Psáno pro Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje v roce 1933

Kdyby byl Jano vojákem, dnes by tu nepobíhal po otcovské roli, nenosil by ječmen na povřísla a nepočítal snopy, byl by už kdesi v Košicích na cvičišti. Ale vojenský doktor řekl: „Neschopen“, a tak se Jano vracel trochu s hanbou domů.

A dnes vzpomíná na kamarády, vojáky.
Je horko, chudáci, zapotí se, a nebudou moci po cvičení zaběhnout kousek za humna jako Jano do chladivého Hornádu.
Slunce pálí, hmyz jako by se plašil, i práci jaksi zmlkli. Ale ta vůně schnoucího obilí a vedle posečené jateliny! Už budou hotovi, ještě několik snopů, a pak? Pak se proběhne Jano zaprášenou cestou, zapřáhne koně do vozu a znovu na pole. Ten ječmen musí pod střechu.
Už tolik dní je krásné počasí, nepotrvá věčně. Takový ječmen!
Zbytek už svážou příbuzní sami, Jano utře pot a už běží…
 
Podivno jak rychle se zatáhla obloha.
Slunce se skrylo, ale vzduch pálí nesnesitelně. Zahučel hrom.
A opět, a silněji. Jano na žebřiňáku rozkročený zahořel ve tváři, švihl bičem… a s rachotem hromu závodí rachot kol po vydlážděné silnici… a co šleh blesku – to švih bičem…
Jano letí na voze vstříc rozpáleným dělníkům, nahodí mandel, dva, tři,… hrom duní, obloha se každou chvílí rozevírá… marně napomíná matka: „Nechte všeho, domů, domů…“

Jano neslyší… Ale marně, husté kapky, těžké jako ten pot na čele Janově, už padají…
Čtyři mandele… ještě zbylo trochu místa vzadu, tam se posadí příbuzní, matka, a kam Jano?
No, kam, když má opratě v ruce… vysoko na snopy vpředu…!
A jede... rychle, koně se lekají... Však budou brzo doma...
Jen ať se trochu rozběhnou… Jano sedí vysoko… nevidí vzadu matky, nevidí, leč oheň na nebi a slyší rachot hromu…
Vichr se zvedá, kapky padají…
A nebe se otevírá častěji, hrozněji…
Vtom náhlé zableskuntí a rachot okamžitý a vůz naložený ječmenem se zastavil; na zemi leží kůň… na zemi leží příbuzní Janovi… jen matka zůstala, aby mohla trpět…
Pohlédne dopředu, rukama zalomí… Jano, syn její vyvrácený… a pod ním se míhají plameny…
Chce volat, nemůže, chce pomoci dítěti, Bože, vždyť na to je tady, nemůže…
 
Až za chvíli jel mimo vůz.
Naložili Jana – ztemnělého, zsinalého, s rukama zažloutlýma – vezli ke kostelu, prosili kněze o pomoc…
A zavezli domů, lékaře zavolali, injekce dávali, vydechli radostněji, když začala trochu proudit krev, podle slov lékařových… hluboko do země vložili mrtvolu, marně se snažili…
Až se zhrozili, když z levého ucha začala vytékat krev, černá, černá, … Konec…
Matka klečí u dítěte… a ječmen pod střechou vydechuje poslední kapky náhlého deště, a koně, Janovi koně, se dosud nevzpamatovali…
 
Odvodní komise řekla: Neschopen…
Jano, co řekl Bůh, když jsi se dostavil…? Schopen?“
 
Do světnice vešel Štefan, Janův věrný kamarád…
O rok mladší… Půjde narok k odvodu.
Těšil Jana, když přišel do odvodu neschopen…
Kleká k nohám jeho mrtvoly… hlavu do dlaní svírá…
„Jano, jsi to ty? Včera jsme spolu mluvili… dnes jsme se odpoledne viděli… Je to možné…?“ – Jano mlčí!
„Jano, ještě jednu otázku. Víš, co nás rodiče učívali, modlit se k andělu strážnému, když je bouřka…
Jano, modlil ses? A jaké byly tvé myšlenky poslední…? Když tě Bůh povolal…
Odvodní komise řekla: Neschopen… Jano, co řekl Bůh, když jsi se dostavil…? Schopen?“
 
Štefanovi se derou do očí slzy, a že je muž a muž nerad své slzy ukazuje, vychází ven s hlavou sklopenou…
Nebe se opět otevírá, hrom opět duní, ale více z dáli…
Je večer, kde je Jano?
Štefan jde sám a na rty se mu tlačí sladká modlitba, kterou se modlíval na klíně matčině: Anděle Boží, strážce můj…
 

Zdroj: Kukátka 2, k tisku připravil Alois Kotek, 1994