Byl to on, kdo podpořil Šuránkovu vizi na zřízení stálé duchovní správy na Svatém Antonínku a 1. 9. 1939 s ním tuto myšlenku přednesl tehdejšímu blatnickému faráři.
V činnosti na poutním místě ho podporoval. Byl to opět on, kdo mu v roce 1941 navrhl, jestli by v době prázdnin, kdy je častěji v rodné fanosti, nechtěl sloužit mše svaté v kapli. P. Šuránek jeho rady uposlechl a udělal dobře.
Kazatelem na pohřbu P. Kociána byl právě P. Šuránek.
Jeho promluva vyšla později (1946) tiskem v Dobrém pastýři.
Dobrý pastýř byl týdeník vydávaný pro potřebu kněží po 2. světové válce.
Po pár letech byl stejně jako jiná periodika s duchovní tématikou zakázán.
Nad hrobem kněze
Antonín Šuránek
Toto kázání bylo proneseno nad hrobem dp. P. Kociána, hodí se však pro každého žijícího kněze k rozjímání. Red.
Veledůstojní pánové! Bratři a sestry!
Je dnes středa — všední den, a přece je náš kostel naplněný do posledního místečka,
jak byl naplněný o vánocích, kdy jsme — vedeni svým milým panem farářem — zpívali radostné: Nám, nám narodil se!
Tehdy jsme klečeli u jeslí, dnes u rakve. Kdybychom se dívali na tu rakev očima přirozenýma, museli bychom truchlit.
Díváme-li se však na ni očima víry, tlačí se do srdce radost: zemřel nám sice dobrý pastýř — ale narodil se nám přímluvce před trůnem Božím.
Díváme-li se však na ni očima víry, tlačí se do srdce radost: zemřel nám sice dobrý pastýř,
ale narodil se nám přímluvce před trůnem Božím. Mnoho jsme ztratili, více jsme získali!
Ten, který po 12 let pracoval z lásky k Bohu a k duším v této farnosti, bude pro ni pracovat dál. Je vřelým přáním sv. Matky Církve, aby nad rakví knězovou uvažovali věřící o velikosti sv. kněžství Kristova. Splňme pokorně její přání.
Chodil z místa na místo a všude dobře činil: zvěstoval radostnou zvěst o vykoupení lidstva, sytil lačné,
uzdravoval nemocné, křísil mrtvé.
A když přišla jeho poslední hodina, obětoval se — nejprve způsobem nekrvavým
pod způsobami chleba a vína — potom na Kalvárii způsobem krvavým.
Pní, umírá tři celé hodiny... ruce rozpjaté k celému světu...
Jaké to strašné, vytrvalé: Dominus vobiscum — od oltáře kříže. Hlava ověnčená trním, nohy probodené,
srdce otevřené, aby z něho vytekla poslední kapka krve.
A to mocné: Dokonáno jest — Ite missa est — to nebyl povzdech vysíleného, poraženého, to byl jásavý výkřik vítězův.
Otče, vykonal jsem poslání, které jsi mi dal, v ruce tvé odevzdávám duši svou, abych přijal slávu, kterou jsi mi slíbil...
Tak žil, pracoval, trpěl a umíral Velekněz, tak žije, pracuje, trpí a umírá jeho věrný kněz.
„Příklad dal jsem vám." „To čiňte na mou památku!“
Proměňujte chléb v mé Tělo a obětujte... ale proměňujte i své tělo v chléb lidu Božímu — a obětujíce denně Mne,
obětujte denně sebe! Opusťte všechno!
„Každý, kdo opustí dům nebo bratry neb sestry, otce, matku, manželku, děti, pole, pro jméno mé, stokrát víc obdrží
a život věčný v dědictví dostane!" (Mat. 19, 27.)
Oběť je tedy obsahem kněžského života a smrt vysílením — na poli slávy — je vyvrcholením plodného života knězova!
Tehdy byl na světě blahobyt. Mladému člověku byl svět otevřený. Nabízelo se tolik povolání!
Proč volil právě kněžské, o němž věděl, že je v něm tolik osobních obětí?
Protože hodnotil všechno ve světě ve světle víry. Ve chvíli životního rozhodování rozechvívají věřící duši hlavně slova Kristova:
„Co platno člověku, kdyby celý svět získal, na duši však škodu utrpěl?"
Pomáhá-li někdo udržovat časné statky — tělesné zdraví, čistě světské vědomosti, majetek — zachraňuje jen na několik let,
ježto jednou člověk musí zemřít a opustit vše. Pomáhá-li někdo zachraňovat svým bližním duši, zachraňuje na věky.
