti, poznala mládež.
V kostele padala jeho slova jako klíčivá semena.
Blatnička, která duchovně vlažněla, odumírala, začala dýchat plnými plícemi, začala duchovně růst.

*

Krok za krokem jde průvod, hudba se odráží od zamlklých domků, kněží zpívají ve volných chvílích „Smiluj se nade mnou, Hospodine“, lidé se modlí růženec a „Pátr Alois“ jde naposledy mezi nimi.
 „Náš Pátr Alois“. Kostel nestačí. Kazatel ukazuje na krásu kněžství Kristova, které dává věřícím v člověku duchovního otce, stravujícího se ve službách Boha a duší. Jakési úžasné ticho nastává, když kazatel předčítá z deníku zesnulého „Poslední vzkaz duchovního správce“.

Byl psán téměř před měsícem (26. ledna), kdy ještě nikdo v Blatničce netušil, že smrt je tak blízko.

Vzkaz P. Vyorala zní:

„Bůh zavolal, nutno poslechnout.
Odcházím od Vás navždy. Ale ne navždy se s Vámi loučím. Sejdeme se po letech zase.
Pět roků téměř jsem mezi Vámi žil. Byl jsem zde k tomu, abych Vás svým slovem a příkladem vedl k nebi. Mám obavu, že jsem tak vždy nečinil. Pochybil jsem svým slovem i příkladem. Svým jednáním jsem snad vnesl zmatek do něčího srdce.
 
Prosím Vás proto, milí přátelé, odpusťte! Některé moje jednání zase, se Vám zdálo nesprávné, ač se stanoviska mého kněžského bylo nutné. To všechno čas vyjeví.
Třebas jsem prožil v Blatničce mnoho krásných a radostných chvil, přece jsem toužíval odsud odejít. Hlavní důvod toho byla obava před úkolem, který čeká tady duchovního správce a také všechny Vás, totiž stavba fary. To nebude úkol snadný. Při svém chatrném zdraví jsem se ho bál.
 
Bůh mne sprostil tohoto úkolu tím, že mne povolal k sobě. Na Vás čeká ten úkol a na Vašeho druhého duchovního správce. Pro spásu duší Vašich a duší Vašich dětí, dejte se do tohoto díla a nešetřete obětmi.
Víte, že obec bez chrámu a bez kněze nábožensky zvlažní, ztratí zájem o věci duchovní. Mravně umírá. Kéž před tímto koncem bude uchráněna Vaše obec! A to záleží v první řadě na Vás, na této generaci nynější.
 
O Boží odplatu a požehnání se nebojte. Nákladný a zdárně skončený podnik stavby kostela je přece toho dostatečným důkazem. Zůstaňte důslední ve svém náboženském životě. Jen tehdy má člověk úctu ne pouze před Bohem, ale i před vážnými lidmi, když stojí plně za svým přesvědčením.
,,Kdo není se mnou,“ praví Pán — „proti mně jest, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“ Vědom si svých chyb a hříchů, s bázní pohlížím na Boží soud a věčnost.
Prosím Vás úpěnlivě, přátelé milí modlívejte se za mne: večer při večerní modlitbě, jdouce kolem mého hrobu, v chrámu Páně. Já pak slibuji, že — budu-li hoden býti přijat někdy mezi vy volené Boží — budu se za Vás přimlouvat.
 
Mějte úzkostlivou péči o výchovu svých dětí. Dbejte, aby se pravidelně ráno a večer modlily. Žijte v lásce a snášenlivosti mezi sebou. Naučte se okoušet, jak sladké jest umění odpouštět! Ještě jednou prosím Vás za odpuštění, prosím Vás za modlitbu, vyzývám k obětavému křesťanskému životu.
 
Požehnej Vás všemohoucí Bůh † Otec, † Syn i † Duch svátý. Amen.
 
