Následující řádky psal P. Šuránek na podzim roku 1946. Krátce po válce. Politická situace ho znepokojovala.
Obavy z komunismu měl už během války. Text byl vytištěn v pastoračním týdeníku pro kněze, byl vlastně varováním. Snad se jim snažil otevřít oči. Řada kněží se totiž ke komunistické ideologii postupně připojila.
Článek P. Šuránka v Dobrém pastýři - 24. 11. 1946
Dobrý pastýř byl týdeník vydávaný pro potřebu kněží po 2. světové válce.
Po pár letech byl stejně jako jiná periodika s duchovní tématikou zakázán.
Znamení Syna člověka
Antonín Šuránek
Hvězda, o které deklamují děti ve školách a při národních slavnostech, že ona přezáří hvězdu betlémskou...
Ta betlemská zvěstovala pokoj lidem dobré vůle.
Co tedy zvěstuje tato, která ji přezáří?
Byla jiskřivá zimní noc.
Stáli jsme ve dveřích jako děti s rodiči a hleděli udiveně k nebi.
Kometa! Znamení!
„Bude vojna.“
Dospělí hleděli zamyšleně, děti s pocitem hrůzy. Klidně zářící jádro a oheň, hrozící jako metla. Dívali jsme se znova a znova. Nemohli jsme se nasytit tohoto podivného zjevu.
Kometa zmizela a válka přišla. Zatím jen na Balkáně. Četlo se o ní v novinách, vykládalo se, četlo se v obrázkových kalendářích.
Po několika letech se lidé opět zastavovali.
Ukazovali na oblohu. Veliký kříž s temných mračen hleděl strnule k zemi.
Opět údiv a úděs. Opět ta slova hrozného dosahu: „Bude vojna."
A byla. Už blíže.
Zvony zvonily hrany následníku trůnu, buben vířil, vojáci spěchali s kufříky k vozům.
Když byli pohromadě, zazněl zvuk křídlovky. Řezal až do masa. A muži všichni jako na povel padli na kolena.
Někteří políbili zemi. Ženy se rozplakaly. Pak vozy zadrnčely, poslední zamávání a potom proudy slz.
Přicházely zprávy z fronty. První padlí. První rekviem se slavným „Libera".
Potom zavlály prapory nad prohlášením samostatnosti, lidé zpívali a pravili znova a znova, jakoby se nemohli nasytit vlastního proroctví: „Už nikdy nebude války."
V roku 1938 dne 12. března leželo v seminární kapli na zemi několik řad bíle oděných obětí, bohoslovců, uchystaných zavázat se doživotně ke svatým úkolům podjáhenským.
Té noci se Evropa zachvěla. Severní záře házela oblohou hořící pruhy, lidé zvedali hlavy.
Znamení? Do rána nebylo Rakouska.
A k jednomu z těch, kdo se chystali k podjáhenství, přistoupil přítel: „Víš, co se v noci stalo?
Rakouska není. Půjdeš přece ke svěcení? Víš, co bude dál? Půjdeš přece?"
A mladý hrdina odpověděl: „Přece."
A vrhl se na zem před tvář biskupovu.
Jaká to bílá znamení na zemi!
Rakousko padlo. Padne Československo.
Tak je to v programu. Církev pocítí tvrdou pěst.
Proč se ti mladí lidé dávají světit?
Co bude znamenat kolár?
Co klerika?
Vždyť v rudých praporech vlaje znamení odporu, to není znamení Syna člověka!
Znamení vítězné. Nezadržitelné.
Lomený kříž. Jaké to znamení člověka na zemi!
A nová znamení!
Ulicemi rachotí tanky, letí jako zběsilé.
Odkud a kam? K čemu? Ohromná děla.
Vojsko se valí ulicemi.
Ráz na ráz. Kázeň! Svět patří nám!
A zase znamení na zemi.
Vychrtlý kůň se vleče od slovenských hranic. Voják v zanedbané uniformě. Oči beze světla.
Unavený, unavený k smrti. Kdy skončí už ty strašné cesty?
Děla v dáli odpovídají. Letadla duní. Letadla, bílá jako mír zvěstující holubice z archy Noemovy.
Letadla pozdravující zemi strašnými pozdravy.
A země odpovídá na pozdrav kotouči kouře.
Jaká to divná znamení na zemi.
„Kde to jsme?" Ptá se německý důstojník. „V Protektorátě.“
Důstojníkovi vyhrkly z očí slzy. Jaké to znamení člověka!
Na horách hoří ohně, přeletují jako jiskry ohnivé tečky, nad krajem stojí jako visuté lampy zlověstná světla.