To je hrozná skutečnost: duše nemůže zemřít, musí žít, na věky šťastna nebo nešťastna...
Pomáhat lidem k věčnému štěstí chtěl maturant, proto opustil rodný dům, rodiče a sourozence a vstoupil do kněžského semináře.
Celá seminární výchova a sebevýchova směřuje k tomu, aby budoucí kněz přinášel v pravém duchu denní Oběť mše svaté, aby obětoval v hluboké víře Tělo a Krev Páně, ale aby denně obětoval v neúnavné práci sebe, své zdraví, svůj čas, své schopnosti Bohu a svěřeným duším.
Náš věřící lid se domnívá, že bohoslovec se učí v semináři v letech studia jen „sloužit mši svatou".
Je to veliká pravda! Celá seminární výchova a sebevýchova směřuje k tomu, aby budoucí kněz přinášel v pravém duchu denní Oběť mše svaté, aby obětoval v hluboké víře Tělo a Krev Páně, ale aby denně obětoval v neúnavné práci sebe,
své zdraví, svůj čas, své schopnosti Bohu a svěřeným duším.
A jako krok za krokem se blíží k oltáři, tak musí v něm růst a mohutnět duch sebeoběti...
Prvním takovým krokem je přijetí postřižin, tonsury. Bohoslovec I. ročníku přiklekl k oltáři, sklonil svou hlavu před biskupem,
a ten z ní ustřihl něco vlasů v podobě kříže...
Bohoslovec při tom říkal: Ty jsi, Bože můj, majetek jediný! Nikoho nehledám, leč Tebe.
Zříkám se všeho pozemského, nebudu sloužit zájmům světa, jediné zájmům Tvým. — A Bůh dal svému novému služebníku rukama biskupovýma jako odznak bílé roucho, rochetu. Bohoslovec se do ní oblékal pak denně.
Kdykoli šel k sv. přijímání, říkal při tom: Obleč mne, Pane, v nového člověka, spravedlivého a svatého, podobného Tobě!
Dalšími kroky k oltáři byla nižší svěcení. Bohoslovci II. ročníku svěřen úřad vrátného chrámového, předčitatele Písma sv.,
vymítače zlých duchů a ministranta u oltáře.
A už tenkrát mu biskup pravil: Jen tehdy budeš důstojně přisluhovat knězi vínem a vodou,
budeš-li sám sebe vydávat při tom v oběť Bohu!
Ve IV. ročníku další tři rozhodné kroky: bohoslovec už se začal oblékat k mešní oběti při svěcení podjáhenském.
Tehdy mu biskup podal humerále, jež značí očistu jazyka. Ať se ten jazyk vyvaruje všeho světáckého, ať se posvětí pro modlitbu breviáře.
Půl druhé hodiny denně se zapojí do zpěvů andělů na nebesích, aby žalmovými zpěvy Boha velebil, mu děkoval,
Boha usmiřoval a jménem Církve prosil...
Pak mu dal biskup na levou ruku manipul. Ten označuje ovoce dobrých skutků, ovoce potuplné kněžské práce.
Tím manipulem jsou posvěceny ruce podjáhnovy, aby se zvedaly k modlitbě, aby podávaly jáhnovi u oltáře obětní dary, jež mají být proměněny. Podjáhen už stojí těsně u stupňů oltáře, může při mši svaté se přiblížit knězi — proto se od něho vyžaduje vysoký stupeň obětavosti. Je vázán k doživotní kněžské čistotě,
k denní modlitbě breviáře, k poslušnosti diecézního biskupa.
Už trvale musil opustit rodný dům i rodný kraj, rodiče, příbuzné, je povinen jít pracovat tam, kam jej pošle biskup, který je mu nyní otcem i matkou...
Podjáhen má právo už u oltáře číst a zpívat epištolu... má povinnost zasvětit jazyk modlitbě a svatému čtení z Písma sv. ...
zasvětit celé tělo, všechny síly službě Boží a potřebám duší...
Velmi důrazně vyzýval biskup svěřence, mezi nimiž stál tehdy i náš zesnulý pan farář, aby si dobře rozvážil, co činí: „Ještě máte čas. Dosud jste svobodní a můžete odejít do světského povolání. Přijmete-li však toto svěcení, už nebudete moci odejít, nýbrž budete míti povinnost sloužit Bohu, zachovávat věrně kněžskou čistotu, pracovat pro zájmy Boží na zemi..."
