Dobrý Pastýř

Následující text vyšel v říjnu 1940 v časopise Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje.

Dobrý Pastýř
Antonín Šuránek

(Kukátko.)

Po seminární chodbě kráčí zvolna malíř - mistr Jano Köhler. Sehnutý, ale ne zlomený.
Hůl, jedna noha, po chvíli druhá noha. Jsou ty nohy ochrnulé.
Na lešeních, v kostelích, venku, kde malíř musí „robotit“, bývá průvan.

Je zajímavo, jak takový obraz roste. To, co je na zdi, to je už ovoce. Kořeny jsou v duši malířově, barvy jsou brány ze srdce a jsou míchány potem práce, někdy i slzami. Světlo se leje okny kaple, ale to není hlavní světlo. To se leje shůry do nitra umělcova.

I teď jde mistr do práce. Maluje v seminární kapli obraz dobrého pastýře.
Je zajímavo, jak takový obraz roste. To, co je na zdi, to je už ovoce.
Kořeny jsou v duši malířově, barvy jsou brány ze srdce a jsou míchány potem práce, někdy i slzami.
Světlo se leje okny kaple, ale to není hlavní světlo. To se leje shůry do nitra umělcova.

Každý den ráno o 6 hodinách klečí už mistr v mariánské kapli při mši sv. a je přítomen ještě druhé mši sv.
Tam se to světlo získává, které pak vyzařuje z obrazů a zažehává světlo v duších, v srdcích sbratřených.
Den co den klečí mistr před svatostánkem, den co den přibývá obrazu nad vysokým lešením.
Dobrý Pastýř hledí hlubokýma očima, očima mluvícíma, ovci drží na ramenou.
Nad ním promlouvá slovo Kristovo: Dobrý pastýř dává život za ovce své...

Tak v modlitbě, práci, pokoření a utrpení roste obraz Dobrého Pastýře.

❖

Jak roste skutečný dobrý pastýř?
O tom by mohla vyprávět seminární kaple, učebny, chodby, zahrada.
Seménko Božího povolání bylo vloženo do srdce a klíčilo různými vlivy ve světle a teple Ducha svátého.
Bůh nemiluje šedé jednotvárnosti.
Jako není dvou lidí na světě úplně si podobných, tak také vnitřně lidé rostou každý jinak. Cesty mohou býti rozličné. I půda, její rozorání, pěstění.
Jen símě přichází od téhož Božského rozsévače a světlo a teplo a vláha.

Díla Ducha svátého v duších jsou zázraky milosrdenství, díla úžasné krásy. Každý člověk přináší s sebou na svět mnoho vrozených vloh, sklonů dobrých i zlých, a Duch svátý, který proniká srdce i ledví člověkovo, najde všude správný způsob, aby dobré zušlechtil, zvedl, a zlé aby tlumil, odstraňoval.
Nikoho nenutí a přece nalézá tolik ochotných spolupracovníků.
Pracuje ve všech nitrech jako jarní vánek, který otevírá zemi a vyvolává květenu k radostnému životu.

Budí spící, posiluje bdějící, ponouká k práci, odměňuje klidem, jehož nikdo jiný dáti nemůže. Nikdy nesmíme zoufat. Nevíme, v kom Duch svátý je na začátku, v kom v polovici, v kom už dokončuje své dílo, svůj obraz, dílo záchrany celku. Netušíme rozsáhlosti, hlubin a výšin jeho činnosti. Nabídněme se k uvědomělé spolupráci! Běží o Ducha Utěšitele, dárce světla a radosti!