Až všechno zmlkne, začne mluvit Bůh. Nuže, mluv, Pane, neboť slyší služebník Tvůj!
S Pánem Bohem! Na shledanou!“

*

Krásně se nesl při mši sv. chrámem a rozlétal se nad hřbitovem kol kostela zpěv věřících.
Málokde tak krásně zpívají jako v Blatničce. „Bože. Otče, Slitovníku...“
Po mši svaté vynášeli rakev kněží spolužáci zesnulého. Hřbitov se téměř naplnil. Když dozněly nad hrobem posvátné zpěvy, rozloučili se věřící se svým duchovním správcem neobyčejně tklivě.
Děkovali mu za osobní oběti, prosili, aby na ně nezapomínal, aby jim vyprosil kněze, který by ho nahradil.
Zvlášť moně zapůsobil projev místního p. řídícího, který vyzval občany, aby nezapomněli na nauku, kterou jim zesnulý kázal.
Tak miloval jejich děti, ať tedy občané chrání křesťanský ráz školní výchovy!

A pak zazpívaly školní děti pod vedením p. řídícího dvě krásné písně, v nichž děkovaly za otcovskou lásku zesnulého.
Píseň na nápěv „Osiřelo dítě“ se hluboce vřezávala do srdcí.
Dětské hlasy, prohřáté láskou a bolestí, kolik je ve vás krásy, kolik síly!
Jako pokorná modlitba se vznášíte k modrému nebi, z něhož patří na otevřený hrob čisté, jako by už jarní slunce. Tak svátečně je kolem, tak krásně.

Všechna ta srdce sdružená kol tohoto kněžského hrobu jsou dokonale sjednocena opravdovou láskou. Umlkl zvon, umlkly zpěvy, lidé se v tichu rozcházejí a dívají se v touze na zástup kněží.
Co bude s jejich obcí?
Najde se kněz, který by mezi ně přišel, aby jim byl „na místě Božím“?
I kněží se rozjíždějí, povzbuzeni tak velikou láskou a vděčností věřícího lidu. S kopečka shlíží do nížiny kaple sv. Antonína, kde zesnulý tak často klekával a modlil se za svěřené stádo...

*

Kdo byl P. Vyoral?
Třiatřicetiletý kněz — kněz, který se narodil v Chlumu u Malenovic (u Zlína).
Studoval v kroměřížském semináři a toužil na dně srdce svého, aby se mohl do toho semináře vrátit jako profesor, vychovatel.
Měl rád studenty a byl by jim rád věnoval své životní síly. Po matuře vstoupil do kněžského semináře v Olomouci.

Roku 1938, kdy měl být vysvěcen, byl však postižen plicní chorobou.
Léčil se v sanatoriu ve Smokovci na Slovensku, pak — po vysvěcení — v Pasece a v Jevíčku.
Odtud přišel napolo vyléčený do Blatničky.
Byl velmi Bohem nadán, toužil po práci. Zvlášť jel uchvacovala myšlenka cyrilometodějská.
Kdyby nebyl onemocněl, byl by se věnoval vědecké práci cyrilometodějské a unionistické.

Nemoc jej velmi překvapila, ze začátku jakoby zlomila, ale pak stále ochotněji objímal svůj kříž,
na němž v úterý dne 19. února 1946 tiše dokonal. Umíraje myslil na své věřící a na své spolubratry - kněze.
Jejich jménem sliboval nejdůstojnějšímu arcipastýři v den kněžského svěcení: „Nezraníme Vašeho otcovského srdce a s pomocí Boží nikdy nezradíme!“

Jeden z jeho spolužáků, P. Kamil Jaroš, zemřel svatě, utýrán někde u Hamburku jako vězeň.

Nyní odešel P. Vyoral. A odcházeje volal na smrtelném loži: „Svatá smrt je to nejdůležitější.“

On zemřel svátou smrtí.
Doufáme, že ho Pán brzo vysvobodí z očistcových plamenů a prosíme ho, aby on, který tolik miloval náš časopis a myšlenku apoštolátní, pomáhal svojí přímluvou, „aby všichni jedno byli“.

To byl skutečně krásný pohřeb, který nás živé povzbuzuje k lepšímu životu!

 

Psáno pro Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje (1946)