Poutní místo Svatý Antonínek znal Antonín dobře.
Narodil se (1902) a vyrůstal v Ostrožské Lhotě, která leží hned pod kopcem v údolí.
Následující „kukátko“ je o pouti na Svatém Antonínku z června roku 1940, kdy už započala jeho snaha o posvěcení poutního místa.
Na podzim předešlého roku (1. 9. 1939) totiž přišel za tehdejším farářem v Blatnici a přednesl mu svou vizi na zřízení duchovní správy na Svatém Antonínku. P. Smékal s jeho myšlenkou souhlasil a tím začala práce, které P. Šuránek v postatě zasvětil zbytek svého života.  

Text vyšel během léta roku 1940 v časopise Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje.

U sv. Antonínka
Antonín Šuránek

Od dětství jsem nebyl u sv. Antonínka na první neděli po 13. červnu, kdy se tam scházívá zblízka i zdáli nejvíc lidí.
Těšil jsem se tedy velice na bílou kapličku, na ztichlé zástupy posluchačů slova Božího, na rozhovor s Bohem, poprvé u oltáře na tomto milém kopci.

Zastavím se cestou v Uherském Hradišti, kde mám sezdávat.
Byly by ty oddavky nejkrásnější u kaple sv. Antonína, který tak rád pomáhá rodinnému štěstí, ale klidnější, usebranější budou v uzavřeném kostele.
Ženich, doktor práv, byl se snoubenkou ráno u sv. přijímání, jsou tedy na rozhodný krok dobře připraveni.

*

Varhany se radostně rozezvučely a zpěváci opakují pozdrav Královně krásného milování: Maria, salve!
Snoubenci klečí ve ztichlém chrámě, naslouchají a uvažují, jak dobře začínají nový způsob života pod ochranou nejmocnější Přímluvkyně.
„Kdo se k Tobě vine, nikdy nezahyne!“
Pak povstanou a odpovídají jasně na otázky.
Každé slovo člověkovo je vlastně člověk sám. Kdybychom dovedli rozeznávat, jak rozeznává Bůh, viděli bychom, jak člověk slovem sebe vyjadřuje.
Hluboké, ukázněné nitro se projevuje pevnými, zvukově, délkou, silou jasně vymezenými slovy.
Plýtké nitro se ukazuje jinak.

Kdybychom dovedli rozkládat slova, poznali bychom, jak jsou ovlivněna všemi složkami povahy člověkovy, a poznali bychom, jak poznává Bůh, že každé „Ano“ není skutečné ano, že každé „Ne“ není skutečné ne!
Pán řekl, že vydáme počet z každého prázdného slova, tj. z toho, do něhož nevkládáme sebe. Slova naše mají být plná, srdce se má rozechvívat v nich, rozum a vůle má z nich vyzařovat.

Tak vypadala ta slova snoubenců. Plná. Jasná, rozhodná, zasahující do věčnosti!
Co všechno je uzavřeno v tom konečném: Slibujeme!
Otce a matku opustiti, sobě navzájem až do smrti býti věrně oddáni, vzájemnou úctu, lásku, poslušnost. A to radostné, neodvolatelné „Slibujeme“ zaznělo, jako když mocně udeří srdce zvonu, a zvuk jeho letí nad městem daleko, daleko ...

Je třeba spěchat na blatnickou horu.
Autem přes Kunovice, Novou Ves, Ostr. Lhotu až k bílé kapli.
Cestou míjíme mladé lidi na kolech. „Ti jedou k Antonínku.“
Pod kopcem jedeme kolem malého procesí. Na kopci je dost živo.
V kapli je šero. U zpovědnic klečí několik kajícníků. Je přidušené ticho.
V dálce se občas otevře nebe, šlehne blesk. „Na čas?“ Nebo „na déšť?“

Zpovídám v kapli. Přichází procesí, které jsme minuli. Malý Slováček vejde s křížem, pokloní se jím třikráte směrem k oltáři, za ním vcházejí poutníci a zpívají píseň o sv. Antonínu.
Klekají před oltářem, na němž dosud není Pán Ježíš, nehoří před ním věčné světlo.
Teprve zítra ráno od první mše sv. se rozhoří.
Je po zpovědi. Lidé se rozešli, uléhají na trávník. Přespí tak pod širým nebem. Na kopci není žádné společné noclehárny.
Snad bude pěkně do rána...