„Víte dobře, pane Štěrbo, že si vážím kněží. Sám jsem vyrostl v dobré křesťanské rodině. Možná, kdyby bylo více prostředků, že bych byl také knězem. U nás to bylo něco jiného. Bylo dětí hodně a chleba málo.
Musil jsem do světa. Propracoval jsem se k učitelství a jsem se svým stavem úplně spokojen. Netoužím po bohatství. Studuji po léta poměry tohoto kraje. Hledám v kronikách a matrikách. Kolik tu bylo rodů, kterých už není.
Kolik jmen vymřelo. A byly tu grunty, na nichž dnes hospodaří lidé jiných jmen. Na světě je všechno přechodné, nejisté. To dobře vím. Dívám se klidně na všechno, ale přece a se mně zdá, že nejednáte dobře. Váš statek patří k nejstarším v osadě. Po celých 300 let jsou Štěrbové usedlí na témž místě. Můžete být na to hrdí. Hleďte, máte jediného syna, který by měl udržet vaše jméno na statku a vy ho dáte na kněze.“

Rodiče mohou dát s Boží pomocí dětem křesťanské vychování, ale nemohou jim dát ani brát povolání. Nebyl bych hoden svých předků, kdybych bral svému synu svobodu ve volbě stavu.

„Pane učiteli, už tolikrát jste mne upozornil na to a vždycky jsem vám vděčný za váš upřímný zájem, ale vždycky jsem vám zdůraznil, že já svého syna na kněžství nedávám. Dal jsem ho na studie, je pravda, ale že si zvolil kněžskou dráhu, je věc jeho a — jako věřící katolík musím dodat — na prvním místě věc Boží! Rodiče mohou dát s Boží pomocí dětem křesťanské vychování, ale nemohou jim dát ani brát povolání. Nebyl bych hoden svých předků, kdybych bral svému synu svobodu ve volbě stavu. Jako bych mu nevybíral nevěstu, kdyby zvolil jiný stav, tak mu neurčuji ani jeho životní lásky. To je, pane učiteli, i pro mne věc velmi bolestná, že se na náš statek dostane cizí jméno, ale i Vlasta je mé dítě, i ona může dát rodnému statku své srdce!“

❖

Nic velikého se nerodí bez potu a krve. Dal jsem se na vojnu, bojuji a budu bojovat pod vedením Ducha svátého. Bůh miluje radostné dárce, chci mu sloužiti s úsměvem na rtech.

Bohoslovec Václav Štěrba běhá po seminárních chodbách s rozzářenou tváří.
Bije se s překážkami, přemáhá drobné denní nepříjemnosti, koná všechno, byť to bylo sebeobtížnější, ve světle velikého ideálu:
„Mám býti knězem Kristovým, těšitelem trpících, pomocníkem všech bez rozdílu!
Pouští táhli Izraelští do země zaslíbené. Nic velikého se nerodí bez potu a krve. Dal jsem se na vojnu, bojuji a budu bojovat pod vedením Ducha svátého.
Bůh miluje radostné dárce, chci mu sloužiti s úsměvem na rtech.“

Na rodiče vzpomínal s vděčnou úctou. Obdivoval pevný charakter otcův. Věděl, kolik obětuje, když mu nebrání, aby byl knězem.

Matka má soucitné srdce.
Pravila kdysi otci: „Snad by bylo lépe, kdyby Václav toho kněžství nechal. Co ho dnes čeká?“

Ale otec řekl jasně: „Kdyby dnes toho nechal, pak bych se k němu nikdy nehlásil.“
To jest: kdyby utekl před překážkami, není hoden jména Štěrbů. Tak to myslil. Mnoho řeči nenamluvil. Co však řekl, byl kvádr nezviklatelný.

Václav si vzpomíná, jako by to bylo dnes.
Když šel do gymnasia, řekl mu otec: „Propadneš-li v prvním čtvrtletí, půjdeš hned domů!“
To nebylo řečeno do větru. Na konci páté třídy přinesl vysvědčení se samými velmi dobrými.

Ve vlaku mu pravil kterýsi známý: „To bude mít tatínek radost. Jistě se štědře otevře i jeho kapsa.“
Doma ukázal vysvědčení. „Pěkné je to,“ řekl otec a odešel klidně po své práci.
Vícekrát se o tom nemluvilo. V sedmé třídě mu řekl otec opět několik slov.

„Nechtěl jsem, abys studoval. Představoval jsem si to jinak. Ale bránit ti nebudu v ničem. Chceš jít do bohosloví, jdi! Neopovaž se však být lakomý!“ 

Až nyní se dověděl Václav plně, proč si představoval život svého jediného syna jinak.

