Kytička z Velehradu

Člověk a Víra Vojtěch Hlávka

Následující text vyšel v květnu 1939 v časopise Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje.

Kytička z Velehradu
Antonín Šuránek

Cestou na Velehrad vždy vyhlédám, kdy se ukáží štíhlé věže, zakončené zářícími podobami našich svátých Apoštolů.
A vždy ty věže pozdravím slokou drahocenné písně: „Bože, cos ráčil“.
Tak i letos o prázdninách se otevřelo oku jedinečné panorama, prosté, jednoduché, ale k srdci mocně mluvící.
Od háje se ten pohled otevírá zvlášť mile.
Tichý klášter, místo modlitby a práce, basilika s ostatky svátého Cyrila a s hrobem Stojanovým, exerciční dům.

Vzadu se zvedá malebně Buchlov. Tento pohled dovede utišit rozechvělé nitro, osvěžit rozpálenou hlavu.
Velehrad — bez opevnění, padacích mostů, ze všech stran otevřený. Co je proti němu hrad?
Viděli jsme před lety hořet Buchlov. Slzy se draly do očí. Kouř sevalil temně na obzoru.
Zdaleka jej bylo možno pozorovat. Je pevný ten hrad na skále, ale pevnější, nerozborný, nezničitelný je Velehrad na skále Petrově.

Zažili jsme zde prázdninovou bouři.
Blesky šlehaly, hrom burácel, vítr lámal stromy jako třísky. V zahradě srazil jednomu korunu.
A na velehradské věži měřily hodiny klidně čas, kolik minut ta bouře potrvá, než se přežene. „Kolik to bouří nad vlastí se sneslo… mohutné sídlo Svatopluka kleslo, Velehrad víry bez pohromy stojí.“

V mnoha našich chrámech hoří věčné světlo, ale světlo před velehradským oltářem má jakési prvenství.
To je hvězda nad Betlémem.
Volá děti cyrilometodějských zemí, aby přišly posílit víru, pojistiti „dědictví otců“, zanítit srdce pro nejdražší poklady, které „tisíc let už máme“.
A exercičním domem stává se Velehrad „pecí ohnivou“, kde se přetavují srdce zevšednělá, tříbí zlato, které nosíme v srdci, a jež nám nikdo uloupit nesmí.

V mnoha našich chrámech hoří věčné světlo, ale světlo před velehradským oltářem má jakési prvenství.
To je hvězda nad Betlémem. Volá děti cyrilometodějských zemí, aby přišly posílit víru, pojistiti „dědictví otců“, zanítit srdce pro nejdražší poklady, které „tisíc let už máme“.
A exercičním domem stává se Velehrad „pecí ohnivou“, kde se přetavují srdce zevšednělá, tříbí zlato, které nosíme v srdci, a jež nám nikdo uloupit nesmí.

*

Dvě kaple vedle sebe vábí zvlášť: kaple Matky unie, kde krásný obraz Panny Marie s Dítětem Ježíšem na oltáři nutká k pokleknutí.
Nestačí se pomodlit, vložit do rukou přemocné orodovnice sebe sama, obraz volá k sobě blíže: „Věnuj mně pozornost!“
Kol hlavy matčiny je významný nápis: „Já jsem Matka krásného milování“, t. j. já vám mohu vyprosit to, čeho nejvíce potřebujete: opravdové, krásné, obětavé, sjednocující lásky.
A kol hlavy Ježíškovy: „Beránku Boží, daruj nám mír!“
A kolkolem, v rámu, menší obrazy našich sv. patronů se sv. Václavem v čele. Nad obrazem ční prostý kříž.

Tak mile se sloužívá v tichu této kaple. Bývá prázdná, ale je naplněna.
Vidívám jich tolik před sebou, když dávám na konci mše sv. požehnání. Požehnání posílané od kolébky naší daleko, daleko...

