Když bylo Antonínovi necelých 11 let, zemřela jim maminka.
(Anna Šuránková rozená Vaňková – 27. 11.1869 - 12. 3. 1913.)
V dospělém věku, s odstupem času, viděl situaci a prožitou bolest z dětství z druhé strany: „Matka mi zemřela, a kdyby byla zůstala na živu, jistě bych se nebyl dostal na studia.“
„Také naše zemřelá matka mnoho trpěla a my – děti – jsme to viděli a žijeme z jejího utrpení dosud.“
Jaké měla matka povahové rysy a co vštěpovala svým dětem, je možné přečíst ZDE.
Mateřské požehnání
Na ulici zazvonil zvonek, lidé poklekli, kněz, provázen několika věřícími, šel „s Pánem Bohem“ k naší maměnce.
My jsme byli shromážděni v síni a modlili se k pěti Ranám Krista Pána, zatímco velebný pán maměnku zpovídal.
Pak kněz zazvonil na znamení, že už můžeme do světnice, zpověď je vykonána, nemocné se udělí Tělo Páně. Když pak byly obřady svatého pomazání skončeny, zavolal velebný pán nás děti – Bůh mu to odplať životem věčným – k lůžku, aby nám maměnka dala své požehnání.
Přiklekli jsme – podle věku – jeden za druhým.
To, co cítilo mé srdce, jsem vyjádřil vroucím políbením té předrahé ruky, kterou jsem zalil slzami.
Toto byl jakýsi doslov čehosi mezi mnou a téměř umírající matkou.
Cítil jsem, že mně odpouští a že by za mne dala ochotné svou krev, jen aby můj život byl dobrý, poctivý a tak i šťastný.
Co asi rozechvívalo srdce maměnčino, když položila svou žhavou ruku na hlavu mně, který jsem to srdce tak bolestně poranil?
Co všechno vkládala do těch slov: „Požehnej tě a ostříhej ode všeho zlého všemohoucí a milosrdný Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Amen.“ To, co cítilo mé srdce, jsem vyjádřil vroucím políbením té předrahé ruky, kterou jsem zalil slzami. Toto byl jakýsi doslov čehosi mezi mnou a téměř umírající matkou.
Cítil jsem, že mně odpouští a že by za mne dala ochotné svou krev, jen aby můj život byl dobrý, poctivý a tak i šťastný.
Což se nemusela být o mne? Po tak hrozné zkušenosti?
Dávala nám požehnání ze všech sil, z hlubin srdce, celou milující duší!
Tato drahá chvíle, kdy se mně dostalo požehnání pro celý život, mně tak utkvěla, že jsem ji vždycky znovu prožíval,
kdykoli jsem – jako kněz – zaopatřoval rodiče a – vždy, bez výjimky, vedl jejich děti k loži nemocné nebo nemocného, abych těm dětem zajistil nezničitelný majetek nadměrné hodnoty.
A vždy jsem předříkával žehnajícím ta krásná slova, která nade mnou říkali naší maměnka, a děti ve škole jsem učil dávat požehnání, aby ho uměli, až toho bude potřeba…
Poslední hodina
Maměnka chřadli nezadržitelně. Slábli.
Kdykoliv jim dávali tekutou potravu, vždy musely vnitřnosti velmi trpět, jak bylo patrno na nemocné.
Život se stával u nás stále dusnější, soustředěnější, každou chvíli mohli maměnka vydechnout naposledy.
Skutečně jsme byli pojednou zavoláni do jizby. „Maměnka umírajú.“
Klekli jsme a tlumeně jsme se modlili. Zatím se sbíhali i příbuzní od Vaněčků, od Krchňáčků. Maměnka oddychovali těžce.
Hodiny stejnoměrně tikaly, kdykoliv nastalo ve světnici ticho, vyniklo jejich odměřené rozmlouvání.
Myslel jsem na slova maměnčina, když tatíček zavěšovali na stěnu nové hodiny: „Která bude má poslední?“
Studený pot stírali čas od času z čela umírající, která už oči neotvírala. Časem zavzdychala. A pak už ztichla úplně. A vydechla hluboce naposledy.
V tom začaly hodiny bít. Jedenáct, jedenáct dopoledne toho smutného dne 12. března 1913 na svatého Řehoře.
Ozval se náš dušený pláč. Přistoupili jsme k „pohrátce“ (lůžku), abychom se zadívali do obličeje své matky.
Tatíček kdesi slyšeli, že se bezpečně pozná, zemře-li kdo skutečně, když se poněkud hlouběji vtiskne nehet do masa na předloktí. Zůstane-li rýha od nehtu v mase, nerovná-li se opět maso – je to znamení smrti. Vidím tatíčka, jak vzali do svých rukou ruku maměnčinu, aby se tímto způsobem přesvědčili, že život z těla unikl.
Tu jsme propukli v hlasitý pláč…
Venku se probouzelo jaro, slunce už radostně doráželo na probuzené stromy, rozehřívalo pole, všecko se chystalo ke vzkříšení, k novému životu…
Nás děti vyvolali ven, aby mohli zemřelou umýt a obléci.
Stáli jsme v síni na dřevěném příklopu od sklepa a strýček Vaněček, bratr maměnčin, nám povídali: „Už nemáte maměnky.“
Tu jsme propukli v hlasitý pláč… Venku se probouzelo jaro, slunce už radostně doráželo na probuzené stromy, rozehřívalo pole, všecko se chystalo ke vzkříšení, k novému životu…
Nelze vypsat to, co probíhalo myslí jedenáctiletého chlapce, když se mu stále vracela na mysl ta slova: „Už nemáte maměnky.“
To jako by se propast otevírala… A přitom pocit bolesti nad tím, že jsem tolik zarmoutil svým přečinem tu, která mě z lidí nejvíc měla ráda…
Starší bratři šli oznámit věc na faru a kostelníkovi a vystoupili na věž, aby zazvonili umíráčkem.
