Krásný pohřeb

Spirituál formuje svěřené bohoslovce. Učí je jak posilovat lásku k Bohu a radostné modlitbě.
Modlí se za ně, pomáhá jim v rozlišování jejich povolání.
Připravuje je na realitu, která je čeká za zdmi semináře, když se pak stanou kněžími.
Dokáže jim naslouchat, má na ně čas v jakoukoli denní hodinu, když s přijdou s otázkou, prosbou o radu.
Své potřeby, povinnosti v tu chvíli odloží a věnuje se příchozímu.  Nepovyšuje se, ale je jím bratrem.
V první řadě je však svěřeným bohoslovcům ve všem příkladem.
To co v nich pěstí, co od nich očekává, sám ukazuje na svém chování, plodech svého kněžského života. 

Takový dle vzpomínek některých tehdejších bohoslovců P. Šuránek byl.

V následujícím „kukátku“ popisuje cestu na pohřeb matky jednoho bohoslovce. Vyzvedává roli matky, která vychovala budoucího kněze.
Neváhal se na pohřeb z Olomouce vydat v brzkých ranních hodinách, vlakem, v mrazu a poslední úsek jít ve sněhu pěšky.

Následující text vyšel v únoru 1940 v časopise Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje.

Krásný pohřeb
Antonín Šuránek

(Kukátko.)

V sobotu 13. ledna o osmé hodině večer přišel z Vlčnova telegram:
Umírá mi matka. Vzpomeňte na ni. M., podjáhen.

Měli jsme zrovna společnou večerní pobožnost v mariánské kapli, kde bohoslovec M. tak často prosíval svou nebeskou Matku.
Té noci o půl desáté mu zemřela matka pozemská. Na pondělí stanoven pohřeb.

*

I v telefonu se pozná, kdo mluví laskavě, a komu je služba břemenem!

Není snadno se dostat do Vlčnova vlakem na 9 hod. ráno. Třeba se ptát na všech stranách. Ale právě to ptaní - telefonem - ukázalo, kolik dobrých lidí je na světě. Všude tolik ochoty, vlídnosti. Člověk hlasem své nitro vylévá. I v telefonu se pozná, kdo mluví laskavě, a komu je služba břemenem! V olomoucké ústředně i na poště v Uh. Brodě si zaslouží veřejného poděkování.

*

2.30 v noci vyjíždíme elektrickým vozem z náměstí.
Kolem je ještě živo. Byl zrovna den „bálů“. Mladí lidé s unavenýma očima, mdlí usedají do vozu.
Někteří se snaží ještě promluvit, jiní naklánějí hlavy. Pohled na takové účastníky „bálu“ není radostný, ani pěkný.
Všechno nepřirozené ztrácí půvab. I tam ve Vlčnově má bohoslovec-syn unavené oči a je zemdlen. Klečí a dívá se do obličeje své dobré matky.

Otce už ztratil dávno, jako malý chlapec. Jen ona jim ještě zůstala. Musila napnout všechny síly, pracovala za dva, uskrovňovala se, aby děti zaopatřila.

Příbuzný kněz mu pomohl do chlapeckého semináře v Kroměříži.
Tam se snažil, aby měla z něho matka radost. Ona se namáhala doma, on ve škole. Když oznámil po matuře, že půjde do bohosloví, pracovala matka ještě víc, jen aby mohl studia šťastně dokončit. A nyní, když stojí už syn na prahu cíle, umřela mu v náručí. Mrtvice.

Netušila to, když přihlížela před 14 dny na Velehradě k jeho podjáhenskému svěcení!

S jakou láskou ho hledaly oči její mezi těmi, kteří leželi před oltářem, nabízejíce se v službu Bohu.
A litanie zaznívaly, prosba za prosbou: všichni svatí a světice Boží, přimlouvejte se...

Pak vstal biskup-světitel a s pastýřskou berlou v ruce zpíval a žehnal ležící podjáhny na zemi:
Abys tyto k tvé službě vyvolené požehnati, posvětiti a trvale si zasvětiti ráčil, prosíme Tě, uslyš nás! -
To byla veliká chvíle pro jeho matku! Po příkladu Matky Ježíšovy obětovala Bohu svého syna. Umíral svým posvěcením tomuto světu, umíral i jí.

Bude patřit Církvi Boží, našel otce ve svém biskupovi, má novou Matku...

Byla to vlastně chvíle loučení. Jako kněz bude „doma“, kam ho pošle jeho biskup. A každý, kdo bude konat vůli Boží, bude mu matkou, bratrem, sestrou.

Byla to vlastně chvíle loučení. Jako kněz bude „doma“, kam ho pošle jeho biskup. A každý, kdo bude konat vůli Boží, bude mu matkou, bratrem, sestrou. V tiché modlitbě dávala požehnání na novou cestu životem. Bude ho vždy ráda vítat doma.
Může přijít třebas jako žebrák chudý a bos, ale nezaprášený, nepotřísněný vinou. Požehnání její i otcovo půjde s ním. - Tak se loučili na Velehradě duchovně, nyní se rozloučili skutečně.