Bůh žehnej našemu dobrému arcipastýři Leopoldovi, který dal kapli tak krásně vybudovat.
Matko Boží, upevňuj v jeho otcovském srdci tu svátou lásku, s jakou nás, své věřící,
objímá, a dítě, Ježíšku v jejím náručí, utišuj jeho zkrvácené nitro, vlévej do něho svátý mír.
A svátý Josefe, nejprozřetelnější ochránce Božské rodiny, jehož socha stojí v kapli Matky unie, vem nás všechny do své mocné ochrany!  

A druhá kaple, v níž odpočívá „velehradský poutník“ — arcibiskup Stojan.
...
Kéž vzhlíží i k ní (Kalvarii) tento veliký dělník Boží, kéž vyprošuje svému lidu hodně statečných matek a hodně dobrých kněží, miláčků Páně!

A druhá kaple, v níž odpočívá „velehradský poutník“ — arcibiskup Stojan.
Jeho kovová podoba leží na náhrobku a hledí k oltáři, na němž stojí velký kříž — Kalvárie.
Po bocích Ukřižovaného Matka Sedmibolestná se sv. Janem, miláčkem Páně. Zrovna taková scéna kalvarská je znázorněna nad oltářem v seminární kapli v Olomouci.
Kéž vzhlíží i k ní tento veliký dělník Boží, kéž vyprošuje svému lidu hodně statečných matek a hodně dobrých kněží, miláčků Páně!

*

Po pěkně upravené cestě v háji chodí lidé sem a tam.
Jedni na Velehrad, druzí z něho. Jdu s knihou v ruce, potkávám je a je mi líto, že jsme si tak cizí.
Na Velehradě jsme všichni „doma “, v domě otcovském, ve svém.
Začnu pozdravovat každého, koho potkám, pravím si a jednám. Zaradoval jsem se.
Tolik radostných odpovědí, srdečných. Kolik dobré vůle je utajeno v našich nitrech.

Cízácký, nekatolický duch nás učinil cizáky ve vlastním rodném kraji.
Kolik bratrské blízkosti je v každém „Pomáhej Pán Bůh“ člověkovi, jehož neznáme, ale kterého vidíme, že pracuje, že si zaslouží uctivé pozornosti. Kolik široké, všesvětové a přece blíženské lásky je v křesťanském: „Pochválen buď Ježíš Kristus“ — s významnou odpovědí: „Na věky. Amen“. Není v tom ani trochu sobectví.

Cízácký, nekatolický duch nás učinil cizáky ve vlastním rodném kraji.
Kolik bratrské blízkosti je v každém „Pomáhej Pán Bůh“ člověkovi, jehož neznáme, ale kterého vidíme, že pracuje, že si zaslouží uctivé pozornosti. Kolik široké, všesvětové a přece blíženské lásky je v křesťanském: „Pochválen buď Ježíš Kristus“ — s významnou odpovědí: „Na věky. Amen“. Není v tom ani trochu sobectví.

Dva lidé vzdávají při potkání čest Vykupiteli lidstva, hlásí se k veliké rodině Boží na zemi a poznávají se jako bratři.
A vyznávám radostně, že tento pozdrav zazněl pevně z úst mnoha mužů; když zpozorovali, že je chci pozdravit, přispíšili si a pozdravili křesťansky. Bůh jim žehnej!

Některé lidi jsem potkával pak častěji.
Už vždycky pozdravovali sami, až mne to zahanbovalo. Jsme bratři.
Prolomit ledy, pozdravit se navzájem, podat si ruku! Máme bratrská srdce, plná dobré vůle. Komu záleží na tom, abychom chodili kolem sebe ledově, cize? Začněme se radostně pozdravovat vzájemně a po křesťansku!

*

Na Velehradě byl „letní tábor“ mládeže.
Hoši chodili sešikovaní a zpívali. Měl jsem jednou příležitost je pozorovat, když o tom neměli potuchy. Hráli kopanou.
Naslouchal jsem se zájmem občasným poznámkám: Špatně nahrává! Cigánku, přihřej! Ty jsi „morový“ hráč. — Ruka! Jdi do branky, já to napíšu. 