Do prachu padl lomený kříž. Ponížený.
Měl býti vztýčen po vítězné válce v jediném okamžiku na všech chrámech v rozjásané Říši, kříže Kristovy měly býti smeteny.
Tak to bylo v programu...
Lomený kříž byl dolomen.
Jiné vojsko se valí přes hory.
Rudý prapor, už vlastně rozstřílený kus sukna, je přivázán k elektrickému sloupu.
Prapor, nesený od Stalingradu. Nové znamení.
Do prachu padl lomený kříž. Ponížený.
Měl býti vztýčen po vítězné válce v jediném okamžiku na všech chrámech v rozjásané Říši, kříže Kristovy měly býti smeteny.
Tak to bylo v programu...
Lomený kříž byl dolomen.
Vychází nové znamení na zemi.
Hvězda, o které deklamují děti ve školách a při národních slavnostech, že ona přezáří hvězdu betlémskou...
Ta betlemská zvěstovala pokoj lidem dobré vůle.
Co tedy zvěstuje tato, která ji přezáří?
Tehdy řekne-li vám kdo: „Aj, tuto je Kristus anebo tamto", nevěřte; neboť povstanou falešní Kristové a falešní proroci a budou činiti divy veliké a zázraky, takže by byli uvedeni v blud, kdyby možno bylo, i vyvolení."
To ještě není konec. To ještě není příchod Syna člověka. Ten přijde jako blesk.
„Tu ukáže se znamení Syna člověka na nebi; i budou kvíleti všechna pokolení země.“
V Moskvě. Zástupci jednotlivých sovětských republik přinášejí s sebou na tělocvičné slavnosti veliká znamení.
Obraz Stalinův, veliký 5 krát 8 metrů.
„To, co jsem viděl, nedovedu ani pochopit.
Taková úcta k autoritě státu! Kříže jsem tam neviděl, obrazů svatých jsem tam neviděl, ikony jsem neviděl, ale viděl jsem člověka, klečícího před obrazem Stalinovým.
To je klanění. Adorace.
Viděl jsem mrtvolu Leninovu, zalitou světlem reflektorů, viděl jsem zástupy nesčíslné, hledící s očima plnýma úžasu a úcty, slyšel jsem, jak vyznávají víru ve vítězství jeho myšlenky, jak se upevňují ve věrnosti k jeho nástupci...
Třikrát týdně je dovoleno navštívit mrtvolu Leninovu v kryptě od 15 hodin.
Od 8 ráno už se tvoří fronty a odpoledne je prostor posetý lidmi, toužícími vyznat svou víru, lásku a naději..."
(Prof. dr Plajner.)
Jaká to znamení člověka na zemi!
Hledíme na smutné listopadové nebe.
Čekáme na něm znamení Syna člověka.
Kdy přijdeš, Pane?
V oblacích nebeských. S mocí velikou a velebností?
Kdy shromáždíš své vyvolené ode čtyř větrů, od končin nebes až do končin jejich?
Je blízko přede dveřmi?
I my vyznáváme svou víru.
Neochvějnou, ničím nenahraditelnou, skálopevnou ve vítězství Tvého království!
Svou nadějí neodvolatelnou.
Kdyby se země viklala, kdyby se valila nová znamení zemí, kdyby tisíce lidí bylo adorováno, tisíce vítězů, vyznáváme svou naději.
V Tvůj příchod v moci veliké a velebnosti.
A Tobě, Tobě jedinému, vyznáváme svou nezadatelnou, nedělitelnou lásku,
Tobě, Ježíši Králi, Tobě, který jsi Cesta, Pravda a Život,
který jsi Alfa a Omega, který jsi a budeš nepřemožitelný,
solus Sanctus, solus Dominus, solus Altissimus!
Zástupy nebeských bratří, vy svatí biskupové, kněží a jáhnové, slyšíme vaše nebeské ujištění:
„Bratři, nepřestáváme modliti se a prosit za vás, abyste byli naplnění poznáním vůle Boží ve vší moudrosti a rozumnosti duchovní, abyste žili důstojně Boha, tak, abyste se mu ve všem líbili, ve všelikém díle dobrém užitek přinášejíce i prospívajíce skrze poznání Boha, veškerou silou posilňováni jsouce podle moci velebnosti jeho k veškeré vytrvalosti a trpělivosti, s radostí děkujíce Otci, který nás učinil hodny, abychom měli účast v podíle věřících ve světle, který nás vytrhl z moci temnosti a přeložil do království milovaného Syna svého..."
(Epišt. poslední neděle po svatém Duchu.)