A jak odpověděli svěřenci? Vrhli se na zem na znamení, že odumírají dobrovolně světu a jeho zájmům...
Tak jako padá zrnko do brázdy... A nad nimi zaznívala litanie ke všem svatým.
Svatí papežové, biskupové, kněží a jáhnové, jakoby přecházeli kolem a svolávali na svěřence Boží požehnání...
Tři týdny nato učiněn další krok k oltáři svěcením jáhenským; to dává právo křtít a rozdávat trojí chléb lidu Božímu:
skutečný chléb chudým, chléb slova Božího a andělský Chléb ze svato stánku.
Církev svěřuje jáhnu péči o děti, mládež, opuštěné, zarmoucené, chudé. Jeho odznakem je štola položená přes jedno rameno: „Přijmi bělostnou štolu z ruky Boží, naplň úkol svůj", praví biskup.
Štolou je jáhen zapřažen do Božího pluhu. Zasvěcuje svůj jazyk Duchu svatému, Učiteli a Utěšiteli, své ruce Dárci darů přemnohých. Má být ochoten položit za pravdu život jako vzor jáhnů, sv. Štěpán. Tak po něm žádá Církev opět zvýšené obětní smýšlení.
Konečně přišlo svěcení na kněze. Biskup vzkládal na ně svěcené ruce, uděluje jim tak Ducha svatého; pak jim položil štolu přes prsa křížem, na znamení, že mají vytrvale nosit v srdci kříž Kristův, živit ducha oběti rozjímáním umučení Páně:
„Přijmi jho Páně... je sladké a břímě jeho je lehké."
Naposled oblékl biskup novokněze do ornátu: „Přijmi kněžské roucho, kterým se naznačuje láska."
Mnoho máš už odznaků na sobě: humerále, albu, cingulum, manipul, štolu — zavázal ses k ukázňování jazyka, k doživotní čistotě, sebekázní, k práci do úpadu — ale to vše musí být přikryto ornátem, značícím lásku. Kdybys tyto závazky konal sebevěrněji, nebylo-li by to z lásky k Bohu a k duším, nic ti to nepomůže!
Teprve nyní jsi schopen proměňovat chléb v Tělo Páně... když jsi oblékl na sebe lásku!
A biskup posvětil novokněžím ruce, aby mohly zvedat Tělo Páně...
„Rač, Pane, zasvětiti tyto ruce, aby cokoli požehnají, bylo požehnáno, a cokoli zasvětí, bylo zasvěceno..."
Požehnané kněžské ruce! Jak krásný úkol mají: podávat lidem Boha pod způsobou chleba! Na konci mše sv., při níž bylo svěcení, byl ještě jeden dojemný okamžik: biskup vkládal ruce na hlavu každého z novokněží se slovy: „Přijmi Ducha svatého, komu hříchy odpustíš, jsou odpuštěny!' Požehnané kněžské ruce!
Jak krásný úkol mají: znamením kříže odpouštět hříchy ve zpovědnici. A hřích je jediným vlastním neštěstím jednotlivců i národů... Kněžské ruce toto neštěstí oďstraňují...
Biskup sevřel ty posvěcené ruce do svých rukou a položil každému z vysvěcených otázku:
„Slibuješ mně a mým nástupcům úctu a poslušnost?"
„Slibuji", zněla odpověď ... a od té chvíle byla pro vysvěceného jediná vůle na světě: Boží vůle, tlumočená pokynem biskupovým.
S otcovským požehnáním posílal biskup nové kněze do diecése.
„Milovaní synové! Veďte život čistý a svatý! Uvažujte a napodobujte, co konáte! Slavíte u oltáře tajemství smrti Páně, usmrcujte, umrtvujte své tělo! Chraňte se všeho, co by vás mohlo poskvrniti!
Vaše učení buď duchovním lékem lidu Božímu, vůně ctnostného života vašeho buď potěchou Církve Kristovy: Budujte příkladem i slovem na zemi rodinu Boží! Tak jednejte, abych ani já, váš biskup, nebyl odsouzen za to, že jsem vás vysvětil, ani vy za to, že jste se vysvětit dali, nýbrž abychom byli všichni od Boha odměnění. Jděte, roznášejte do farností Boží požehnání!"
Vaše učení buď duchovním lékem lidu Božímu, vůně ctnostného života vašeho buď potěchou Církve Kristovy:
Budujte příkladem i slovem na zemi rodinu Boží! Tak jednejte, abych ani já, váš biskup, nebyl odsouzen za to, že jsem vás vysvětil, ani vy za to, že jste se vysvětit dali, nýbrž abychom byli všichni od Boha odměnění. Jděte, roznášejte do farností Boží požehnání!"