Vyjdu z úkrytu, do něhož jsem se neúmyslně dostal; byl jsem radostně překvapen.
Dobře rostlí hoši, slušně oblečení, tváře jim zářily.
Většina jich měla na krku zavěšenou medailku nebo křížek. Byl bych nejraději vběhl mezi ně, zatleskal, aby se utišili: a volal bych hlasitě, aby to slyšeli jejich rodiče v šíři i dáli: „Blahopřeji vám, bratři, že máte tak hodné matky, že vás dobře vychovaly. Blahopřeji vám, hrdinové, že si vážíte svých medailek a křížků. Tisknu vám ruku, mladí přátelé, neboť jsem nezaslechl za delší dobu hry hrubé nadávky a zaklnutí!“

Dobře nahrávejte, dobře přihrávejte, abyste životního boje neprohráli.

Řekl jsem aspoň, abych nezasahoval do řádu jejich velitelům, těm nejbližším: „Je pěkné, že nikdo z vás neklne.“
„To my si odpustíme“, řekl s úsměvem chlapec a hnal se za míčem. „Kolik už bylo gólů?“ ptám se brankaře, „Dva", praví sebevědomě, „ale já jsem jich nepustil“.
Jdu po své práci s radostným vědomím, že Duch svátý pracuje i v této mládeži. Skutečně, tito chlapci mají pěkné, čisté mládí. Míč je dovede uchránit, konají-li jinak své povinnosti, od mnohého zlého.
Kde jsi, Cigánku, hochu neznámý? Kde jste ostatní?
Dobře nahrávejte, dobře přihrávejte, abyste životního boje neprohráli.

*

A poslední obrázek.
Skutečným kukátkem — dalekohledem — na hvězdnaté nebe.
Podívejte se prostým okem na jižní oblohu — září tam zvečera a dlouho k ránu rudý Mars, „vládce roku“. Strašný bůh války.
Kdo by z nás tušil, že tato oběžnice má — jako naše země — svůj měsíček a ne jeden, dva!

A obraťte zrak k východu — tam září největší oběžnice Jupiter.
Podívejte se na něho „kukátkem“ a uvidíte kolem Jupitera jeho čtyři měsíčky. Každý den mají jinou polohu. Obíhají kolem svého pána hbitě podle pevného řádu.
Kdybychom měli velký hvězdářský dalekohled, viděli bychom těch měsíčků víc; dohromady je jich deset.
Představte si, že by kol naší země obíhalo deset měsíčků! Jaká krása!

Zadívejte se, milí čtenáři, často do hlubin hvězdnatých světů.
Tam poznává snáze lidský rozum Boha.
Tam se také duše osvěží řádem a klidem, když je toho řádu a klidu na světě tak málo.
Uchvacuje myšlenka, že na těch světech za hvězdnatých nocí spočinulo i dobré oko našeho Spasitele, a že na tutéž oblohu jako my hleděli před tisíci roky naši svatí apoštolé Cyril s Metodějem, když nám přinášeli s Písmem svátým a křížem kulturu, když zakládali náš nerozborný Velehrad!

A pohleďte ještě níže: nalevo od Jupitera září žlutavý Saturn.
„Kukátkem“ ho uvidíte jasně, jak je obklíčen plynovým, lesklým prstencem jako v šikmo položeném talíři letí vesmírem veliká, ozářená koule...

Zadívejte se, milí čtenáři, často do hlubin hvězdnatých světů.
Tam poznává snáze lidský rozum Boha.
Tam se také duše osvěží řádem a klidem, když je toho řádu a klidu na světě tak málo.
Uchvacuje myšlenka, že na těch světech za hvězdnatých nocí spočinulo i dobré oko našeho Spasitele, a že na tutéž oblohu jako my hleděli před tisíci roky naši svatí apoštolé Cyril s Metodějem, když nám přinášeli s Písmem svátým a křížem kulturu, když zakládali náš nerozborný Velehrad!
Buďte zdrávi!

Pro Apoštolát sv. Cyria a Metoděje (1939)