*

Jdu nocí s kopce do vesnice. Potkávám žebráka. Poznávám ho.
Je to ten, který mne zastavil u auta se slovy: „Dejte mně aspoň dvě koruny.“
Nemohl jsem tolik dávat, když těch prosebníků čekalo víc. Dostal méně a reptal velice.

Mrzelo mne jeho chování a vzpomněl jsem si na podobný případ před lety.
Na farské dveře někdo zabouřil, zvonil jako na poplach.
Byl jsem doma sám. Vyběhnu. Žebrák s odhalenou, ranami posetou rukou. Křičel, až se to kolem rozléhalo. „Já jsem poctivý člověk. Ruku mám nemocnou. Bez viny. Tam čeká žena, tam jsou děti. Smilujte se a dejte žebrákovi.“
Pod schody stála ošumělá žena, v rozbitém vozíku seděly děti. „A abyste viděl, jaký já jsem člověk. Toto nosím pořád sebou.“
Vytáhl ušpiněný sešit s nápisem: Evangelium Janovo.
Otevřu, dívám se na první stránku, má-li knížka církevní schválení (Imprimatur), je-li to katolické vydání. Nebylo.
Anglická, biblická společnost. — „Moc se s tím,“ pravím, „nechlubte. Vždyť to není katolické vydání.“ „Cože, není? A jaké je? Já, já jsem katolík, a abyste věděl, když to není katolické, tak to roztrhám!“
Chytil knihu a než jsem mu mohl nerozumnost vyložit, byla roztrhaná. A hodil mně ji do rukou. Dostal almužnu a s velikým křikem šel dál.

Dvě hodiny nato křičí zvonek neutišitelně opět. Vyběhnu. „Co je?“
„Já jsem to. Vy jste mně řekl, že to není kniha katolická a já jsem měl v té knize třicet korun a já jsem je roztrhal. Vraťte mně ty peníze! Běžím k vám až z Hněvotína.“
Zbledl jsem nad tou vypočítavostí. Neměl jsem peněz. Vypůjčil jsem si a dal.
Nemohl jsem vyzkoumat, mluvil-li žebrák pravdu, ježto hospodyně knížku s posvátným čtením spálila, aby nebyla nějak zneuctěna.
Když jsem dával žebrákovi peníze, řekl jsem hořce: „Tady máte. Vypůjčil jsem si je. Nemluvíte-li pravdu, nebude na těch penězích Boží požehnání.“
Odcházel s křikem, pohazuje rukama ...

Na toho jsem si vzpomněl tedy dnes.
Teď, v noci potkávám žebráka. Zarostlého, náročného. Pozdravili jsme se a on se mne zeptal: „Kolik je hodin?“ Odpověděl jsem a šel svou cestou, uvažuje, jak jsem potkal svého bratra, který nese v srdci očistec, nebo nebe, nebo i peklo.
Jak asi rostl? Jací byli jeho rodiče? Kdo zavinil jeho stav?
Nemohl jsem dát Pánu Ježíši v tomto jeho — i když chybujícím — bratru víc?
„Co jste učinili bližnímu, mně jste učinili.“
Dvě srdce šla kolem sebe, která se mohla více sblížit. Škoda! Po druhé budu vlídnější...
Almužna dobrého slova...

*

Slávu tohoto kopce vyvolali ti prostí venkované,
kteří přicházejí, aby se pomodlili.

V noci mne probudí bouře. Déšť.
Co poutníci na blatnické hoře? Kdo je tam uchrání?
Divná věc. Co všechno se učiní pro lidi, kteří se jdou pobavit, napít se vína, a přece Úprka nenamaloval: Zábavu u-sv. Antonínka, nýbrž Pout u sv. Antonínka.
Slávu tohoto kopce vyvolali ti prostí venkované, kteří přicházejí, aby se pomodlili.
Tatíček, který chodívali na všechny poutě, koupili po pobožnosti za korunu „bonbonů“ pro nás a šli domů s rozzářeným obličejem. Pro ty lidi není pochopení. Díky Bohu, že se začíná s vybudováním duchovní správy; podaří-li se kapucínům vystavět klášteřík, postarají se i o to nejnutnější pro chudé poutníky; jsouce sami chudí, budou mít soucit s trpícími ...

*

Ráno je neobyčejně krásné. Slunce se dere z mlh na východě.
Z okolí se rozléhají hlasy zvonů. Budí k životu, k modlitbě. Jdu zvolna do kopce.
Kolem stále přijíždějí poutníci a výletníci na kolech. Se všech stran přitahuje bílá kaple. Je už plná.
Kolem ní a níže je také živo. Usedám venku pod stromem do zpovědnice.
Přicházejí procesí jedno za druhým. Zpěv, hudba. Modlitba.
Mimořádně slavně přichází jakýsi průvod za zpěvu písně:

Na blatnické hoře — krásná bílá růže.
Přelíbezně voní, každý dychtí po ní, tá všechněm pomůže.