3. Sv. Matka Církev provází novokněze, opouštějící Seminář, s mateřskou láskou, ale i se svatou bázní;
má zkušenosti dvou tisíciletí. Vytrvají všichni? Naplní svatý ideál kněžství?
Když jásají věřící o prvotinách, chvěje se srdce Církve.
Pozoruje novokněze rok za rokem, posiluje je v bojích, a čím srdnatěji odolávají nástrahám, tím více se vyjasňuje její obličej,
a když padne do brázdy věrný její sluha, oráč Boží, když vytrval až do posledního dechu, když věřící lkají u jeho rakve, raduje se Církev, jásá, že má nového vítěze. Přistupuje s nevýslovnou úctou a láskou k rakvi, aby poděkovala Bohu i zesnulému.
Pohlíží na jeho zavřené oči.
Kdysi ty oči hleděly plné jasu do očí biskupových, když novokněz sliboval svému biskupovi úctu a lásku!
A nelhal! Zvítězil!
Pohlíží na sepjaté ruce knězovy. Byly zasvěcené a zůstaly svaté. Přibité na kříž. Jasně na nich vidět jizvy hřebů, otevřené rány, jimiž propadal majetek do klína chudých. Kolik chleba rozdaly, kolik chudých potěšily, kolik kajícníků rozhřešily, kolik lačných nasytily Chlebem nebeským, kolik kleslých zvedly! Požehnané ruce!
Církev hledí s úctou a vděčností na nehybná kněžská prsa, v nichž ztichlo srdce, zasvěcené Bohu a duším. Ustalo tlouci vysílením.
Bylo vytrvale probodené pro zájmy tohoto světa. Otcovské srdce kněžské, vyčerpalo se láskou! — Církev pohlíží s úctou na probodené nohy knězovy, poslušné až k smrti. Nechodily cestami svými, poslouchaly rozkazů biskupových! Roznášely jen požehnání.
Tak pohlíží Církev i na kněze, ležícího v rakvi mezi námi.
Byl po vysvěcení kaplanem, pak 10 let kaplanem v D., 7 let farářem ve Š., z nichž přišel do naší farnosti.
Co ho přivedlo? Mohl zde hledat pohodlí? Blahobyt?
Vždyť říkají naší obci „Kamenná Lhota"! Co ho přivedlo?
Jedinou otázku dal, když se informoval, chtěje se hlásit o faru: Jsou tam lidé zbožní? Láska k duším ho vedla, jen dobro vaše hledal.
Ta zpovědnice vydá svědectví na soudě Božím, to tvrdé klekátko, na němž klekával časně ráno a pozdě večer — modle se za vás!
Z lásky k vám padl, padl vysílením! Nezůstali jste mu lásku dlužní. Jak se radoval, když viděl, že tolik vás jezdí na duchovní cvičení, chodí na duchovní obnovy!
Chcete-li mu ukázat svou opravdovou lásku, umiňte si, že každý z vás v dohledné době vykoná duchovní cvičení, exercicie!
Závěr. Neloučíme se s vámi, milovaný pane faráři, neboť smrtí život nekončí, pouze se mění.
Zůstanete s námi jako nebeský po mocník.
Pomáhejte, až budete moci, k tomu, aby se uskutečnila veliká myšlenka, aby věřící nemuseli daleko chodit na duchovní cvičení, aby je mohli konávat u sv. Antonínka.
Děkujeme vám za vaši pastýřskou lásku. Všichni bez rozdílu.
A děkují vám i věřící z okolních farností. Dobře si toho všimli, s jakou horlivostí jste spěchával k sv. Antonínku,
jak jste se modlíval s poutníky při mši svaté. Přinesli vám trochu hlíny z těch míst, na nějž jste chodíval a dávají vám ji do hrobu.
Pomáhejte, až budete moci, k tomu, aby se uskutečnila veliká myšlenka, aby věřící nemuseli daleko chodit na duchovní cvičení, aby je mohli konávat u sv. Antonínka.
A ještě máme prosbu: Neopouštějte své farníky, vyprošujte nám vytrvalost v dobrém a vyproste farnosti,
v níž jste obětavě po 12 let pracoval, nového duchovního správce, který by tak horlivě
a nezištně pracoval pro čest a slávu Boží a pro spásu duší jako vy!
Vám pak dej Pán Bůh věčné odpočinutí a světlo věčné ať vám svítí!
Amen.
