Budovatel chrámu

Na fotografii P. Antonín Man (1861-1919)

Článek P. Šuránka v Dobrém pastýři - 13. 10. 1946.

Dobrý pastýř byl týdeník vydávaný pro potřebu kněží po 2. světové válce.
Po pár letech byl stejně jako jiná periodika s duchovní tématikou zakázán.

Antonín Man byl farářem v Šuránkové rodné farnosti v letech 1905-1919.
V jeho blízkosti malý Anotnín vyrůstal a stal se mu prvním kněžským vzorem.
Za jeho působení se postavil kostel, kde sloužil novokněz  Antonín Šuránek 11. 7. 1926 první mši svatou.

Budovatel chrámu
Antonín Šuránek

V Ostrožské Lhotě na Slovácku mají krásný kostel.
Svítí na kopečku celé osadě. Nemůže se ukrýti jako „město na hoře ležící“ „musí volat k sobě, povzbuzovat, těšit, napomínat i hrozit.

Architekt Madlmayr se rozhlédl prostorným chrámem a pravil: „ten architekt rozuměl věci!"
Ale co by byl platný architekt, kdyby nebylo obětavého duchovního správce.
Leží nyní na hřbitově za kostelem a také jeho hrob je jako „svíce na svícnu".

Když ležel na smrtelné posteli, napsal svému děkanovi (ve Strážnici):

„Řekněte nad mým hrobem mojím milým farníkům, že jsem je upřímně miloval, pro ně rád trpěl, rád pracoval.
Všechny že prosím o častější vzpomínku v modlitbě, abych v té krásné zahrádce posvěcené s nimi klidný spánek spáti a věčného vzkříšení dočkati se mohl". (7. VII. 1919.)

Dvanáct dní na to zemřel.

Byl to takový „nepraktický člověk", a přece vybudoval překrásný chrám v osadě celkem chudé.
Je pravda, že pomáhal patron (Lichtenstein), že oběma rukama pracoval probošt Stojan.
Ale duší té práce tvrdé a dlouhé byl duchovní správce svatého života, s rukama sepjatýma, se srdcem jako zlatá kaditelnice v rukou anděla, plná libé vůně modliteb, stoupajících k nebi.

„Nepraktický člověk." Hlásil se o faru (ze Smržic) jako kaplan, ani se na ni nebyl předem podívat.
Nenapsal, kdy přijede, neznal cesty z dalekého nádraží, musil poprosit cikány, tábořící u ostrožského potoka „Okluky", aby ho dovedl někdo do „jeho“ farnosti.

Viděl kostel „na spadnutí".
Zahájil akci: budujeme nový kostel. Ale občané se lekli, i patron poslal znalce, aby prozkoumal, jestli nový farář nepřehání. A znalec se postavil doprostřed starého chrámu a řekl: „Budete-li mně nosit jídlo a pití — vydržím zde sto roků a nebojím se, že by kostel na mne spadl."

Ale svatí jsou svým způsobem tvrdí, tj. v dobrém nezviklatelní.

Kolik nastalo práce s těmi, aby farníci pochopili, že je nutno stavět!
A i dobří farníci dovedou někdy býti zlí. Dovedli i Stojanovi hrozit, že ho vyženou, přijede-li ještě agitovat pro stavbu kostela,
že vezmou na něho „tatary“, biče.
Ale Stojan se nebál překážek. Svolal si lidi bubnem do hostince, vyložil jim, oč by přišli, kdyby nestavěli, slíbil pomoc a řekl: „Teď vemte tatary a vyžeňte mne!"

Lidé sklopili hlavy. Ale druhý den zase pochybovali, třetí reptali znova. —
Ale svatí jsou svým způsobem tvrdí, tj. v dobrém nezviklatelní.

Jaký bude osud chrámů v našich zemích?
Budou se plnit nebo vyprazdňovat?
Stojíme v nich na kazatelně jako „proroci“ daní svému lidu, prosíme v nich jako pokorní obětníci u oltáře: „Dej mír, Hospodine, těm, kdo se tě drží, aby proroci tvoji byli shledání pravdomluvnými; vyslyš prosby sluhy svého a lidu svého."
(Introit neděle 18. po sv. Duchu.)

Chápou to naši věřící?
Platí dodnes o našich věřících:
„Zaradoval jsem se nad tím, co mi bylo řečeno: Do domu Páně půjdeme"?
Jsou vděční za milosti, kterých se jim v chrámě dostává?

Tím více musíme my volat se sv. Pavlem:

„Bratři! Děkuji Bohu svému vždycky za vás, za milost Boží, danou vám v Kristu Ježíši, že ve všem jste v něm zbohatl, ve všelikém slově i ve všelikém poznání, a tím je i svědectví o Kristu utvrzeno mezi vámi..."
(Epištola.)

Tím více musíme hledat laické apoštoly a apoštolky, aby „přinášeli ochrnulé" k svátostnému Lékaři, který je schopen utvrdit zdání, aby zůstal, bez úhony až ke dni příchodu jeho.
Je třeba sdružit lid pevné, silné víry, aby přinášel ochrnulé.

Tím více musíme hledat laické apoštoly a apoštolky, aby „přinášeli ochrnulé" k svátostnému Lékaři, který je schopen utvrdit zdání, aby zůstal, bez úhony až ke dni příchodu jeho.
Je třeba sdružit lid pevné, silné víry, aby přinášel ochrnulé.

„Ježíš vida víru jejich, řekne ochrnulému: Buď dobré mysli, synu, dcero, odpouštějí se ti tvé hříchy.“ „Vstaň a choď!" (Evang.)
Je tolik těch ochrnulých! Sražených k zemi!

P. Man dovedl postavit chrám, ale dovedl jej budovat i v nitrech jednotlivých farníků.

P. Man dovedl postavit chrám, ale dovedl jej budovat i v nitrech jednotlivých farníků.
Všímal si dětí na ulici a aby je odvedl od zahálky nebo mravního nebezpečí, dával jim třeba sbírat kamení, rozhozené po cestě a shromažďovat na jedno místo.
Ta hromada kamení, shromážděného dětskýma rukama — zanechala totéž jako chrám, vybudovaný rukama dospělých.P. Man zemřel r. 1919, ale žije stále.
Žije v srdcích farníků smržických, kde působil jako kaplan, žije ve vzpomínkách farníků Lhotských.

Takový budovatel chrámů — vybuduje i sobě — nechtě — chrám v srdcích těch, pro které se strávil „jako celopal ve vůni líbeznou Bohu před zraky synů Israelských.
(Offertorium.)