Psáno pro Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje v roce 1933

 
Přišel jsem první. Nikdo mi neodpověděl na zaklepání, vešel jsem, posadil se. Vzal knížku a tužku do ruky.
Za chvíli klepání. Vejde starší dáma, zřejmě chorá. Usedne, vytáhne ruční práci a háčkuje.
Vejde slečna, sedne ke stolu a listuje klidně ve „Světozoru“.
 
Jsme tři a úplně sobě cizí. Každý má své zájmy, druhého si nevšímá. Je chladno v čekárně.
V tom přichází skupinka pacientů. Po zaklepání vběhne do čekárny dítě, chlapeček. Za ním babička, a pak asi maminka. Posadí se.
Dítě chvíli jako zaražené, pak se začne rozhlížet a podivno: setká se s očima každého z nás.
V čekárně jako by se oteplilo, jako by slunce vyšlo, našel se předmět společného zájmu.

Jsme tři a úplně sobě cizí. Každý má své zájmy, druhého si nevšímá. Je chladno v čekárně.
V tom přichází skupinka pacientů. Po zaklepání vběhne do čekárny dítě, chlapeček. Za ním babička, a pak asi maminka. Posadí se.
Dítě chvíli jako zaražené, pak se začne rozhlížet a podivno: setká se s očima každého z nás.
V čekárně jako by se oteplilo, jako by slunce vyšlo, našel se předmět společného zájmu.
 
Skutečně i ta stará dáma hledí při své práci po očku na dítě, i slečna se na ně usmívá a já hledám pomalu obrázek v knize, abych jej mohl dát chlapečkovi ve vhodné chvíli.
A všecky pohledy na to dítě jsou laskavé, teplé.
Což divu, že se dítě cítí brzy doma, prochází čekárnou do jednoho ke druhému, nakoukne, opět se vrací a opět se rozbíhá.
 
Čtu, tužkou podtrhuji, ale dítě z očí nespouštím.
I ke mně přiběhne, usměje se a opět utíká, s úsměvem provázeno.
Slyším zašeptání: Velebný pán.
A slyším slovo, které už načisto ozařuje čekárnu. Ježíšek.
Bylo naráz jasno mezi námi, byli jsme příbuzní… to dítě má rádo Ježíška, modlí se. Jistě, jistě se modlí…
Hledí na mne, jak pomalu vytahuji z knihy obrázek… hledí upřeně na něj… a pak běží z náručí matky… běží si pro obrázek.
„Jak říkáš…?“ „Pán Bůh zaplať!“
 
Vtom otevírá lékař dveře, musím vejít, podívám se ještě na chlapečka, jak líbá obrázek, jak jej ukazuje…
A když se po chvíli vrátím do čekárny, leží obrázek na stole před slečnou, která se bavila „Světozorem“. Dítě se chlubilo, chodilo patrně od jednoho ke druhému, a pro to dítě i ten obrázek se Spasitelem našel laskavého přijetí, pochopení.
Loučím se krátce s rodiči, praví, jak se chlapec rád modlí, jak chodí do kostela… Pozval jsem ho, aby si přišel pro nový obrázek…
 
Přišel jsem do čekárny cizí, odcházím známý, sbratřilo nás v té chladné čekárně dítě, které mělo rádo Ježíška…
Čím to, že jsou děti svaté a že dospělejší jsou méně svatí i nesvatí…
Ze školy zbožně matky odcházejí do rukou jiných pěstounů, a ti buď v nich lásku k Bohu pěstí, nebo nepěstí, takže zakrní, vyvane ze srdce…
 
Své nejdražší poklady svěřují rodiny škole, školním učitelům, pěstounům. Mimoděk se rýsuje před námi postava svatého Pěstouna Páně.
Bůh mu svěřil svého Syna a Bůh mu pomáhal svými milostmi, aby svůj úkol dobře splnil…
 
Položte si, čtenářové-otcové a čtenářky-matky, ruku na srdce a zodpovězte si upřímně otázku: „Pomáhám svými modlitbami pěstounům, vychovatelům, svých dětí? Učitelům?“
Místo postraních nadávek aspoň jeden Otče náš denně za to, aby Bůh na přímluvu svatého Josefa chránil nebo vrátil našim vychovatelům víru v Něho a úctu k jeho miláčkům na zemi, ke svým dětem.
 
A i my, dospělí křesťané, po světě rozházení, očekávající v chladu cizáctví a nepochopitelné nenávisti věcí příštích, postavme opět dítě do svého středu. Děti, které mají rády Pána Ježíše, mohou svět vrátit Bohu.
Pokud vím, zatím pouze v jednom sirotčinci chodí děti občas ke svatému přijímání na úmysl sjednocení křesťanů. Nemohli byste získat pro tuto myšlenku v postní době aspoň jedno školní dítě? Neztratíme odměny své!
 
Zdroj: Kukátka 2, k tisku připravil Alois Kotek, 1994
Přepsáno doslovně. Včetně tučného zvýraznění.