Několik kněží zpovídá. Nejvíce kajícníků je však ještě dole v Blatnici. Tam chodívají ke zpovědi, na kopci k sv. přijímání. Neobyčejně krásně působí polní mše sv. u kaple.
Letos už měl být zřízen nový oltář. Nemohl být ještě hotov při první pouti, ale bude brzy postaven. Lidé stojí a klečí kolem, zpívají, hudba je doprovází.
Modré nebe se dívá, slunce hladí obnažené hlavy, milost se snáší do srdcí...

*

Je tolik vysokých hor na světě, na něž se lidé dívají
s chladným okem, bez zájmu, nebo i se strachem,
a jsou pahorky nepatrné, na něž se upínají teplá srdce.
Bůh dává poslání lidem i věcem;
posvětil některé hory svou zvláštní přízní.
Tak i tento kopec, kde činí na přímluvu sv. Antonína mnoho podivuhodného. Sv. Antonín, ta „krásná bílá růže“ je nám tak blízký, jako by vyrostl v tomto kraji,
jako by chodil po našich zaprášených cestách v hnědém řeholním rouchu, přepásán bílým provazem,
s očima rozzářenýma, s rukou otevřenou.
A přece se narodil daleko odtud...

Kázání.
Překrásný pohled. Moře lidí kolem. Moře pestré, klidné, čekající.
Zástup se modlí Otče náš jednolitě, jasně, povzbudivě. Pak naslouchá Písmu sv. O tom, jak apoštolé jsou „blázny pro Krista“, tupeni žehnají, neodplácejí zlým za zlé.
Evangeliumo vděčnosti pánově k věrnému služebníku, jehož zastal, když se vrátil v noci, bdějícího.
A nedělní evangelium o lásce bratrské, která žádá, aby ten, kdo nese dar svůj na oltář, nejprve se smířil s bratrem svým ...

Je tolik vysokých hor na světě, na něž se lidé dívají s chladným okem, bez zájmu, nebo i se strachem, a jsou pahorky nepatrné, na něž se upínají teplá srdce. Bůh dává poslání lidem i věcem; posvětil některé hory svou zvláštní přízní. Tak i tento kopec, kde činí na přímluvu sv. Antonína mnoho podivuhodného. Sv. Antonín, ta „krásná bílá růže“ je nám tak blízký, jako by vyrostl v tomto kraji, jako by chodil po našich zaprášených cestách v hnědém řeholním rouchu, přepásán bílým provazem, s očima rozzářenýma, s rukou otevřenou. A přece se narodil daleko odtud...

Nezáleží však na tom, kde se kdo narodil,
ale na tom, zda se narodil znovu z vody
a z Ducha sv. křtem sv.
Křtem se stáváme dětmi Božími, bratry Kristovými,
tedy bratry navzájem...

Nezáleží však na tom, kde se kdo narodil, ale na tom, zda se narodil znovu z vody a z Ducha sv. křtem sv.
Křtem se stáváme dětmi Božími, bratry Kristovými, tedy bratry navzájem...

Odtud náš důvěrný poměr k sv. Antonínu.
Jeho život ukazuje, jakou milostí je, narodí-li se kdo v křesťanské rodině, je-li křesťansky vychován, dostane-li se mu včas do rukou Písmo sv. a umí-li — modlitbou — poznávat vůli Boží a věrně ji plnit.
To je ten služebník věrný, jehož odměňuje Pán.

Povrchní zbožnost zkreslila tohoto světce
a snížila poměr k němu až k jakési pověře.
Třeba si připomenout jeho pravou podobu.

Povrchní zbožnost zkreslila tohoto světce a snížila poměr k němu až k jakési pověře.
Třeba si připomenout jeho pravou podobu.
Byl to hlasatel pokání. Muž, který se stal velikým ve škole pokoření a samoty, který hlásal povinnost bratrské lásky, navracel tak do rodin mír, vzájemnou úctu, Boha do srdcí.
Umíraje — v 36 letech — modlil se žalm kající a zpíval chvalozpěv k poctě Marie Panny. Rozumí lidskému srdci.
Sám bojoval se sebou, pochopí tedy mládež, když bude chodívat do této svatyně, aby zde našla milost ztracenou; zpovídal tolik tisíc manželů, zná jejich kříže; pomůže najít důvěru ztracenou.
A byl sám hodně nemocen, ujme se nemocných, bude vyprošovat navrácení zdraví...