Nyní zbývá jen jedno: pomáhat matce modlitbou!
Proto posílá telegramy na několik stran s prosbou: Umírá mi matka, vzpomeňte na ni!

*

Vlak je přeplněn. Hučí podrážděně, s jakousi nechutí proráží zimní mlhu. Je to rychlík, ale přece se vleče jaksi pomalu.
Cestující jsou netrpěliví. Vyhlížejí každou chvíli oknem, jakoby mohli něco vidět, jakoby to pomohlo.  Vlak není myšlenka a i myšlenka je někdy líná.

Lidé, kteří chtějí být nápadní, stanou se odpornými. Lidé prostí si získávají přízně.

Pěkně oděný vládní voják stojí u okna, kouří a nenápadně vydechuje kouř oknem, aby neobtěžoval cestující.
Je sama slušnost, nevtíravost, nenápadnost a proto budí pozornost.

Lidé, kteří chtějí být nápadní, stanou se odpornými. Lidé prostí si získávají přízně.

„Promiňte,“ pravím, „není to zvědavost, mám upřímný zájem o jednu stránku vašeho nynějšího vojenského života.

Jak to vypadá dnes u vás s duchovním životem?“
Voják klidně a pomalu vypráví, že jest jich osm na světnici a z nich jen tři katolíci. Jsou však všichni snášeliví, taktní.
Každému je dána příležitost, aby konal své náboženské povinnosti. On je katolík.
„Moji čtyři kamarádi jsou kněžími - a já?“
Vytáhl knížku, kterou stále s sebou nosí. Písmo svaté. Evangelia.

„A nechtěl byste být také knězem? Ještě není přece pozdě?“
Podíval se klidně, bez údivu a napsal si mou adresu, ježto se už přiblížila stanice Přerov.
Podával jsem s úctou ruku tomuto mladému muži a šel jsem kolem unavených tanečníků opět s jinými pocity.

Nechodí všichni mladí muži na „bál“, nečtou všichni plevy, které se nabízejí na cestě, nejsou apoštoly pouze ti, kteří nosí kolár a kleriku, rostou nám - Bohu díky - i mezi mladými muži.

*

Staré Město-Velehrad. Přes hodinu čekat. Čas je drahý. Půjdu se pomodlit breviář do čekárny II. třídy.

Bude tam více světla a ticha. Ale nepatřil jsem tam.
Tak pustých hovorů, hrubých a ničemných jsem dosud neslyšel.
Žel Bohu, byli to venkované a staří lidé.
Mladší se chvíli usmívali, ale pak se začali bavit spolu, dávali zřejmě najevo opovržení.
Patřilo právem takovým pánům v II. třídě.

*

Hradčovice. Je sedm hodin, dosud pološero.
Poštovský úředník s kolem v ruce a měchem na zádech mi vysvětluje, že do kostela není daleko a není pozdě, protože zvoní „ponajprv“.

Za námi se šourá chlapec, učeň, asi patnáctiletý. Byl u rodičů. Jede do práce.
„Byls na bále?“ ptá se poštovský.
„No - ba!“

Pěkný kostelík na kopečku, hřbitov kolem něho. V sakristii vše připraveno ke mši sv.

Zima bylo, a kostel byl přece naplněný. Také byl včera „bál“, a lidé přece přišli.
Pěkně zpívali, čistě, ne příliš pomalu, ne rychle.
Chlapci u oltáře dobře ministrovali.

U fary jsme potkali řadu chlapců. Byli ochotni pozdravit, ale ruce jim pomalu v té zimě vylézaly z kapsy.

„Chlapci, neumíte pozdravit?“ ptá se pan farář a už to zaznělo sborem po křesťansku.

Škola je naproti, čeká. Po neděli se tam jaksi nechce, proto jdou pomalu „do práce“.

*

A nyní ještě do Vlčnova.
Pan kaplan jde do školy do Veletin, ukazuje mi cestu.
„Tady není možno zabloudit.“
Jdu dost dlouho a vesnice nevidět. Je sevřena v údolí. Ale slyšet - zvony volají do kostela, na pohřeb.
Přes zamrzlý potok přebíhá mladík. Pozdravíme se. –

 „Je ještě daleko ke kostelu?“
„Daleko. Vlčnov je dlúhý.“
„Nevadí, jen když je dobrý, když jsou lidé hodní.“
„No, sú dobří, aj zlí. Hlavně túto dobu, kdy každý zmýšlá enom na čertovinu.“
„Tož třeba smýšlení změnit! Každý musíme začat u sebe!“
„No ba,“ praví a běží dál.
Zima ho pohání.