Oh, kolikrát už zvonili tím malým, plačtivě rozmlouvajícím zvonkem, ale nikdy jeho hlasu tak nerozuměli jako dnes…
Lidé se ptali po vesnici: „Komu to zvoní umráčkem?“ A dovídali se: „Tetičce Šuránkové.“ „Odpočinutí věčné daj jim, Pane!“
Pohřeb
„Tonku,“ pravili stýček Vaněček, „vyprav sa, půjdete s naším Cyrilem do Malej Blatnice pozvat rodinu na pohřeb.
Často jsem slýchávál o Malej Jaši, Blatnici, že i tam máme rodinu. Je to přes hodinu cesty vzdálená vesnička, kam se před mnoha lety přiženil jeden z našich předků. Byl to, jak jsme se dověděl později, Antonín Šuránek, který měl pak v Blatničce dva syny, Tomáše a Františka, a ti už zase měli rodiny. Těm bylo třeba zvěstovat smutnou zprávu a pozvat je na pohřeb.
Bratranec Cyril byl o rok starší a cestu do Blatničky už znal.
Šli jsme tedy spolu. Mlčky i za hovoru. Kolem kostela, hřbitova, sochy Panny Marie na Smíchovské…
Po pravé straně nám zůstal Sv. Antonínek…
Po levé straně se otevíral Hluk. Vyšli jsem na mírný kopeček a už se ukázala v údolíčku vesnička – bez kostela – malá…
Malá Blatnička. Příbuzní nás vlídně přijali, dali nám také něco jídla, slíbili, že na pohřeb přijdou a propustili nás.
Bylo krásně. Už jako úplné jaro. Bezvětří a vlídné teplo. Všecko se jaksi usmívalo. A mně se stále vracela ta slova: „Už nemáte maměnky!“ A cesta zpět byla stále těžší. Čím více jsme se blížili k domovu, tím více doléhala na duši skutečnost. Bez matky…!
Když jsme se vrátili, našli jsem maměnku už oblečenou a to oblečenou do roucha členek III. rádu sv. Františka, skoro jako řeholnici, opásanou bílým provazem – cingulem.
Naši zatím jeli do Ostrohu pro truhlu a hrobař se dal do kopání hrobu. Když jsme se vrátili, našli jsme maměnku už oblečenou
a to oblečenou do roucha členek III. řádu sv. Františka, skoro jako řeholnici, opásanou bílým provazem – cingulem.
V sepjatých rukou černý křížek.
Z pohřbu mně mnoho dojmů neutkvělo.
Byl jsem příliš zahloubaný do skutečnosti, všechno vnější mně unikalo.
Jistě jsem jinak zažíval to bolestně vážné „Libera“ pana řídícího Jadrníčka, jistě i jinak chápal slova písně, kterou jsem jindy zpíval spolu s ním.
Pak rány hlíny, dopadající na rakev. A rozloučení se s maměnkou naposledy.
Socha Panny Marie na bočním oltáři
v kostele sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě.
A tam, myslím, byl pro mne dojem nehlubší, trvalý. Nejstarší bratr František nás vedl k oltáři Panny Marie, klekl si na stupeň a my – sourozenci – vedle něho. A on – náhle, nečekaně – zvedl ruku, ukázal na sochu Matky Boží a pravil: „To bude včil naše maměnka!“
Dozněly zpěvy i modlitby knězovy, lidé se vraceli do kostela na požehnání.
My nebližší příbuzní jsme ještě zůstali klečet u hrobu… a pak jsme se také zvedli, abychom zašli do kostela.
A tam, myslím, byl pro mne dojem nehlubší, trvalý.
Nejstarší bratr František nás vedl k oltáři Panny Marie, klekl si na stupeň a my – sourozenci – vedle něho. A on – náhle, nečekaně – zvedl ruku, ukázal na sochu Matky Boží a pravil: „To bude včil naše maměnka!“ A začal se modlit: „Pod ochranou tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko,“ „Zdrávas, Královno, Matko milosrdenství… naději naše, buď zdráva… k tobě vzdycháme lkajíce a plačíce… Obrať k nám své milosrdné oči…!“
Modlili jsme se s nim.
A pan farář ukázal na sochu: „Hle, jaké má oči, jako živé – jak tady Antonínek“ a ukázal přitom i na mne.
A já jsem hleděl do očí té dobré Matce a vzpomněl jsem si, že jsem byl před časem přitom, když se tato nová socha Panny Marie stavěla na oltář. Bylo to už k večeru. Nás několik chlapců – možná, že jsem byl ještě ministrantem – pomáhalo.
Byl přítomen pan farář a pan řídící Jadrníček.
A pan farář ukázal na sochu: „Hle, jaké má oči, jako živé – jak tady Antonínek“ a ukázal přitom i na mne.
Teď jsem si na to vzpomněl a hleděl jsem do těch „živých“ očí jako by byly živé a volal jsem k živé Matce Boží tam nad hvězdami, aby nám skutečně byla nyní Ona matkou!
Zdroj: Dějiny mého povolání 1, Antonín Šuránek, k tisku připravil Alois Kotek