Proč jsme k němu přišli?
Poděkovat za milosti, které nám vyprosil v minulosti. A prosit o pomoc v budoucnosti.
Vyprošujeme, aby pomohl navrátit pravého ducha do křesťanských rodin, vyvolat touhu po Písmu svátém, aby chránil mládeži víru a čisté srdce, aby nás vedl k pravému pokání, aby vyprošoval hodně kněžských povolání, ježto potřebujeme ohnivých kazatelů pokání.

Zasloužilá obec Blatnice chce zalesnit tento vrch.
Na 50.000 stromů zde, má býti vysázeno.
Kéž je zde trvale zasazen na prvním místě Strom Života, Pán Ježíš ve svatostánku,
aby napájel On — vinný kmen — okolní vesnice nadpřirozenou mízou... jako duchovně svěží, zdravé ratolesti ...

Konečně, je-li to vůle Boží, aby obměkčil srdce všech, kteří budou rozhodovat o zřízení duchovní správy na tomto kopci, aby bylo pomoženo i poutníkům.
Zasloužilá obec Blatnice chce zalesnit tento vrch. Na 50.000 stromů zde, má býti vysázeno.
Kéž je zde trvale zasazen na prvním místě Strom Života, Pán Ježíš ve svatostánku, aby napájel On — vinný kmen — okolní vesnice nadpřirozenou mízou... jako duchovně svěží, zdravé ratolesti ...

*

Po slavné mši sv. se lidé zvolna rozcházejí. Odchází procesí za procesím.
Jedna paní hledá s pláčem desetileté děvče, které se jí ztratilo, jiná hledá ztracené peníze.
Jedni se usmívají, druzí hledí vážně.

Všude jsou nabízeny vkusné knížečky: „Svatý Antonín na blatnické hoře“.
Lidé kupují. Někteří dávají více. „To ostatní na ten klášter.“
Přichází vážný venkovan a ptá se: „Komu bych mohl dát něco na klášter?“ Výtahuje bankovku. Odchází u vědomí vykonaného dobrého skutku.
Tady se hlásí student, abiturient, ptá se na seminář, mohl-li by se hlásit.
Zde vzpomíná matka na zemřelého syna, mladého kněze. „Tak měl rád Kněžskou sobotu. A exercicie — to je jeho poslední odkaz. Ty nám všem odporučil, než zemřel...“

Přicházejí „filmaři“, že by rádi zachytili zpovídání.
Kolem zpovědnice stojí venkovanky v krojích, chlapci v pěkných košilích. Dívají se vážně.
Čekáme na slunce. Je za mraky a bez slunce jsou filmaři bezmocní.
Tak je to se Sluncem spravedlnosti, Kristem Pánem.

Tak jsem si pravil, kolik je to zájmu o zpověď, jak se vyjímá obrázek na plátně.
Kdyby tito lidé přiklekli ke zpovědnici a otevřeli svá srdce, opouštěli by jistě sv. kopec s pocity krásnějšími, hlubšími, trvalými.
Zatím řadí ke zpovědnici jiné. Bůh jim dej milost, aby brzy — kdekoli — poklekli sami.
Byli to lidé velmi šlechetní. Proto bych jim té milosti přál z plna srdce.

*

Rychle domů a na nádraží. Život a vlak nečeká.
Vycházíme s pocity nejistoty. Nebe se na západě zatáhlo.
Je nebezpečně temné. Hrom zaduněl. Půjdeme přece. Odvážnému štěstí přeje.
Kolem letí mladí lidé pa kolech v nepřetržitých řadách; někteří mlčky, jiní pokřikují.
Jsme v půli cesty na novoveské nádraží. Začíná pršet. Víc a víc.
Deštník málo pomáhá. Vítr se zdvihá. Ohlížíme se na blatnickou horu. Je v mlhách. Prší tam.
Kam se ukryjí ty tisíce? Opět se vynořuje nutnost budovat něco na kopci, budovat přes všechny překážky, kterých se — jako u každého dobrého díla — vynořuje mnoho.
Přestalo pršet. Vlak má neobyčejné zpoždění. A je přeplněný.
To jedou poutníci, výletníci. Většina jich má srdce pověšená na krku.
Kdyby měli ukázat vlastní srdce, chlubil by se s ním každý?