Následující text vyšel v květnu 1932 v časopise Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje.
Malomocní
Antonín Šuránek
Viděl jsem chlapce, kterého přejel vůz. Vstal, vrávoral chvíli jako opilý, klesl a opět vstával ...
Vzali ho, dali na lůžko. Otevřel chvílemi oči, jako by někoho hledal.
Utekl matce z domu. Zavolali ji; přišla pozdě.
„Chlapče, proč jsi mne neposlechl?" Klesla k zemi.
Cosi se nad námi převalilo. Cosi nás srazilo k zemi …
Léta už vrávoráme. Katolíci, není to tak?
Nedělní májová pobožnost. Oltář plný květů.
Kdo je daroval? Mládež. A kde je ta mládež?
Tak že by odbyla Matku v jejím měsíci? Několika haléři? —
Několik dítek klečí u nohou Mariiných. Ze zvyku?
Oči chladné. Nemají co říci Matce? Je jim jaksi cizí.
Utekly jí? Byly strženy utíkajícími?
Cítí, že jim něco chybí; měly by hledat, volat.
Vrávorají; malomocné.
Jediný výkřik dostat z hrudi, jediné vroucí zvolání: Matko!
Ženy v lavicích.
I ony daly na oltář květiny; kde jsou však květy jejich rodin? Děti?
Z ulice sem zaléhá jejich křik. Tělocvičné spolky, škola — malomocenství rodičů.
„Cítím, jak rostou, tak mi unikají. Jakoby utíkaly daleko, daleko. — Co udělám?
Aspoň kdybych se modlit za ně mohla! Lépe, celým srdcem.
Ty sochy stojí nehnuté na oltářích, svatostánek tichý … Bože, dej mně víry.
Matko, nauč mě se modliti!
Není to nejkrásnější úkol nás matek?
Ty, naše matka, my — tvoje děti! Matko! "
Je květen a srdce mají kvést. Všechna.
Naše jsou malátná, vrávoráme, klesáme, vstáváme a nevstáváme.
Kdosi jezdí po našich hlavách.
Špinavý tisk nás políčkuje, za naše peníze nás uráží.
Jsme jako opilí.
Cítíme, že květnové nebe září nad námi, víme, že je tam Matka Ustavičné Pomoci,
ale nemůžeme rázně a trvale odtrhnout oči od země, zvednout ruce a srdce, modlitba odumírá na rtech našich. — Proto jsme malo-mocni.
Vraťme se poslušně k Matce, volejme k ní: Matko, nauč nás se modliti!
Pak se sjednotíme a budeme mocní!
Budu si všímat své modlitby
Připravím se otázkami:
Osudy lidstva jsou v rukou těch, kteří se modlí.