Pozdravím selku, která jde zřejmě na pohřeb.  
„Daleko bývají M?“
„Dost daleko. Odkáď jedete? Mám také strýčka knězem. Šak také budú na pohřebě.  Chudák Janek (bohoslovec). Všeci ho majú rádi. Tak ostál včil sám. Tatíčka už neměl. Mamička byly hodná osoba, malá, drobná, taková vrtělka! Ale dobrá! To víte, každá nevychová kněza...“

*

Jdeme k domu. Před ním stojí veliký zástup mužů, a žen.

V síni leží rakev. U ní bohoslovec podjáhen, oblečený v rochetě.
Bledý, s okem uslzeným, ale pevným! Vedle něho ženatý bratr. Právě vychází, aby podal kněžím hořící svíce ovinuté krásně zelenými větvičkami.
Ta zeleň, když kolem všechno sněhem přikryto, jakoby hlasitěji mluvila o naději.

„Smrtí se život nekončí, pouze se mění. Bude vzkříšení. Zhaslá svíce bude rozžata.“
Po církevních modlitbách zazpívali zpěváci dojemně: „Matko, drahá matko, ach, matičko milá, proč jste nás tak záhy opustila...?“

Cestou do kostela zpívali žalm padesátý: Smiluj se nade mnou, Bože... jeho melodii opakovala hudba pomalu, vážně po každém zazpívaném verši. Vlčnovská kapela je proslavená. Známá ovšem z radostnějších příležitostí.
Ale i při pohřbu dovede dojemně provázet zbožné myšlenky věřících.

Zvolna kráčejí „muzikanti“ s barevnými vlčnovskými čapkami; někteří mají beranice. Jdeme mimo školy. Školáci stojí v řadě, přihlížejí vážně průvodu. Letmo jsem zahlédl oči chlapců, jsou plné života, odvahy, radosti.
Pozorují se zájmem hned účastníky, hned rakev, hned hudební nástroje muzikantů.

Co z těchto dětí roste! Síla je v nich!
Zdravá, venkovská síla, která může zachraňovat národ, nebude-li podlomena jedem náboženské lhostejnosti.

Co z těchto dětí roste! Síla je v nich!
Zdravá, venkovská síla, která může zachraňovat národ, nebude-li podlomena jedem náboženské lhostejnosti.
Do této školy chodíval i bohoslovec, který dnes v bílé rochetě kráčí za rakví. Bude mít z té školy následovníky?

*

Slavná mše svatá, při níž lid zbožně zpívá. Kostel, před lety opravený a upravený, je plný.  Je cítit přímo vnitřní účast.
Ač je už podesáté hodině, ke sv. přijímání zbožně přikleká několik řad věřících s osiřelým bohoslovcem v čele.
Kolem oltáře se vinul zástup věřících s hořícími svícemi od obětování až do posledního evangelia.
Celé prostředí dýchalo opravdovou, nefalšovanou zbožností.

V „Otčenášcích“ se mnohokrát opakovalo jméno zesnulé matky a jejího zemřelého manžela.
A pak už poslední cesta - na hřbitov. Zase se střídá hudba a zpěv, až konečně všechno umlkne, když spouštějí osiřelí synové svou matku do hrobu.
„Přijmi země, což je tvého, přijmi i Bůh, co jest jeho.“ A první kousky zmrzlé hlíny dopadají na rakev.

„Pomni, člověče, že prach jsi…"
Příbuzný kněz, který pochovával, načrtl několika slovy obraz zemřelé. Bylo patrno, jak ji všichni měli v úctě.

Byla to žena modlitby a práce. A že ji Bůh měl rád, posílal jí často utrpení. Uměla však trpět, uměla žít!

Svatostánek byl její velikou láskou.
Strojívala kostel, čistívala, vyšívala kostelní prádlo. Smrt ji zastihla dříve, než „uháčkovala“ synovi rochetu k prvotinám...

Bylo třeba jí za to poděkovati, že vychovala Církvi svaté bohoslovce, budoucího kněze.

Nedočkala se, pravda, jeho prvotin, ale viděla, jak se dobrovolně na celý život zasvětil službě nejsvětější, nejkrásnější.
A to je pro křesťanskou matku štěstí největší.

Kněžské povolání je dar Boží, semeno Bohem do duše dané, ale rodiče mohou je svým životem, modlitbami a osobními oběťmi chránit a pěstit, aby nezakrnělo, nýbrž přineslo ovoce mnohonásobné.

Dívá-li se nyní na práce a oběti, které v životě přinášela, těší ji jistě nejvíce ty, které přinesla pro syna - bohoslovce - z lásky k Bohu!
Je třeba dělníků na vinici Páně, je třeba kněžských matek.
Kněžské povolání je dar Boží, semeno Bohem do duše dané, ale rodiče mohou je svým životem, modlitbami a osobními oběťmi chránit a pěstit, aby nezakrnělo, nýbrž přineslo ovoce mnohonásobné.