Jméno Štěrbovo zmizí z jejich usedlosti.
A to je pro otce nesmírně mnoho. Miluje rodný dům, miluje otcovská pole.
Ale — Václav to cítí a děkuje Bohu za to — více než toto miluje Boha!

❖

V K. je plno radosti.
Vlna za vlnou se valí jako v moři. Dnes je svěcení kněžstva v Olomouci.
Dnes přijede Václav. Mládež má nachystané ověnčené koně, děvčata si nachystala nejlepší šaty, děti lilie. Bude slavné uvítání.

Sjednocení farnosti nejdojemnější.
Přijede mladý kněz, který rostl s nimi a mezi nimi, který nosil kosu a držel pluh, nebál se nejtěžších polních prací. S nimi snášel letní vedra, s ním rozmary počasí a bouří.

Každému hleděl do očí zpříma. Byl z velikého gruntu a přece cítili i ti nejmenší, že jest jejich, že nezná rozdílu.
Dnes mu oni ukáží svou nelíčenou lásku. Pozná, jak ho mají rádi.

V celé vesnici je plno svaté nedočkavosti. A v kostele se modlí tiše staří, vzpomínajíce uplynulého mládí a slzy se jim derou do očí. Divná věc.
Člověk by se usmíval a přece se nitro rozechvivá tak, že oči vlhnou, hlas se zastře.
I žebračky stejnohlasně odříkávají: za kněze a za kněžský dorost: Který za nás těžký křiž nesl...

Václave, jemuž ode dneška budeme říkat: Pater = Otec Václav, odkud ti přicházelo světlo po třináct let studia, odkud síla, abys přemáhal překážky na cestě k cíli?

Kdo ti dal víc? Rodiče, nebo ti mladí lidé, nebo ti staří, nebo ti žebráci?
Je svátých obcování. Přijímáme vláhu s nebe a nevíme, kdo nám ji vyprosil, cítíme, že jsme silni a nevíme, které slabé ruce naše ruce podpírají.

Václave, buď pokorný a skromný! Tvé svaté povolání není dílo tvé, ani dílo jednoho člověka, je dílo Ducha svátého a veliké řady jeho spolupracovníků. Pracovali na kolenou před svatostánkem, svolávali růžencem pomoc Královny andělů i apoštolů.
To světlo, které ti září z očí, je totéž jako světlo, které ti září vstříc z tolika srdcí, když přijíždíš z nádraží, aby poprvé udělil svým bratřím nebeské požehnání.

❖

Mistr Köhler maluje dobrého Pastýře. Je v kapli sám a sám.

Živý dobrý Pastýř nepřebývá zatím v blízkém svatostánku.
Bohoslovci jsou ještě na prázdninách. Ale přebývá pod způsobou chleba o poschodí níže a žehná pokornému dělníku Ducha svátého.

Ovečky kolem pastýře hledí na svého Pána stále živěji a důvěrněji a stále jasněji vyniká nápis: Dobrý pastýř dává život za ovce své.

Dobrý pastýř měl vyrůst z tebe za všestranné pomoci věřících. Dej život za ovce své.
I když ne najednou mučednictvím, dej vteřinu za vteřinou, hodinu za hodinou v poctivé, potuplné, nenáročné práci.

Slyšíš to, Václave? Nastane život.
Co čeká od tebe bratrský lid?

Dobrý pastýř měl vyrůst z tebe za všestranné pomoci věřících. Dej život za ovce své.
I když ne najednou mučednictvím, dej vteřinu za vteřinou, hodinu za hodinou v poctivé, potuplné, nenáročné práci.

Krásný obraz bude v seminární kapli.
Dá mnoho modlitby a práce. Ale bude to jen obraz.
Po třináctileté vlastní i ostatních práci vycházíš do života jako zástupce, představitel a tlumočník živého Dobrého pastýře.

Buď jím skutečně. Po tom tě poznají ovce bezpečně, vydáš-li za ně život svůj.
Duch svátý, který vedl Ježíše Krista tak, že prošel touto zemí „dobře čině“, chce vésti i tebe. Buď jeho věrným služebníkem! Pak budeš nepochybně dobrým pastýřem!!